Škodí Česku politická nedůvěra?

Kalousek se jako ministr financí angažoval v několika kauzách. Například rozpoutal případ státní zakázky ProMoPro v roce 2011 nebo aktivně obhajoval bývalou místopředsedkyni sněmovny Vlastu Parkanovou v kauze nákupu předražených letounů CASA o rok později.

Kalousek se jako ministr financí angažoval v několika kauzách. Například rozpoutal případ státní zakázky ProMoPro v roce 2011 nebo aktivně obhajoval bývalou místopředsedkyni sněmovny Vlastu Parkanovou v kauze nákupu předražených letounů CASA o rok později. Zdroj: profimedia.cz

Jiří Paroubek, Vojtěch Filip
Jiří Paroubek, ČSSD
Jiří Paroubek, Jan Fischer
Ministrem financí byl v letech 2007 až 2013, nejprve ve vládě premiéra Mirka Topolánka, poté v kabinetu Petra Nečase.
5
Fotogalerie

Každý z nás má svého neoblíbeného politika, někoho, koho stačí vidět na televizní obrazovce nebo slyšet v rádiu a už se nám vaří krev. Společenská antipatie však nesměřuje vůči jednomu zosobnění všeho zla na tomto světě, ba naopak, nedůvěřujeme jak jednotlivým politikům, tak politickým institucím.

Co je to politická důvěra?

Předtím, než začneme uvažovat, v jakém stavu je u nás politická důvěra a jaké jsou její zdroje, je nutné nejdřív zodpovědět na první pohled jednoduchou, ve skutečnosti však velmi složitou otázku: co to politická důvěra je?

Obecně se politickou důvěrou rozumí vztah mezi subjektem (tím, kdo důvěřuje, tedy občanem) a objektem (tím, komu je důvěřováno, tedy politikem nebo politické instituci). Tom van der Meer, autor článku Politická důvěra a „krize demokracie“, ji blíže popisuje jako důvěru občana ve schopnost politika nebo instituce jednat v jeho zájmu a důvěru, že politik jedná s dobrými úmysly.

Věříme těm, kdo nám vládnou?

A v jakém stavu je tedy politická důvěra u nás? Podle říjnového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění se nadpoloviční důvěře obyvatelstva netěší žádný z vrcholných politiků. Nejlépe si mezi nimi stojí Miloš Zeman, kterému důvěřovalo 45 % dotázaných, nicméně zhruba stejný počet v něj důvěru neměl. Miloš Zeman byl také jediným politikem, u kterého nedůvěra nepřevažuje nad důvěrou. Zbytku politické reprezentace více lidí nevěří, než věří.

S nízkou mírou důvěry se podle průzkumu CVVM z října nepotýkají pouze jednotliví politici, ale i politické instituce jako takové. Například Poslanecké sněmovně důvěřovalo pouhých 31 % populace.

Slabá důvěra k politikům samozřejmě není jen českým jevem, můžeme ji pozorovat i v zahraničí. Například za posledních deset let souhlasilo s tím, jakým způsobem odvádí Kongres USA svoji práci, průměrně necelých 20 % obyvatelstva.

Podle Tomáše Váni, politologa působícího na fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, to vyplývá už ze samotné povahy mocenských vztahů. „Ambivalence ovládaných vůči ovládajícím je stará jak lidstvo samo. Historie revolucí, převratů, systémových přechodů, apod. jsou dokladem dočasnosti všech politických zřízení. Existují jistě okamžiky, kdy se společnost semkne pod vedením určité skupiny či jedince a svěří mu svou důvěru, jedná se však většinou o velmi krátké periody, obvykle právě v momentech přechodů. Situace v České republice však podle něj není nijak vybočující, což ovšem neznamená, že se jedná o něco pozitivního.

Není nedůvěra jako nedůvěra

Navzdory tomu, že se většina politických aktérů potýká s nedůvěrou a politickým institucím veřejnost příliš nedůvěřuje, demokracii podle únorového průzkumu CVVM v České republice považuje za nejlepší systém správy věcí veřejných více než polovina obyvatel.

Na první pohled se možná tato situace může zdát vnitřně rozporná, nicméně je potřeba si uvědomit, že absenci politické důvěry nelze automaticky vykládat jako nedůvěru v demokratické principy.

Podle výše zmíněného článku van der Meera lze tu část populace, která politikům a institucím nedůvěřuje, rozdělit na zastánce tzv. politického skepticismu a politického cynismu.

