„Feminista byl a je líčen buďto jako slaboch řízený feministkami, dezorientovaný snílek, podpantoflák, nebo naopak jako diktátor, případně bruselský diktátor, nebezpečný extrémista. Sami antifeministé se prostřednictvím negativního vykreslování feministů snaží prezentovat jako svobodomyslní, odpovědní, stateční a atraktivní muži,“ vysvětluje Tomáš Pavlas, manažer programu Prosazování genderové rovnosti v Otevřené společnosti o.p.s. a spoluzakladatel iniciativy Genderman.
Je zajímavé, že jsem vlastně dost standardní muž
ProBlesk.czjste uvedl:„Když se mnou vyjde rozhovor na toto téma, tak většinou vyvolá bouřlivou diskuzi, v té ale zpravidla nebývá můj názor zpochybňován tolik, jako když stejný názor jinde vysloví žena.“ Čím je to způsobeno?
Je to způsobeno jiným vnímáním a hodnocením maskulinity vs feminity. S maskulinitou si spojujeme přístup, na kterém je např. založena věda. S feminitou si naopak spojujeme emočnost. Promluvy mužů jsou pak a priori vnímané jako objektivní a nezaujaté.
V angličtině se muž a člověk řekne stejným slovem. Kategorie muž a člověk jsou vnímané jako velmi prolínající se. Už příběh ze Starého zákona mluví o stvoření člověka Adama. Teprve z něj je stvořena žena Eva. Jako bychom tu měli člověka a ženu. Muži jako takoví úplně vypadávají, jako by byli úplně neutrální, úplně bez jakýchkoliv zájmů, a proto objektivní.
To je kouzlo androcentrismu – je všude a nikde zároveň. Je fascinující, že ve 21. století můžeme prostřednictvím mužských studií zkoumat něco, co vše ostatní velmi ovlivňuje, ale samo je to zatím dost neznámá krajina.
Proč se v souvislosti s muži nepoužívá nálepka „hysterický feminista“, tedy označení, které často slyší nebo čtou ženy, které se veřejně ozvou k tématům genderově rovné společnosti?
Hysterie je v patriarchálním diskurzu strategicky spojována s ženstvím, jde o taktiku pomáhající ženy udržovat mimo dosah důležitých, vlivných funkcí. Taktiku z ranku agresivních technik udržujících status quo. Také jde o způsob, jak efektivně, skoro bezpracně shazovat ze stolu argumenty, prostřednictvím nichž ženy patriarchát kritizují.
V patriarchálním prostředí není problém relevantní argument interpretovat jako projev hysterie či dokonce jakéhosi dočasného šílenství způsobeného menstruací. Muž je naopak konstruován jako ten, kdo je nezávislý a má sebe sama pod naprostou kontrolou. Na takto nalajnovaném hřišti je obtížené muže vykreslit jako hysterického, byť by to byl feminista.
S jakými reakcemi se feministé setkávají, když na tato témata začnou mluvit se svým okolím?
Když se český muž nějak více i veřejně identifikuje s feminismem – a teď mluvím z vlastní zkušenosti –, setkává se s celou řadou reakcí. Ženami feministkami je oceňován a vítán, což je v příkrém rozporu s jejich prezentací jako někoho nepřátelského vůči mužům. Protože ztělesňuje svého druhu abnormalitu, dostává prostor v médiích, možnost vyjadřovat se.
Běžní muži, např. kamarádi, do svého vztahu k němu přidávají jakousi zvláštní směs nedůvěry a ironie. Čas od času, když jejich zvědavost naroste, musí se i před nimi obhajovat, že dělá něco, co má smysl. Pokud prezentuji své argumenty a názory v mainstreamovém médiu, tak vyvolávají posměšné, ironické komentáře. Nemůžu říci, že se mě to osobně nedotýká.
Je zajímavé, že jsem vlastně dost standardní muž, příslovečný bílý heterosexuál ze střední třídy. Piju pivo, dlouhá léta jsem hrál fotbal, týrám tělo při běhu a horolezectví, původně jsem vystudoval ČVUT, svépomocně jsem stavěl dům, k doktorovi jdu, až když to je akutní, a tak dále. Je zajímavé, jak je možné být díky pár větám „exkomunikován“.
