Během trvající krize na Blízkém východě a postupného zanikání samozvaného Islámského státu jsou úvahy nad budoucností Kurdů stále intenzivnější. Etnická skupina, jejíž jednotky YPG a YPJ se staly nejschopnějšími bojovníky proti teroru ISIS, se zároveň potýká s problémy a nevyjasněnými otázkami – a nejen ohledně vlastní budoucnosti.
V době, kdy se ze složitého syrského konfliktu stalo mediálně i politicky nejsledovanější bojiště světa, se velká pozornost upnula rovněž k otázkám kurdské samostatnosti. Politické síly etnických Kurdů tuto situaci využily a zahájily světovou diplomatickou činnost a osvětu ve snaze o vytvoření vlastního státu. Na území severní Sýrie existuje de facto samostatný stát „Demokratická federace severní Sýrie“ (běžně označovaný jako „Rojava“), který se vlivem oslabování pozic Islámského státu stále rozrůstá.
V této části Sýrie obývané Kurdy se během osvobozování od fundamentalistické ISIS začaly realizovat progresivní levicově-liberální myšlenky samosprávného kurdského státu. Nově vznikající útvar hájil ochranu menšinových práv a hlásil se rovněž k rovnoprávnosti žen a mužů i hodnotám enviromentalismu. Tento demokratický projekt vznikl z myšlenek Abdullaha Ocalana, leadera Kurdské strany práce (PKK), který svou filozofii samosprávného kurdského sociálního státu uplatňujícího rovnoprávnost rozvinul na základě idejí politického filozofa a aktivisty Murraye Bookchina.
Z bojů za svobodnou Rojavu z područí nadvlády ultrakonzervativní a patriarchální ISIS se tak postupem času stal podobně romantický ideál boje za svobodnou a rovnostářskou společnost, za jakým se ve 30. letech minulého století sjížděli levicoví intelektuálové během občanské války do Katalánska a zbytku Španělska.
Kurdové žijící v Sýrii jsou pouhá část širší etnické skupiny. Rozsáhlou oblast Blízkého východu, která se rozprostírá od území jižního Turecka, severovýchodní Sýrie a severního Iráku až po severozápadní Írán a část Arménie, obývá nejpočetnější národnost bez vlastního státu. Kurdové jsou zároveň čtvrtou nejpočetnější etnickou skupinou na Blízkém východě.
Existence tohoto nově vzniklého státního útvaru je však trnem v oku nejen garniturám pozůstatků samozvaného Islámského státu, ale také okolním státům. Vlády všech okolních států jsou proti tomu, aby podobný státní útvar na Blízkém východě působil a dále se rozrůstal. A příčinou není pouze zmíněná filozofie či skutečnost, že Kurdové jsou menšinou v tolika státech (což by mohlo vést k nároku na toto území ze strany Kurdů), ale i historicky složité vzájemné vztahy Kurdů s autoritami daných vlád.
Nejvíce represivní kroky vůči kurdské menšině a snahám o nezávislost vede Turecko, které v lednu tohoto roku v rozporu s mezinárodním právem napadlo Kurdy ovládané město Afrin a jeho okolí na severu Sýrie. Erdogan se navíc dále vyslovuje pro potírání existence nezávislého kurdského státu. Íránská vláda se rovněž snaží dlouhodobě potlačovat jakékoliv snahy o osamostatnění kurdské menšiny či jejich autonomii, ačkoliv zde není kurdské úsilí tak výrazné jako v okolních státech.
Největší stupeň samostatnosti mají Kurdové v Iráku, kde existuje kurdská autonomní oblast, která disponuje vlastním parlamentem. Minulý rok zde proběhlo referendum o úplné samostatnosti území, to však irácká vláda nebrala na zřetel. Referendum se míjelo účinkem zejména kvůli ekonomickým a diplomatickým vztahům s Tureckem, jelikož Irák prodává ropu z území iráckého Kurdistánu do Turecka.
Schizofrenní postoj Západu
Západní státy se k působení Rojavy staví zdrženlivě a nejednotně, což lze přičíst pragmatickému postoji vůči Turecku (jakožto spojenci NATO na Blízkém východě). Spojené státy však – zejména materiálně – kurdské milice podporují i navzdory Turecku. Z hlediska diplomatického uznání však nelze mluvit o přímočaré podpoře.
Určitou míru solidarity na diplomatické úrovni vyjádřila například německá kancléřka Angela Merkel, která deklarativně odsoudila vpád Turecka do Afrínu. Francouzský prezident Emanuel Macron se před několika týdny sešel s představiteli kurdských a syrských opozičních sil, kdy jim přislíbil podporu pro zablokování pozic Turecka při dalších snahách o agresi v regionu. Erdogan však tvrdí, že bude nadále vojensky postupovat proti kurdským milicím. Ze strany západních zemí tak lze vysledovat schizofrenní postoj, v němž dochází ke zřejmému střetu zájmů členských států uvnitř NATO.
Tyto střety zájmů pak celou situaci i jejich průběh komplikují a přispívají k tomu, že ze Sýrie nadále zůstává geopolitické hřiště mocností a nekončícího konfliktu. Střety zájmů uvnitř států NATO jsou však pouhým střípkem mnohem komplikovanějších vztahů a konfliktů mezi státy NATO a Ruskem a Íránem, které podporují Asadův režim.
Krásný nový utopistický svět podle Ocalana
Ve stínu argumentů vykreslujících kurdskou Rojavu jako ojedinělý ostrůvek demokracie na území Sýrie zůstávají zprávy, které tomuto argumentu odporují, spíše na okraji pozornosti. V pozadí hlásání demokratických principů a boje proti náboženskému fundamentalismu existují důkazy o mučení, nespravedlivém soudnictví, korupci a věznění politických oponentů.
Organizace Human Right Watch ve své zprávě zdokumentovala případy zatýkání politických vězňů bez řádného soudního procesu a možnosti obhajoby, mučení obviněných ve vazbě či zapojení dětí do ozbrojených sil. V Afrinu například odsoudili 13 osob za bombové útoky u soudu, který však nenaplňoval standardy mezinárodně uznaných norem soudnictví. Soudci zjevně odsoudili obžalované pouze na základě jejich přiznání a ignorovali důkazy, které mezinárodní vyšetřovatelé vznášeli kvůli mučení daných odsouzených.
Může se stát z Rojavy legitimně uznávaný stát?
Úspěch Kurdů v boji proti ISIS je skutečně jedinečnou příležitostí na vybudování kurdského státu na území Sýrie. Zdejší vláda navíc čerpá svou legitimitu z budování decentralizovaného samosprávného státu, který hledí na environmentální a sociální výzvy současného světa.
Je však důležité upozornit na skutečnost, že utopický ideál, který není konfrontován s opozičními názory a snaží se potírat kritické myšlení, brzy zabředne do vlastního ideologického despotismu. Sebeprezentace kurdské Rojavy jako demokratické společnosti zakrývá fakta o likvidaci kritických názorů a opozice, čímž tamní vláda podkopává základní principy své demokratické podstaty, které falešně buduje.
Budoucnost celého území navíc stále více komplikuje nejasná mezinárodní situace i budoucí vývoj válkou zmítané Sýrie. Řešení nesnadné situace stále závisí na geopolitických hrách, na něž doplácí zejména civilní obyvatelstvo, které je již sedm let vystaveno životu ve válce. Osud tohoto kvazistátu i civilního obyvatelstva tak závisí především na vývoji geopolitických her.
