Výběr článků je tento týden téměř vzdělávací, jeho výhodou ovšem je, že mnohé podněty obsažené ve zmíněných textech mohou být užitečné různorodým osobám napříč názorovým spektrem. Komiks na Oatmealu vysvětluje, proč tak neradi přijímáme informace, které odporují našim dosavadním postojům, a to dokonce do té míry, že jsme schopni uchýlit se k urážkám toho, kdo s danými informacemi přichází.
Autor komiksu předkládá jak uklidňující tvrzení, že je takové chování vlastně přirozené, tak výzvu, abychom se ho snažili změnit. Článek na Fivethirtyeight zas podrobně objasňuje, které aspekty bychom měli zvážit při posuzování, jak důvěryhodná je nejnovější mediální kauza, jež se zakládá na anonymních zdrojích. Poslední zpráva pochází z Británie a znamená velké vítězství pro ty, kteří nechtějí své děti vystavovat „tradičním“ stereotypům o ženách a mužích – Spojené království si v budoucnu pečlivě pohlídá, zda televizní reklamy náhodou nepropagují příliš staromódní a společensky konzervativní pohled na to, jak by lidé měli žít.
Také už jste v reálném životě či v internetové diskuzi potkali někoho, kdo stále tvrdohlavě propagoval své tvrzení, i když jste mu přednesli nepřeberné množství důkazů ze spolehlivých zdrojů, jež jeho přesvědčení vyvracely? Možná na vás poté začal virtuálně pokřikovat, že jsou vámi uvedené zdroje „fake news“, nebo se rovnou uchýlil k urážkám vaší inteligence, vzhledu či jména. Komiks Matthewa Inmana na webu Oatmeal zábavnou formou vysvětluje, že toto chování, které se projevuje naprostým odmítáním jakýchkoli relevantních argumentů, je vlastně přirozené. Inman navíc vytvořil i verzi prostou sprostých slov (která je, pravda, poněkud fádnější), takže se jeho práce dá využít i jako výukový materiál.
Proč je tedy ono dětinské chování přirozené? Autor začíná s popisem dvou typů faktů, se kterými se v diskuzích setkáváme a z nichž v nás pouze jeden vyvolává zmíněnou reakci. Většina z uvedených příkladů je stoprocentně aplikovatelná jen v americkém kontextu, takže v ostatních zemích nebudou vyvolávat tak silné emoce, svůj účel však i tak splní. První typ faktů, ten neškodný, zahrnuje skutečnosti, které nijak nesouvisí s našimi názory či postoji – třeba tvrzení, že George Washington měl dřevěné zuby. Mnoho lidí si tuto zábavnou věc zapamatuje a většině z nás nijak zvlášť nevadí, že to ve skutečnosti není pravda (Inman nás vždy rád napálí). Běžná Američanka nebo Američan bude mít daleko větší problém přijmout fakt, že některé ze zubů George Washingtona byly zuby otroků – a to i v případě, že jim představíte nezávislými institucemi popsané důkazy, které to potvrzují. Uvěřit něčemu takovému by totiž znamenalo přehodnotit svůj pohled na Washingtona samotného. Co když pak nakonec celá slavná americká minulost vůbec není tak čistá?
To tedy rozhodně ne, svůj pohled na svět si přece rozvracet nenecháme! To raději napíšeme člověku, který tuto zprávu publikoval, že je idiot. Právě této reakci se v psychologickém kontextu říká „backfire effect“, který je pro nás svým způsobem sebeobranou. Podrobnější vysvětlování by už bylo zbytečné, samotný komiks ho totiž zvládne mnohem zábavněji než pouhý článek. Síla komiksu, ze které můžeme v době šíření fake news a označování relevantních zdrojů za fake news čerpat úplně všichni, spočívá v tom, že jeho pointou není pouze ukazování prstem a posmívání se konkrétní skupině lidí, jejichž názory se nám hnusí. I kdybychom vážně měli pravdu v tom, že jsou tito lidé ochotni bránit evidentní lži jen proto, že to odpovídá jejich světonázoru, podobný komiks by kromě posílení našeho pocitu nadřazenosti neměl žádný smysl. Inman cílí přímo na ty, kdo jeho komiks čtou – to ty jsi ten, nebo ta, kdo se možná občas chová jako malé dítě, které si zakrývá uši před tím, co nechce slyšet, a jen ty to můžeš změnit.