Pokud si muži pocit autenticky žitého mužství spojují s nadřazeností, reagují pak na feministické apely jako na útok
Proč se někteří muži cítí být feminismem napadaní a utiskovaní?
Problém, na který feminismus upozorňuje, není v jednotlivcích, ale v systému, v prostředí. Podoba genderu (maskulinity, feminity) je nám do značné míry předepisovaná zvenčí. My si ji zvnitřňujeme podobně, jako si vězni v Panoptikonu zvnitřňují nepřítomného dozorce, jak ukázal francouský filosof Michel Foucault.
Situace je dnes taková, že dveře patriarchálních cel jsou již minimálně pootevřené, stačí do nich strčit a vylézt na slunce. Feministky a feministé jsou již venku a zvou ostatní k sobě. Mnozí však trvají na tom, že ten reálný svět není venku, ale v cele samotné. Připomíná to podobenství o platónské jeskyni. Mnozí dávají přednost pozorování tradičních stínů na zdi cely před svobodou vně cely.
Feminismem se cítí být napadáni muži, kteří feministické apely chápou jako střet žen a mužů, nikoliv jako střet demokraté vs nedemokraté. Fakt, že potřebné demokratizační změny chápou jako útok, vypovídá hodně o nich samotných a také o typu mužství, které reprezentují.
Americký sociolog Michael Kimmel vzpomíná na svou účast v The Oprah Winfrey Show s tématem Černá žena mi ukradla moji práci! Přítomnému rozhněvanému muži Kimmel položil otázku: „Jak jste přišel na to, že je to Vaše práce?“ To mužské chápání sebe sama jako priority nebo pupku světa je signálem, že žijeme stále v androcentrické společnosti, kde jsou mužské problémy chápány jako lidské, kde člověk rovná se muž.
Pokud se objeví nějaké hnutí nebo iniciativa, která touto iluzí otřásá, velká řada mužů je z toho hodně nesvých. Příkladem takového hnutí je feminismus. Kimmel současnou situaci názorně ilustruje metaforou autobusu. Všichni (ženy i muži) sedíme v autobusu a nelíbí se nám, kam jedeme, řidič autobusu je však muž.
V nedávné době tedy například kampaň #metoo…
#Metoo chápu jako protestní hnutí proti zneužívání moci k sexuálnímu obtěžování. Pokud je #metoo u nás vnímáno jako hrozba pro svět, pak se musíme ptát: Jaký to je svět? A můžeme si rovnou odpovědět, že je to svět androcentricko-patriarchální. V jiném světě by těžko bylo možné vykládat #metoo jako hon na čarodějnice – rovná se muže.
Pokud si muži pocit autenticky žitého mužství spojují s nadřazeností, byť ve většině případů nevědomě, reagují pak na feministické apely jako na útok. Pokud mají zároveň společenské představy mužství zvnitřněné tak, že je berou za svou vlastní niternou podstatu, chápou snahy o reformy institucí, jako je rodina, škola, pracovní trh, politika a další, jako osobní útok a cítí se utiskováni. Ty „nepochopitelné“ reakce mužů na feminismus lze vysvětlit jen tak, že tito muži stále žijí mentálně ve světě, kde se nadřazenost a mužství velmi prolínají.
Jakým způsobem se tohle dá lidem vysvětlovat? Záleží na tom, jaký způsob k tomuto vysvětlení volíte?
Vždy je dobré bavit se o něčem konkrétním. Kupříkladu již zmíněná debata k #metoo. Lze na ní demonstrovat, jak se vytváří iluze tzv. krize mužství. V těch tisících svědectví mohly být výjimky, kdy byl někdo neoprávněně nařčen, a je to problém. Neznamená to však, že lze konkrétní individuální případ zobecnit na celospolečenský jev.
Není samozřejmě náhoda, že jde o úplně opačný proces k tomu, který naopak evidentní společenské problémy (jako je např. mzdový rozdíl, skleněný strop nebo sexistická reklama) interpretuje jako individuální problémy žen. Relevantní společenské problémy, kterým čelí ženy, jsou individualizovány, čímž jsou depolitizovány a snižuje se pravděpodobnost, že se něco změní.
