Twitter místo taláru | E15.cz

Twitter místo taláru

Tomáš Valenta

Moral outrage, tedy pohoršování se nad mravními pochybeními jiných, bylo odedávna významnou složkou společenského života. Motivovalo k potrestání těch, kteří nedodržovali pravidla, a tak posilovalo pospolitost lidských společností. Jak se však tato společenská hybná síla proměnila s příchodem internetu a sociálních sítí?

Lidé se rozhořčují v momentě, kdy mají pocit, že došlo k neomluvitelnému porušení morální normy. Spolu s drby tak moral outrage se tvoří jeden ze základních evolučních mechanismů lidské společnosti, protože nám umožňuje vyčlenit z našeho středu nedůvěryhodné nebo nebezpečné jedince, a poskytuje nám důležité informace o tom, komu je možné věřit a s kým se vyplatí spolupracovat.

Nicméně stejně jako drby mají morální soudy jednu významnou slabinu: jsou zcela nekontrolované a pomlouvaný stejně jako souzený nemá žádnou záruku, že se mu dostane spravedlivého zacházení. Dokud probíhají na úrovni menších společenství, má pomlouvaný/souzený šanci se bránit, popřípadě uvést situaci na pravou míru. Ovšem ve světě sociálních sítí se může kdokoliv stát nejen soudcem, ale i šiřitelem pomluv a rozsudků a z běžného „maloměstského“ dramatu se rázem může stát přílivová vlna, která ničí kariéry i životy.

Komentář: Nechte si pětkrát denně připomenout smrt

Za vtip na pranýř

Poněkud mrazivým příkladem, do jakých extrémů se může moral outrage dostat, je příběh Justine Sacco. Justine Sacco byla zaměstnankyní holdingu IAC v oblasti PR. Před cestou za svou rodinou do Jižní Afriky zažertovala na Twitteru: „Letím do Afriky. Snad nedostanu AIDS. Dělám si srandu, vždyť jsem bílá!“

Jakkoliv nevkusný a trapný nám tweet, který Sacco v roce 2013 napsala, může připadat, okruh lidí, které by mohl urazit, byl velmi zanedbatelný, v té době měla 170 sledujících. Jak je tedy možné, že se tweet dostal k milionům dalších uživatelů, a jak nabral onu ničivou sílu?

Z odpovědi poněkud mrazí. Editor webové stránky Valleywag, Sam Biddle, dostal anonymní tip a rozhodl se, že si autorku „rasistického“ tweetu podá. K tomu, aby tento jediný tweet nabral setrvačnost, stačilo, aby jej sdílel pro svých 15 tisíc sledujících a později o něm napsal i pro web Valleywag.

Sacco sama později řekla, že se snažila vystřelit si z dojmu nezranitelnosti a bubliny, ve které podle ní spousta Američanů a obyvatel prvního světa žije. Nikdy by ji však nenapadlo, že její žert bude někdo brát vážně a že přeroste do takto gargantuovských proporcí.

Ať už Twitter její příspěvek nepochopil (nebo pochopit nechtěl a dal přednost okázalému pohoršování se), rozpoutala se sveřepá a nelítostná kampaň, která přerostla do obludných rozměrů. Sacco přišla o práci, zkomplikovaly se jí vztahy s rodinou a výrazně utrpěl i její soukromý život. To vše kvůli špatnému vtipu.

Moral outrage na sítích

Moral outrage na internetu se od moral outrage ve skutečném životě liší nejen svým dopadem a rychlostí šíření, ale i svou povahou. Dochází k němu mnohem častěji, nese s sebou mnohem nižší náklady, má nižší přínos pro společnost a vyšší pro jedince a může na něm dokonce vznikat určitá míra závislosti.

Častější výskyt moral outrage na sociálních sítích lze zčásti vysvětlit tím, jak jsou konstruované. Například funkce autoplay na YouTube, o které jsme nedávno psali, uživateli předkládá čím dál radikálnější a radikálnější obsah. I jiné sociální sítě preferují a upřednostňují emocionálně zabarvený obsah, kterému se díky jeho povaze dostane většího počtu reakcí a sdílení a dostane se tak k širšímu publiku.