Lekce mediální výchovy: Zprávy zakládající se na anonymních zdrojích
Americký blog Fivethirtyeight (na jehož hlavní stránce, mimo jiné, můžete sledovat aktuální popularitu Donald Trumpa), nabízí lekci mediální výchovy – kdy věřit zprávě, která spoléhá na anonymní zdroje? Autor článku, Perry Bacon Jr., své jednotlivé argumenty demonstruje na událostech z nedávného vývoje americké politiky, jeho myšlenky však americký kontext přesahují. S různorodými politickými skandály, jež jsou podložené anonymními zdroji, se setkáváme velmi často i v České republice, zorientovat se však v tom, která obvinění jsou důvěryhodná, vyžaduje velkou dávku času, trpělivosti a kritického myšlení.
Prvním a celkem očekávatelným doporučením je to, že záleží na kvantitě. Jmenování pouze jednoho anonymního zdroje se může jevit podezřele, což se dle autorových slov vymstilo třeba i CNN. Kvantita se týká i počtu kvalitních médií, které danou zprávu potvrzují, či odmítají. Za éry prezidenta Bushe se například našla respektovaná média, jež se o iráckém vlastnictví zbraní hromadného zničení vyjadřovala skepticky. Skepticky nebo alespoň kriticky by se také měli čtenáři a čtenářky stavět k jakýmkoli budoucím předpovědím, které vycházejí z anonymních zdrojů – pokud se totiž jedná o zdroj blízký nějakému politikovi, může ze strany tohoto politika jít o pouhé taktizování. Záleží také na tom, jak je zdroj specifikován – je rozdíl mezi úředníkem a „osobou obeznámenou s vyšetřováním“, což může být prakticky kdokoli. Doporučení, že by se člověk měl zamyslet nad konkrétním médiem a konkrétním reportérem, který se zprávou přichází, a nad jejich publikační minulostí, asi nikoho nepřekvapí. Poslední rada vyzývá k pozorování, jakým způsobem reaguje na dané obvinění osoba, které se záležitost týká, protože zdánlivé popření díky chytrému slovíčkaření popřením vůbec být nemusí, což naopak potvrzuje důvěryhodnost zprávy.
Podobně zpracované články jsou zoufale potřeba jak v americké společnosti, tak v té české. Vyhráno však budeme mít až ve chvíli, kdy se o těchto tématech bude mluvit přímo ve školách.
Británie proti genderovým stereotypům v reklamách
Úřad pro regulaci reklam ve Velké Británii se nedávno rozhodl pro odvážný krok, píše Quartz – v reklamách už nebude místo pro stereotypní zobrazování žen a mužů. Tato iniciativa, jejíž pouhé nastínění jistě zvedne mnoho českých bojovníků proti politické korektnost ze židle, se bude zaměřovat například na následující typy reklam (podobných můžeme na českých kanálech vidět každý den několik): zobrazování sourozenců, kde se roztomilá hezká holčička má v budoucnosti stát baletkou, zatímco její chytrý bratr bude matematickým inženýrem, vykreslování malých slečen, které nemohou objevovat ani vynalézat, protože by si umazaly šaty a nebyly tak pěkné, nebo také zobrazování extrémně nešikovných mužů, kteří nejsou schopni udělat jedinou věc v domácnosti.
Podobné snahy samozřejmě pro mnohé vyznívají jako tzv. „sociální inženýrství“ – to nám teď budou skrze reklamy říkat, jak máme žít? Co je špatného na holčičce baletce? Nebo mamince v domácnosti, která vždy sama po všech všechno dobrovolně uklízí? Samozřejmě, že obecně vůbec nic. Je však potřeba se na celou věc podívat i z druhé strany. Tyto a jim podobné kroky se téměř vždy uskutečňují na nátlak podstatné části veřejnosti, která naopak cítí, že tradiční pojetí reklam jim a jejich dětem vnucuje jako jediný správný a vzorový jeden konkrétní způsob života, který neodpovídá životní realitě většiny z nás, nebo s kterým se dokonce neztotožňují. Pouze čas ukáže, jak tyto kroky promění britskou reklamní sféru a zda reklamy začnou ze strachu o zobrazování stereotypů být až směšně nerealistické, nebo naopak budou „reálnému světu“ odpovídat více, než je tomu dnes. V České republice si v současné společenské atmosféře můžeme o podobných krocích nechat pouze zdát.