Je to u mužů jinak?
Naproti tomu z nedostatků individualních mužů, např. faktu, že se jim nechce podílet na domácích pracích, se vytváří chiméra obecného společenského problému, iluze nepřiměřeného tlaku na muže obecně. Ačkoliv dle celé řady statistik a výzkumů české ženy nejsou českým mužům zdaleka rovné, nemají stejnou startovní čáru, v Poslanecké sněmovně parlamentu ČR se pořádá seminář o historicky nejintenzivnějším útlaku bílého heterosexuálního muže.
Jen někteří zvláště nekorektní muži, jako je Jiří Čunek, Václav Kalus ml. a podobně, se snaží vědomě z ponižování žen vytlouct vlastní kapitál v podobě popularity nebo volebních výsledků, ostatní na tom spolupracují spíše nevědomě a jaksi automaticky. Věřím tomu, že když se konkrétní kauza poctivě rozebere, řada soudných mužů se vlastně otřese hrůzou a budou mít potřebu distancovat se.
Patriarchální společnost není plně demokratická
V čem je tedy situace muže a ženy odlišná, je-li v něčem?
Je důležité uvědomit si, že pozice muže a ženy v androcentricko-patriarchálním systému není stejná. Existují marginalizované skupiny mužů, protože sebepotvrdit se jako chlapák též znamená vymezit se vůči jiným mužům, mužům nesplňujícím normu chlapáctví – gayům, nezaměstnaným, bezdomovcům, uprchlíkům…
Zamysleme se, jak se o těchto skupinách vyjadřují například Jiří Čunek nebo Václav Klaus ml. Jak budují vlastní politický kapitál ze snahy tyto muže škatulkovat, objektivizovat, podřizovat si je. Jsou skupiny mužů, kteří v určitých situacích mohou čelit a čelí nátlaku obdobného typu jako ženy. Přesto však zároveň v jistém smyslu platí, že ten nejposlednější muž jako by byl výše než ta nejpřednější žena.
Jako by muži pobírali zvláštní patriarchální dividendu, kterou si můžeme představit například jako tu část platu, o kterou je plat muže za práci stejné hodnoty vyšší než plat ženy. Nebo si ji můžeme představit jako jistotu, že se muže při přijímacím pohovoru do práce nikdo nebude vyptávat na počet dětí. Nebo větší váhu hlasu muže, který je a priori vnímán jako objektivnější, nezaujatý, racionálnější, prost emocí. Nebo menší pravděpodobnost sexistické reklamy zobrazující muže.
Když ženy obhajují patriarchát, což je v ČR velmi časté, řekl bych, že tak činí z jiné pozice než muži. Uvědomil jsem si to v jedné diskusi na téma kvóty. Pořádala ji velká banka pro své zaměstnance/kyně a pozvala mne do panelu. Mezi šesti panelisty byli tři muži a tři ženy, z toho dva externí odborníci a čtyři zástupci/kyně představenstva firmy. Na otázku kvóty na rozhodovací pozice – ano, či ne – opověděli tři ženy ne a tři muži ano.
Uvědomil jsem si, že pro mě jako muže je mnohem jednodušší a bezpečnější se ke kvótám přihlásit. Mnohem méně tím riskuji. Neriskuji, že takové prohlášení shodí celé mé dosavadní profesní úsilí, ženy ano. Neriskuji, že na internetu bude někdo detailně a vulgárně komentovat můj vzhled a jednotlivé části mého těla. Ženy jednoduše čelí vedle vyššího rizika fyzického násilí též větší míře symbolického násilí.
Není vůbec jednoduché otevřeně se tomu postavit, proto jsou pro mne české feministky hrdinkami dneška. Přes značná rizika se nehodlají vzdát své sebeúcty. Pokud naopak bývalá ministryně spravedlnosti (!) Daniela Kovářová v reakci na #metoo píše texty, kde si jakoby říká o sexuální obtěžování, je velkou otázkou, zda je to výraz tak velké svobodné vůle, anebo naopak pokorná snaha být se systémem zadobře. Hegemonie se od dominance liší tak, že podřízení sami spolupracují na udržování statusu quo.