Zajímavým aspektem moral outrage online jsou jeho nižší náklady. Je výrazně snazší někoho odsoudit nebo i urážet z pohodlí našeho domova za hradbou klávesnice než takového člověka se stejnou vervou konfrontovat na ulici. Kromě strachu z přímé konfrontace a fyzické odplaty se i významně snižují tzv. empatické náklady. Trestat a způsobovat bolest jiným tváří v tvář je pro většinu z nás nepříjemné, protože máme sklony s trestaným soucítit, ale v případě sociálních sítí, kdy vedeme útok nikoliv proti konkrétnímu člověku, ale pouze proti jeho účtu, velká část empatických nákladů odpadá.

S empatickými náklady přímo souvisí i fakt, že morální odsouzení koreluje s dehumanizačními tendencemi vůči pachateli. Emoce jako je hněv, pohrdání a hnus mohou vést k tomu, že objekt těchto emocí vnímáme jako méně lidský, což poté může vést k požadování a udílení tvrdších trestů. Na internetu tak nejen nejsme konfrontováni s jinou lidskou bytostí jako takovou, ale tuto už tak dost odlidštěnou entitu ještě více odlidšťujeme, což vede k mnohem větší bezohlednosti a sveřeposti při pranýřování a napadání jedince na internetu.

Poslední tři vlastnosti, které odlišují moral outrage online, spolu úzce souvisí. Jedinec, který sdílí morálně nabitý příspěvek, má výrazně vyšší šanci, že se mu dostane odměny v podobě retweetů, lajků atd., což v kombinaci s tím, jak jsou sociální sítě konstruovány, vede k vybudování návyku sdílení takového obsahu. A i když má jedinec momentálně dobrý pocit, z dlouhodobého hlediska můžou být jeho činy velmi škodlivé.

Morálně zabarvený obsah se sice dočká většího počtu sdílení, ale pouze ve své názorové skupině a málokdy přesáhne na druhou stranu barikády. Místo toho, aby byl tak doopravdy adresován těm, kteří podle jeho autora morální normy porušují, rezonuje v rámci názorové skupiny, čímž přispívá k další polarizaci debaty a budování názorových bublin.

Situace v ČR

České sociální sítě samozřejmě nezůstaly tohoto jevu ušetřeny. Většina z nás má ještě v živé paměti volbu prezidenta, zejména kampaň jí předcházející, kdy se jednotlivé politické tábory, co se odsuzování, pohoršování se a urážení týče, ani v nejmenším nešetřily.

Možná až zarážející polarizace veřejné debaty, která předcházela prezidentským volbám, byla podle analytičky sociálních médií Lenky Krsové způsobena nejen posunem způsobu a kvality online komunikace samotných prezidentských kandidátů a uživatelů českého internetu, ale například i nárůstem počtu dezinformačních webů, kvůli kterým začaly vznikat názorově polarizované skupiny, jejichž střet v online prostoru ve vypjatém období před volbami nevyhnutelně vedl ke slovním potyčkám.

To, že byla předvolební debata vyhrocenější než před pěti lety, může ilustrovat posun útoků a dezinformací šířených proti jednotlivým kandidátům. Zatímco v roce 2013 byla za ránu pod pás považována falešná zpráva, že Karel Schwarzenberg považuje poválečný odsun Němců za nespravedlivý a že považuje Edvarda Beneše za válečného zločince, letos byl například Jiří Drahoš lživě označen za pedofila a bývalého agenta StB.

Podle Václava Štětky, sociologa médií působícího na britské Loughborough University, je tato vyšší četnost morálně zabarveného obsahu na internetu důsledkem vyšší míry polarizace společnosti. Ta se podle Štětky projevila v binárním charakteru prezidentských voleb, která byla s trochou nadsázky soubojem Zeman vs ne-Zeman. Za posledních pět let také došlo k proměně vnímání sociálních sítí, které už nejsou považovány za doménu mladých, popř. městských a liberálních voličů, ale staly se naprosto běžným komunikačním kanálem.

Nezhubnu deset kilo jen proto, abyste byli spokojení, říká Markéta Lukášková

Krsová i Štětka se shodují v tom, že nelze tvrdit, že by nějaká voličská nebo jiná skupina byla náchylnější k okázalému pohoršování se na sociálních sítích. Sílící polarizace se však podle Štětky projeví i v této oblasti, a to tak, že rozbíjí společenský konsensus o tom, co je morální a co ne. Například příznivci Miloše Zemana budou výroky o střelbě do novinářů považovat za bonmot, popřípadě jim nebudou přikládat vůbec žádnou váhu, mezi jeho odpůrci však vyvolají vlnu rozhořčení.

