Thank you, teacher: Přišly časy, kdy děkujeme za přednášky | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak vydělat v těžkých časech

Více k tématu

Thank you, teacher: Přišly časy, kdy děkujeme za přednášky

Thank you, teacher: Přišly časy, kdy děkujeme za přednášky
Ilustrační foto
• 
ZDROJ: profimedia

Hana Drahokoupilová

Do školy sice chodit nesmíme, to ale neznamená, že si můžeme hodit nohy nahoru. Studenti, kteří upřednostňují poslouchání přednášek před sezením u povinné literatury nebo u výpisků svých spolužáků, tento semestr nejspíš zapláčou. Na on-line výuku, která obsahuje alespoň demo verzi osobního kontaktu, se ale bohužel ne každý učitel dokázal adaptovat. 

 „We don't need no education!“  křičí Pink Floyd v písničce Another Brick in The Wall. Škola byla a je spojená s nepříjemnými povinnostmi. Vždy se našlo něco lepšího a zábavnějšího než chození na přednášky nebo na semináře. I když nás předmět zajímal, učitel byl zlatíčko a se spolužáky jsme si tajně přes Messenger posílali trapné gify. Když bylo potřeba dělat úkoly, psát seminárky nebo bakalářku, šli jsme si to raději odbýt do školy. Když už šlo do tuhého, zkusili jsme odchytit učitele po přednášce nebo v jeho kabinetě a zeptat se ho osobně, protože na naše e-maily nereagoval - prý mu jich chodí moc. 

Ale co teď? Nápis na hlavních dveřích fakulty říká, že se dovnitř jen tak nedostaneme. Můžeme se konečně válet doma a nechat všechny povinnosti až na konec semestru. Tak, jak jsme to vždycky chtěli. Super! První dny po uzavření škol se zdálo, že to bude příjemný oddech na pár dní a pak zase naskočíme do semestru jako do rozjetého vlaku. Jenže nakonec je to jinak. Někteří učitelé nám posílají srdečné pozdravy ve formě prací na doma, další se rozhodli nás potkat až u zkoušky. Je nepříjemné si to připustit, ale najednou vlastně zase chceme chodit do školy. Chceme chodit na přednášky a semináře, protože víme, že když na ně chodit nebudeme, na konci semestru toho na nás bude fakt moc. 

Je divné, že se studenti nebouří, v otázkách jejich bydlení selhaly i vysoké školy, říká Martin Červinka

Někteří studenti se děsí toho, že se budou muset naučit ke zkoušce všechno sami, protože hrozí riziko propálení sítnice obrazovkou počítače a transplantace krční páteře kvůli bolestem ze zdlouhavého sezení na židli. Dalším karanténa znemožnila kromě chození do školy i možnost pracovat, takže mají až moc času přemýšlet nad svojí ne úplně dobře se vyvíjející situací. Naštěstí s námi alespoň někteří trochu soucítí. Patří sice k ohroženým druhům, ale najdou se i takoví učitelé, kteří, ač nemusí, natočí video, zapnou Skype nebo jinou platformu a co je potřeba nám vyloží alespoň on-line. 

Jedné takové undergroundové přednášky jsem se před pár dny zúčastnila i já. Nejdřív to bylo trochu zvláštní. Stačilo si jen sednout na gauč v pyžamu a se snídaní (a vypnutou kamerou a mikrofonem) a poslouchat. Přednáška nakonec proběhla vlastně úplně normálně. Učitel vykládal něco složitého a do toho mělo pár studentů hloupé dotazy, protože v minulém semestru asi chyběli. 

Co mě ale chytlo za srdce, bylo posledních pár minut před opuštěním virtuální učebny. Všichni studenti měli potřebu učiteli za improvizovanou přednášku poděkovat. Neřekli si, že když už poděkoval někdo jiný, je OK konverzaci opustit. Ti odvážnější poděkovali přímo do mikrofonu, ti stydlivější poslali alespoň zprávu „Thank you, teacher.“ Bylo to vlastně krásné a smutné. 

Autor: Hana Drahokoupilová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!