Proč a jak by měli muži na tuto nerovnost reagovat?
Pro ženu je dost těžké vyvázat se z pozice oběti systému, pro muže je v patriarchálním systému zase velmi těžké oprostit se od pozice toho nadřazeného. V jednom i druhém případě, i když se snažíte, lepí se na vás tato „předurčenost“ stále dokola, protože je zkrátka rysem samotného českého prostředí.
Muži mohou patriarchální předsudky efektivněji napadat – a také při tom méně riskují. Nehrozí jim/nám, že budou/budeme označeni za hysterické. Často však dělají pravý opak. Tento rozpor a pohodlnost českým mužům vyčítám. Výzev je přitom strašně moc. Prostor specifické mužské odpovědnosti lze vyznačit například tím, že sexistické chování je nejčastěji mužské jednání určené jiným mužům, byť je cílené na ženy. Muži tak dokazují svým „bratrům“ svoji maskulinitu. Například když se sexuolog Radim Uzel na půdě Univerzity Karlovy při diskusi o hnutí #metoo chlubí, jak plácá sestřičky po zadku.
Na klíčových místech v důležitých institucích sedí muži. Vlivní muži mohou začít měnit věci rychle k lepšímu. Mužský hlas je v patriarchální společnosti více slyšet než ženský – a je brán jako odůvodněný a nestranný. Je to sice součást problému, ale lze ji strategicky využít k pozitivní změně. Mužský profeministický hlas ve společnosti je důležitý také proto, že muži sexisté berou mužské mlčení jako souhlas a tak dále.
Mohou takové zásady muže oslovit? Není to naivní?
Rovnost občanů je podmínkou spravedlnosti jako takové. Rovnost občanů je podmiňujícím principem demokratické republiky. Stejná startovní čára a stejná pravidla pro všechny jsou tím, co odlišuje demokratickou republiku od feudálního mocnářství.
Androcentrická patriarchální společnost není plně demokratická, protože připouští a nechává skupinu vybraných mužů, jakýsi elitní mužský klub, který má moc stavět si celou společnost na míru svým zájmům a potřebám. Pokud si chceme zakládat na tom, že jsme demokratická společnost, musí výše jmenované zásady muže nejen oslovit, ale musí je také muži aktivně naplňovat.
Srozumitelně specifickou mužskou odpovědnost vystihuje filosof Erazim Kohák. V knize Zelená svatozář píše: „Jestliže v České republice představují ženské platy v průměru dvě třetiny mužských, jestliže nám pracoviště plné dělnic s mužem jako vedoucím připadá samozřejmé, opak nemyslitelný, pak je s naší demokracií něco zatrápeně v nepořádku. V tomto smyslu máme všichni morální povinnost být ‚feministy‘ – ohradit se proti diskriminaci žen.“
Feministka po vás nechce, abyste se honil v posilovně kvůli svalům. Nepředpokládá, že potáhnete celý rodinný rozpočet
Může profeministický postoj přinést něco pozitivního samotným mužům?
Spisovatel František Langer v románu Periferie popisuje drama muže Franciho, který spáchal zločin, jde se udat, ale nikdo mu to nevěří. Muž se trápí výčitkami, protože: „Dobrý člověk je ten, který není schopen žít s tím, že jeho hříchy nejsou potrestány.“ V jednom starším textu jsem napsal, že bychom se jako muži měli ve vlastním zájmu naučit nestydět se zastydět.
Co to znamená?
Má to hned dva významy vztažené k mužství. Ten první, související s citací Langera, upozorňuje na to, jak je pro klid duše důležitý čistý stůl. Vím, že většina mužů si vůbec žádný problém s nerovností žen a mužů ve společnosti nepřipouští. Přesto zřejmě, podobně jako Franci, klid v duši nemají, jak dokládají jejich nebývale vyhrocené reakce na feminismus a s největší pravděpodobností ani netuší, proč tak negativně a vyhroceně reagují. Proto je feministické hnutí důležité i pro muže a jejich/naše osvobozování.
A ten druhý význam?