Pravidla diskursu?

Otázkou je, co s tím? Měli bychom zcela rezignovat na vynášení morálních soudů na sociálních sítích? Vzpomeňme si, jakou roli sehrály sociální sítě a moral outrage v kampani Me Too, která dokázala popohnat nemorálně (a nezákonně) jednající jedince k odpovědnosti a ovlivnit pohled společnosti na sexuální násilí. Me Too má však právě kvůli svému silnému morálnímu náboji i stinnou stránku; v záplavě rozjitřených emocí a morálního pohoršení mohlo obvinění, bez ohledu na pravdivost obviněného, poškodit dříve, než měl šanci se bránit, a na online pranýři se tak octli i nevinní.

Vezmeme-li v potaz, jak silným hybatelem společenských změn může moral outrage být, je jasné, že řešení neleží ve snaze o preventivní vyřazení určitého obsahu z diskuzí na sociálních sítích, které je nejen nežádoucí, ale i nemožné.

Pokud se morálně zabarvenému obsahu nemůžeme a nechceme na sociálních sítí vyhnout a pokud víme, jaká jsou rizika, která s sebou nese, je nutné si zodpovědět otázku, jak zajistit, aby z něj byl onen příslovečný dobrý sluha a ne zlý pán.

Jedno z možných řešení se nabízí v nastavení několika málo základních pravidel online diskursivní etiky a jejich dodržování. Jakou podobu by tedy měla mít pravidla diskursu na sociálních sítích, aby se předešlo polarizaci a debata v online prostředí nesla ovoce?

Kromě základních požadavků, jako je být schopen doložit svá tvrzení a nešířit úmyslně nepravdy, přichází americký sociolog a president think tanku American Institute Arthur Brooks s dalšími požadavky. Problém polarizace debaty na sociálních sítí a její nízké úrovně má podle něj dvě roviny, na kterých je potřeba jej adresovat. Jakou emoci naším jednáním vyzařujeme a komu je náš nesouhlas určen.

Morální rozhořčení na sociálních sítích podle něj vyjadřuje a vychází ze dvou emocí: z pohrdání nebo z hněvu. Podle Brookse je zcela v pořádku a vlastně i žádoucí se rozhněvat a s někým zapáleně nesouhlasit, problém nastává, když naším názorovým oponentem začneme pohrdat. Pohrdáním jej totiž nejen odlidšťujeme, ale zároveň tím zásadním způsobem sabotujeme další debatu, popřípadě budoucí shodu nebo kompromis a velmi pravděpodobně se nám jej nepodaří přesvědčit o oprávněnosti naší pozice.

Druhým bodem, který úzce souvisí s prvním, je podle Brookse to, komu je naše pohoršení ve skutečnosti adresováno. Rozlišuje tak nesouhlas pro toho, s kým nesouhlasíme, a nesouhlas pro širší publikum. Nesouhlas pro názorového oponenta vyplývá z touhy opravdu konfrontovat tvrzení, se kterým nesouhlasíme, a může vést ke smysluplné diskuzi. Oproti tomu nesouhlas, který je ve skutečnosti jen naším monologem a holedbáním se vlastní mravnosti určeným pro naši názorovou skupinu, diskuzi nerozvíjí a vede k polarizaci a upevňování názorových bublin.

Dialog má smysl

Jako důkaz, že souhlas a dialog je možný i mezi lidmi na opačných stranách barikády, nám může posloužit příklad z roku 2017. Po zvolení nového prezidenta USA se země potýkala s násilím mezi jeho příznivci a odpůrci a v této napjaté atmosféře dorazila skupina členů Black Lives Matter na demonstraci příznivců Donalda Trumpa. Mezi těmito názorově odlišnými skupinami však nejenže nedošlo k násilnému střetu, naopak, organizátor celé akce poskytl Black Lives Matter příležitost promluvit a následný proslov vůdce demonstrantů BLM byl odměněn potleskem.

Jak se stalo, že situace, která měla veškeré předpoklady skončit násilně, skončila potleskem a jásotem? