Malála Júsufzaj je pravděpodobně z celé trojice nejznámější. Příběh o patnáctileté dívce, kterou v roce 2012 postřelili členové Tálibánu, obletěl celý svět. V jedenácti letech si začala zapisovat postřehy ze svého každodenního života v severním Pákistánu, který byl tehdy okupován Tálibánem. Její zápisky se dostaly až na stránky britské stanice BBC. V té době už byla terčem různých výhružek, kterými je zasypávalo její okolí i vládnoucí Tálibán. Výhružky nakonec vyústily v otevřený útok. Ten ale Malálu neumlčel. Díky publicitě, kterou útok na bezbrannou dívku vyvolal, získala Malála cenné kontakty a mohla vybudovat vlastní organizaci na podporu vzdělávání dětí.
Za svou neúnavnou práci v roce 2014 obdržela Nobelovu cenu za mír a stala se tak nejmladší osobou, jež toto ocenění kdy získala. „Myslím si, že jsem první držitel Nobelovy ceny, který se stále ještě pere s mladšími sourozenci,“ okomentovala svůj úspěch Malála. Nyní pracuje na zlepšení dostupnosti vzdělání pro děti z odlehlých regionů Afriky, Asie a v uprchlických táborech.
Na takový úkol ale Malála ani přes své odhodlání nemůže stačit sama. Naštěstí našla oddanou spolupracovnici, Šízu Šahíd. Šíza se narodila v pákistánské metropoli Islámábádu, v osmnácti ale získala stipendium na Stanfordově univerzitě a přestěhovala se proto do Kalifornie. Ještě před svým odjezdem se jako šestnáctiletá studentka angažovala jako dobrovolnice. Pomáhala vězeňkyním s dětmi a zapojila se i do humanitární pomoci po zemětřesení v roce 2005, které zasáhlo oblast na pomezí Pákistánu, Afghánistánu a Indie.
Zájem o svou rodnou zemi neztratila ani v USA, kde se stala věrnou čtenářkou Malálina blogu. Posléze spolupracovaly na přípravě kempu pro mladé dívky v Islámábádu, kde se také setkaly. Jako absolventka Stanfordu a začínající analytička ve firmě McKinsey & Company měla Šíza skvělé kariérní vyhlídky. Když se však doslechla o atentátu na Malálu, opustila svoji pozici a začala pomáhat s budováním organizace Malala Fund. Svého kroku nelituje. „Takto se můžeme stát změnou, na kterou jsme čekaly,“ říká.
Pákistánská móda podle Chalidy Bróhi
V době dospívání v malé pákistánské vesničce sledovala Chalida Bróhi s nechutí, jak její přítelkyně opouští často proti své vůli školní lavice, aby se provdaly. Když jí bylo šestnáct, stala se její kamarádka obětí vraždy ze cti. Chalidou tato událost otřásla a rozhodla se hrozivý zvyk, kdy rodina nebo kmen zabije svého člena, který skupinu podle mínění ostatních zneuctil, vymýtit. Začala pořádat besedy pro ženy a snažila se je zapojit do boje za jejich práva. I jí místní autority vyhrožovaly a obvinily ji z toho, že šíří myšlenky, které jdou proti islámu.
Chalida se ale nezalekla a pokračovala ve své práci dál se stejným nadšením. Založila neziskovou organizaci s názvem Sughar, jak se v místním dialektu označuje sebevědomá a schopná žena. A právě o zvýšení sebedůvěry Pákistánek se Chalidina organizace snaží. Ženy se v ní mohou zapojit do půlročních kurzů, kde se učí efektivně využívat své schopnosti. Ve spolupráci s absolventkami kurzů vznikla pod křídly Sugharu i módní značka Nomads, která se inspiruje pákistánskými lidovými motivy.
Sughar se zaměřuje hlavně na ženy z menších vesnic a odlehlejších oblastí, kde je podřadné postavení žen zakořeněno nejsilněji. To ale neznamená, že na muže Sughar nemyslí. Chalida si je vědoma toho, že bez podpory mužů se v tamním prostředí ambiciózní ženy daleko nedostanou, a tak i pro muže připravila s kolegyněmi kurzy nebo pravidelná komunitní setkání.