Politickým cynismem se rozumí nedůvěra a odpor k politice, který můžeme jednoduše vystihnout větou, jakou jsme už patrně všichni v nějaké podobě slyšeli: „Vždyť to jsou všechno stejně jenom zloději a tam nahoře si všechno rozkradou, slušný člověk do politiky nejde.“

Oproti tomu politický skepticismus je zdravě nedůvěřivý postoj občanů k politickým aktérům a institucím, který nejen nemusí demokracii škodit, ale je podle některých autorů demokracii prospěšný, ba je pro její fungování dokonce žádoucí.

Problémem samozřejmě je, že při průzkumech veřejného mínění se těžko spolehlivě rozlišuje, kdo je politickým skeptikem a kdo je politickým cynikem. Nepřímo bychom snad mohli odhadnout poměr skeptiků a cyniků průzkumu veřejného mínění, podle kterého je s fungováním demokracie v České republice spokojeno 60 % procent obyvatel. Tomu, že skeptici nad cyniky převažují, by mohl napovídat i fakt, že co se týče nedůvěry v politické instituce, tak odpověď „spíše nedůvěřuje“ ve všech kategoriích výrazně převažuje nebo je alespoň stejně častá jako odpověď „rozhodně nedůvěřuje.“

Nárůstu počtu politických skeptiků také nasvědčuje fakt, že ačkoliv v posledních desetiletích klesala míra důvěry v politické instituce, míra důvěry v demokratické principy nadále zůstala stejně silná nebo ještě stoupla.

Zdroje důvěry

V literatuře zabývající se politickou důvěrou jsou její zdroje nejdiskutovanějším tématem. Ačkoliv u velké části faktorů se ještě nepodařilo vyřešit, jaký vliv na ni mají, existuje několik, na kterých se odborná veřejnost shodne, a to korupce, ekonomický výkon a dojem „procesní férovosti“, které jsou spolu navzájem provázané.

Korupci jako zdroj nedůvěry ve věci veřejné by intuitivně uvedl asi každý z nás už jen z toho důvodu, že je zjevně nemorální. Korupce mimo to napadá hlavní složky politické důvěry a tedy oslabuje efektivitu politického systému, naznačuje, že politici a instituce ve skutečnosti nejednají v našem zájmu a v dobré víře, ale pro vlastní prospěch, a je příznakem institucionalizovaného nedostatku odpovědnosti.

S korupcí je úzce provázaný pocit „procesní férovosti“, tedy možnosti občanů interagovat s politiky a kvalita těchto interakcí, jejich vlivu na politiku a transparentnost. Transparentnost a procesní férovost ve vztahu občan – státní moc činí v očích občana správu věcí veřejných kvalitnější a přispívá tak k politické důvěře…

Dalším zdrojem politické důvěry jsou výsledky, kterých politici dosahují. Nejdůležitějším z nich se zdá být ekonomická situace, ovšem ne makroekonomická situace na celonárodní úrovni, ale subjektivní pocit spokojenosti se stavem ekonomiky. Tento jev můžeme pozorovat například ve výše citovaných průzkumech CVVM, podle kterých vyšší míru nespokojenosti s politickou situací, popř. nižší důvěru v politiky a politické instituce pociťují především lidé z nižších příjmových skupin.

Nabízí se otázka, jaký vliv mají na důvěru v politiky zásadní politické kauzy. V českém kontextu nelze podle Tomáše Váni připsat nedůvěru v politiku jen jednomu faktoru nebo nějaké zlomové kauze, nýbrž je něčím, co se dlouhodobě vyvíjí a co je utvářeno každodenní realitou. „V zemi, kde by byla funkční infrastruktura, rychlá a nechybující státní správa, nízké daně a malá byrokratická zátěž, (lepší a rychlejší) vymahatelnost práva, stabilita zákonů, apod., by dopady zmíněných a jim podobných kauz na důvěru k politikům byly menší."

Důvěřuj, ale prověřuj

Nabízí se samozřejmě otázka, proč si společnost nechává vládnout lidmi, kterým nedůvěřuje? Svěřili bychom svůj dům nebo své auto někomu, v koho nemáme plnou důvěru? Tato otázka je podle mě scestná a spíš bychom se měli ptát: proč by společnost lidem, kteří jí vládnou, neměla nedůvěřovat?

Nedůvěra vede k obezřetnosti a bdělosti, které jsou pro demokracii nesmírně důležité. Nízká důvěra v politiky a ústavní instituce tak nemusí být varovným signálem před blížící se katastrofou. Důvěra v demokracii a spokojenost v její fungování je u nás stále dosti silná a nedůvěra tak nemusí být projevem odporu a rezignovanosti, ale zdravé podezřívavosti a nárůstu počtu politických skeptiků.