Ten upozorňuje, že preferovaná podoba mužství se se studem přímo vylučuje. Předpokládá muže, který má sám sebe pod naprostou kontrolou. Muže, pro kterého je strach, obavy, selhání a s tím související stud něco jako tabu. Takové mužství má ale blízko k pasti, přetvářce, což nejsou dobré strategie, jak učinit svůj živost spokojeným.
V čem tedy spočívá problém?
Nevolám po nějakém „sebemrskání“, ale pouze po schopnosti reflektovat patriarchálně androcentrickou podobu systému, ve kterém žijeme. Problém spočívá v tom, že až na několik desítek nebo stovek českých feministek a pár feministů se nikdo nějak systematičtěji touto formou reflexe nezabývá. Přitom například profesionálně spravovaná agenda MPSV se bez této reflexe nemůže obejít.
Různé mužské iniciativy, projekty a organizace s výjimkou Gendemana zdůrazňují, že hledají, nebo dokonce umí najít přirozenou a autentickou podobu mužství. Protože se však vůči feminismu často negativně vymezují nebo se od něj minimálně ostentativně distancují, nedostatečně tak analyzují fenomén pro konstrukci mužství velmi podstatný, totiž moc. Ve skutečnosti pak nabízejí pravý opak autenticity, jak přesně popsal sociální ekolog Bohuslav Blažek:
„Pro muže je svůdně pohodlné přijmout pravidla hry, podle kterých je ctěn jako ten, kdo má vyšší zájmy, kdo má právo si hrát, kdo musí mít vyhrazen čas na relaxaci, kdo může občas vypadnout z role věrného manžela nebo kdo může, ba má být poněkud brutální, aby nepřestal být ‚chlap‘. Zapadnout do této dobové patriarchální pohlavní role a myslet si o ní, že je odvěká, poetická a pro chod světa nezbytná, znamená vlastně zbavit se autenticity, vyměnit své jedinečné bytí za prefabrikovanou pověru.“ Podle mě Balžek výborně popsal vlastní mužský zájem podporovat feminismus a rovnost žen a mužů.
Jak se projevuje feminismus v partnerských vztazích, pokud se za feministku/feministu považuje jen jeden z partnerů? Jak podle vás může fungovat vztah muž-feminista a žena, která feminismus neuznává? Mohou se vůbec takoví dva lidé potkat?
Na diskusních Genderman setkáních, kde zvolené téma diskutujeme nejprve odděleně a pak muži a ženy společně, jedno z doporučení mužům znělo: choď s feministkou. Z diskuse a zkušeností přítomných mužů vyplynulo, že když porovnávali partnerství s ženami, které byly a které nebyly feministky, v prvním případě jim bylo ve vztahu lépe. Feministka po vás nechce, abyste se honil v posilovně kvůli svalům. Feministka nepředpokládá, že potáhnete celý rodinný rozpočet. Feministka ví, že když projevujete emoce, strach atd., jste normální a ne nenormální.
Vtírá se tedy znovu otázka, proč čeští muži proti feminismu a feministkám tak negativně vystupují? Zřejmě protože soužití s feministkou se vylučuje s preferovaným typem mužství postaveným na nadřazenosti. Feministka vás nebude oceňovat jen proto, že jste muž. Ani se nebude snižovat k tanečkům, kterými by to předstírala, byť by si to nemyslela. Zná totiž svou i vaši důstojnost.
Na loňském květnovém semináři nazvaném „Šance normálního muže ve věku politické korektnosti“ pronesl kromě ostatních řečníků několik slov i předseda SPD Tomio Okamura. Svou zahajovací řeč končil takto: „Vážené dámy a vážení chlapi, vím, že svět se v některých věcech regulérně zbláznil – navzdory tomu mi dovolte sdílet s vámi neskromné přání. Ať krásné dámy jsou dámy a chlapi ať jsou chlapi.“
Apel na muže, aby byli „chlapi“, obsahuje stanovisko a tlak velké části společnosti, který nedovoluje mužům, aby vyjadřovali své emoce nebo se například oblékali tak, jak chtějí, aniž by někdo poukazoval na to, že jsou zženštilí. Proč se podle vás někteří lidé tolik obávají mužů, kteří by nebyli „chlapi“, a poukazují na to, že chlapi musí být těmi silnějšími? Stojí za tím výchova a to, že neznají přínosy feminismu, nebo nějaká jiná motivace?
