Měla to být tisková konference jako každá jiná. Novináři si připravovali otázky, vládní tiskoví mluvčí se pomalu usazovali na svá místa a mikrofony byly stále vypnuté. Nebo alespoň měly být. Všechny proto překvapilo, když se z reproduktorů ozval hlas tiskového mluvčího německého ministerstva zahraničí Martina Schärfera a po několika nesrozumitelných slovech bylo slyšet část souvětí “podezírat, že je teplý”, na což mu jeho kolega, vládní tiskový mluvčí Steven Seibert zcela zřetelně odpověděl: „Každopádně to je životupřitakávající růžová“. Dále se pokračovalo jakoby nic, událost ale ještě ten samý den obletěla německý internet. Ten, jehož se rozhovor týkal, byl online novinář, který přišel na tiskovou konferenci v růžové mikině, Tilo Jung.
Nebylo to poprvé, kdy na sebe Jung strhl pozornost. Mladý reportér vede YouTube kanál s názvem Jung & Naiv s podtitulem Politik für Desinteresierte (tedy Mladý & Naivní: Politika pro lhostejné), jehož videa sledují průměrně desítky tisíc lidí. Jung se vypracoval natolik, že se na něj obracejí němečtí politici, když chtějí oslovit mladou generaci. Jeho videoblog byl oceněn prestižní Grimme Online Awards, která se uděluje online žurnalistům. Reportáže, kterou natočil o euromajdanu na Ukrajině, si pak všiml legendární americký liberální časopis New Republic.
Začátky Jung & Naiv, byly přitom dosti skromné. Ačkoli měl Jung zkušenosti ze severeroněmeckých regionálních novin Nordkurier a dalších lokálních médií a nebyl tedy žádným nováčkem, chtěl tentokrát zkusit něco nového - pořad o aktuálním dění ve formátu, který by zaujal YouTube generaci a obecně lidi, kteří politiku nesledují nebo z ní jsou unaveni. První pokus však působil dosti rozpačitě. Jeho výsledkem bylo video v nízké kvalitě a se špatným světlem. Vidíme na něm dva obličeje snímané zespoda, které se místy do obrazu ani nevejdou. Jung ve videu vede rozhovor se svým kolegou Falkem Steinerem a celé to trvá pro YouTube neúnosných pětatřicet minut. Jung si však časem sehnal lepší vybavení, stopáž omezil na deset minut a kolegy z řad novinářů postupně nahradili politici a jiné známé osobnosti, jimž kladl své „naivní“ otázky, jak je sám Jung popisuje.
Ty jsou základem jeho stylu, který stojí na tom, že se při svých rozhovorech ptá, jakoby o tématu ani o člověku, se kterým interview vede, vůbec nic nevěděl. Zároveň všem ve svých videích zásadně tyká a snaží se být ležérní. Tuto metodu se nezdráhal použít ani při svém kontroverzním rozhovoru s mluvčím palestinského hnutí Hamás . Dotazy typu „v Německu o vás říkají, že jste teroristé, proč nejste oblečený jako terorista?“ Jungovi přinesly kritiku a také parodii na stránkách levicového deníku Tageszeitung. V ní má vést Jung rozhovor s vůdcem Islámského státu al-Baghdádím o islamismu a jiných “hustých věcech“.
Jung jen zdržuje, tvrdí část novinářů
Kromě rozhovorů má Jung v zásobě ještě jeden formát: kladení otázek na tiskových konferencích, tzv. Bundespresskonferenz (tedy “spolková tisková konference, dále BPK) a zveřejňování videozáznamů s odpověďmi. Na konferencích se třikrát týdně scházejí němečtí novináři s tiskovými mluvčími vlády a jednotlivých resortů, aby probrali aktuální politická témata a vládní agendu. Zvláštností těchto konferencí je, že jsou organizované stejnojmenným spolkem, jehož členy jsou samotní novináři. BPK má v Berlíně vlastní budovu a finance získává z příspěvků svých členů, kterých je bezmála tisíc.
BPK je jednou z ikon německé poválečné žurnalistiky a institucí, která se těší respektu. Není proto divu, že Jungův styl kladení otázek některé z jeho kolegů pobuřuje. Vytýkají mu především, že otázky, které klade na tiskových konferencích, se opírají o velmi slabé nebo téměř žádné rešerše, takže všichni kolegové musí poslouchat odpovědi na jeho neinformované dotazy. Zároveň prý Jung často klade otázky, které už padly dříve, takže plýtvá časem ostatních.
Německá demokracie
Není náhodou, že se novinář jako Tilo Jung vyprofiloval právě v Německu. Nahrává tomu tamější mediální prostředí, které je oproti například prostředí českému příznivější ke zkoušení nových věcí. Jak vysvětluje pro TST redaktor týdeníku Respekt Tomáš Lindner, který se věnuje mimo jiné právě Německu, “německá žurnalistika je pestřejší, více se experimentuje se žánry, se způsobem psaní, s přístupem k tématu. To samozřejmě souvisí s velikostí tamní mediální scény – více obyvatel, více čtenářů”. Tyto faktory podle Lindnera umožňují, aby na německém mediálním trhu přežila média, která nemají úplně tradiční model.
Německo je zároveň zemí, kde se vláda aktivně snaží zvyšovat povědomí o politice mezi mladými lidmi. Lindner k tomu dodává: “Ve velkých městech jsou mládežnická zastupitelstva, která se snaží mladé lidi vtáhnout do komunální politiky. Stát se hodně věnuje občanskému, politickému vzdělávání na školách, snaží se, aby děti i puberťáci rozuměli demokracii, orientovali se ve světě kolem sebe. Tato tradice vznikla vlastně hned po druhé světové válce, ve snaze ‘naučit’ Němce demokracii”. Projekty jako ten Jungův by těžko hledali lepší místo vzniku.
Rozhodně ne všichni jsou však v Německu Jungovým pojetím žurnalistiky nadšeni. Názory na něj jeho kolegy rozdělují. Tato diskuze je také diskuzí o možnostech a limitech online žurnalistiky. Proti sobě v ní stojí lidé, kteří obdivují Jungův odzbrojující styl a způsob, jakým dokáže některé jinak nepřístupné politiky „polidštit“. Titulek článku, který vyšel v Tagesspiegel, dokonce uvádí, že “Tilo Jung provádí revoluci žurnalismu na YouTube”. A na druhé straně jsou ti, kterým jeho videa přijdou povrchní a příliš ustupující zábavě na úkor informování. Podle nich je vhled, který Jung & Naiv nabízí, minimální nebo roven nule. Nadja Schlüter z mnichovského deníku Süddetuschezeitung tvrdí, že pokud má takto vypadat revoluce žurnalistiky, “tak by to bylo velmi smutné jak pro žurnalistiku, tak pro revoluci”.
Online formáty se stále vyvíjejí a hledají svou formu. Jak nakonec změní způsob, jakým se dostáváme k informacím, je stále nejasné. Mezitím, co se o tom bude diskutovat, bude však Jung klást své naivní otázky dál.