Velmi mne baví sledovat v různých promluvách, kdy se přejde od pojmu muž k pojmu chlap. Často je to okamžik, kdy mluvčí chce obhajovat něco, o čem tuší, že je to problematické. Tomio Okamura ve svém vystoupení použil bizarním oslovení: „Milé dámy, vážení chlapi“, namísto ustáleného: dámy a pánové. Ta věta: „Ať krásné dámy jsou dámy a chlapi ať jsou chlapi,“ ta by mohla být mottem patriarchátu. Dáma, aby byla dámou, musí být krásná, je tam nějaká podmínka. Chlap, ten je a má stále být, být stejný.
Ta obava z jiných mužů má původ v esencialistickém východisku, které je společné všem antifeministům. Esencialismus je přesvědčení o existenci podstaty. Jiní muži, kteří svým vzhledem, chováním a tak dále esencialistickou hypotézu vyvracejí, představují pro antifeministy dost vážný problém. Ačkoliv se jim „chlapáci“ vysmívají, ve skutečnosti z nich mají velký strach. Feministé jim kladou do cesty otázky, ze kterých „chlapáci“ mají obavy.
Když předseda KDU-ČSL s Istanbulskou smlouvou spojuje ohrožení rodiny, chce nám snad říct, že tradiční lidovecká rodina si zakládá na domácím násilí?
Proč není genderová rovnost atraktivní politické téma?
Genderová rovnost i u nás politické téma je, ale reálně nejsou podporována potřebná opatření. Kdybych to přirovnal k rezortu dopravy, tak nestavíme silnice, mosty padají a občas nějakou funkční silnici nebo železnici sami s chutí rozbijme.
Delší dobu působím v Radě vlády pro rovnost žen a mužů, watch-dogová organizace Otevřená společnost analyzuje sliby vs skutečnost, takže mohu s čistým svědomím konstatovat, že především vlivní muži (někdy i ženy – což je vysvětleno výše, pozn. red.) v těch klíčových pozicích reálný posun buď blokují, nebo vytvářejí kouřovou clonu, že se něco progresivního děje, byť je opak pravdou, jak dokládají různá mezinárodní srovnání (například meziroční propad o 11 míst na 88. místo v žebříčku Světového ekonomického fóra).
Jak k takovému blokování reálného posunu muži dochází?
Švýcarský sociolog Alberto Godenzi ve své eseji „Bratrstvo mužů“ velmi zajímavě zmapoval různé typy mužských reakcí na feministické požadavky. Mluví o čtyřech stádiích. První nazývá pasivními technikami blokování (vyčkávání, ignorování) s cílem zachování aktuálního stavu. Druhé stádium pojmenovává agresivní techniky (dominance, domestikace, obtěžování, násilí) s cílem nastolení původního stavu.
Cílem třetího stádia – asociativních technik (projevy dobré vůle, modernizace, sebeprezentace, emocionalizace) – je snaha budit dojem, že je vše v pořádku. Popisuje ji jako vytváření takové reputace, která by měla univerzální platnost, byla dlouhodobě účinná a v různých situacích zajistila imunitu vůči ženským požadavkům. Čtvrté stádium – antisexismus a solidarita – má za cíl genderovou rovnost, rodovou demokracii.
První a třetí stádium jsou typickým způsobem „realizace“ politiky prosazování genderové rovnosti na vládní úrovni. V rámci druhého stádia čas od času promluví mačističtí politici, padají pak výroky jako „genderové džihádistky“. Mužští vrcholní politici jednající v intencích čtvrtého stádia se za posledních téměř třicet let objevili jen výjimečně a krátkodobě.
Jak jsme na tom s podporou genderové rovnosti u nás v současnosti?
Jednoduše není politická vůle problém skutečně řešit. „Paradoxní“ je, že reálně vůle není, ačkoliv formálně svoji dobrou vůli vláda deklarovala ve Vládní strategii pro rovnost žen a mužů v ČR na léta 2014–2020. V rozporu se strategií jsme aktuálně svědky snahy o největší škrt finančních zdrojů na podporu rovnosti žen a mužů. Vláda plánuje finance určené na soutěžní projekty podporující rovnost žen a mužů z Operačního programu Zaměstnanost zcela vypumpovat. Jde opět o příklad agresivní techniky.
Muži celou řadu problémů vůbec nevidí nebo nechtějí vidět. Ti, co mají nadvládu, ji nevidí. Jde o obdobu rčení „sytý hladovému nevěří“, které jsme identifikovali jako příznačný popis během Genderman debaty zaměřené přímo na téma nadvlády. Aktuálně se odložila ratifikace Istanbulské úmluvy, úmluvy Rady Evropy o prevenci násilí na ženách. Důvod je jednoduchý. Lidovcům, SPD a dalším stranám se nelíbí, že dokument velmi přesně identifikuje nerovnost žen a mužů jako příčinu násilí na ženách. Přitom je to prosté – vnímání feminity jako méně hodnotné skutečně vede k násilí na ženách. Když někoho vnímáme jako méně hodnotného, máme tendenci neproblematizovat tolik, když je tento/tato potrestána.
Analogicky: dospělí se mezi sebou nefackují, ale dát facku ještě nedospělému dítěti, „nehotovému člověku“, se stále ještě u nás toleruje. Když předseda KDU-ČSL s Istanbulskou smlouvou spojuje ohrožení rodiny, chce nám snad říct, že tradiční lidovecká rodina si zakládá na domácím násilí? Jeden by čekal, že máme stát od toho, aby nás v první řadě chránil před násilím. Uvádí se, že s domácím násilím se setkává každá třetí žena.
Každopádně Bohuslav Sobotka podpořil kampaň HeForShe, čímž se zařadil mezi další politiky napříč celým světem. V podstatě se o tom ale nemluvilo. Jaký za tím vidíte důvod?
Foucault v souvislosti s budováním vědění mluvil o principu archivu. Vědění produkuje mnoho různých poznatků, ale do archivu, který vyjadřuje stav poznání a také určité hodnoty, jsou zařazeny jen některé z nich. Probíhá neustálá selekce. Fakt, že se předseda vlády Bohuslav Sobotka připojil ke kampani HeForShe, evidentně pro naši společnost není natolik významný, aby si toho cenila a připomínala si to.
Proč tomu tak je?
Základní a obecnější problém spočívá v rozšířeném pohledu na muže a ženy jako na dva živočišné druhy. Pokud jde o kategorie muž-žena, převážná část mentální energie je věnovaná objevování, zdůrazňování a také fabulování rozdílností.
Z toho, co se tiskne v „pop-mainstreamu“, mám někdy pocit, že jako muž mám blíže k samci šimpanze než k člověku-ženě. Rčení „muži jsou z Marsu a ženy z Venuše“ je stále strašně silně zakořeněné. Fakt, že reálně všichni vegetujeme na Zemi, jako by neměl význam. Přesvědčení o zásadně jiné mužské a ženské podstatě, všechny ty analogie typu jing–jang a podobně, způsobují, že feminismus je pro muže skutečně něco tak vzdáleného, jako by to bylo na jiné planetě.
Problém je, že agenda mnohých vlivných mužů, např. ministrů (práce a sociálních věcí, školství, zdravotnictví…), by měla být vzhledem k průšvihu, v jakém ČR logicky je, velmi feministická. Oni si s ní však jednak neví rady, nebo ji dokonce chápou jako útok na sebe sama. Pokud v tom, co máte prosazovat, spatřujete, byť nevědomě, vlastní ohrožení, s žádným velkým nadšením to dělat nebudete. Malé pokroky činěné muži jsou zásluhou výjimečných osobností, jako byl například ministr Jiří Dienstbier či dříve premiér Vladimír Špidla. Zásadní pozitivní roli hrají naše závazky vůči EU.
Cílem mužů v Gendermanovi není odepsání sebe sama, ale sebeosvobození a přijmutí odpovědnosti
Co může do českého kontextu přinést vaše iniciativa Genderman, jejímž smyslem je podpořit to, abychom byli schopní sebereflexe představ o mužství, jak zmiňujete v díle Českého žurnálu s názvem Teorie rovnosti?
Nahlédnutí mužské „viny“, která nepovede k odepsání sebe sama, ale k sebeosvobození a dostání jisté odpovědnosti. Iniciativa Genderman je snahou vytvořit prostředí, kde osvobozování mužů od patriarchálních předsudků má větší šanci.
Předně je to bezpečné prostředí. Chceme více pochopit principy, na kterých jsou české představy o mužství tvořené, a aktivně přispět k jejich pozitivní změně. Nesnažíme se vytvářet homogenní mužskou skupinu a za zvuku bubnů navazovat spojení s mužským já.
Naopak, pokládáme za velmi důležité, aby představy o mužství formovaly také ženy. Máme za to, že české ženy mají k českým představám mužství hodně co říci. Diskutujeme dané téma nejprve muži-ženy odděleně a následně společně.
Skupina propojuje osobní a společenskou rovinu. Když patnáct lidí poctivě diskutuje nad konkrétním problémem, tématem, jako je např. péče, násilí, je to kolektivní činnost s politickým obsahem a cílem. Na závěr vždy formulujeme konkrétní doporučení pro muže v různých pozicích, co by mohli/měli/musí v dané oblasti změnit.
Ta mohou mít následující podobu:
- jsi ministr, naplňuj konkrétními kroky strategie, kterou ti vláda schválila
- jsi dramaturg v ČT, zvi do televizních debat ženy
- jsi šéf Státního úřadu inspekce práce, zajisti kvalitní kontroly rovného odměňování žen a mužů
- nabídni na poradě sám, že uděláš zápis nebo kafe
- přenášej feministická témata do mužských společenství
- mluv více o vlastním strachu a obavách
- ohraď se proti sexismu: not in my name
Kdy se podle vás dočkáme seriózní debaty na téma genderové rovnosti?
Až české ženy objeví v daleko větší míře solidaritu a hlasitěji se ozvou. Tak budou moci překonat ty překážky, které je strašně těžké překonat individuálně. Až i na základě tohoto nového tlaku klíčoví gatekeepři – především vlivní muži – seriózní debatu o genderové rovnosti budou muset připustit. V rámci iniciativy Genderman se snažíme hledat způsoby, jak tu druhou podmínku zprůchodnit a podpořit.
Budou-li feministické apely prosazovat též muži, je vyšší pravděpodobnost, že budou více slyšet. Pokud nastavíme vlivným mužům, například ministrům, zrcadlo, v němž bude vidět, že nejsou dost profesionální. Pokud my jsme schopni se na polodobrovolnické bázi scházet a formulovat kroky k provedení potřebných změn, proč toho nejsou schopni oni, když jsou za to placeni z našich daní? Abychom změny podpořili, organizujeme soutěž Genderman roku, která má za cíl zviditelnit a síťovat muže podporující rovnost žen a mužů.
Vy sám jste mimo jiné studoval i genderová studia. Projevuje se to nějak v tom, jak přistupujete k výchově vašich dětí?
Samozřejmě. Ono to otevřené přihlášení se k feminismu je určitý závazek a má své důsledky. Když mluvím o významu neviditelné domácí práce, tak se na ní také musím podílet, pokud nechci být za pokrytce. Věřím, že to naši dva synové vnímají a že je to pozitivně ovlivní.
Při výchově se trochu peru se svou maskulinitou. Není pro mě vůbec jednoduché vybalancovat tu roli dávání hranic i jisté autority vs svobodné výchovy, kdy je rodič spíše rovnocenným partnerem. Manželka je v tomto více uvolněná, má to více na pohodu. Já – možná i proto, že jsem muž – mám někdy pocit, že je třeba se více soustředit na ty hranice a disciplínu.
Snažím se s dětmi hodně diskutovat o různých společenských tématech, naší nedávné historii atd. Snažím se jim ukazovat, že poznání je věc dost relativní a subjektivní, že fundamentalismus je nebezpečný, ale na druhou stranu z hlediska morálky, že existuje pravda a lež, že když přisoudíte Peroutkovi článek, který nenapsal, nemůžete se z toho vykecat.
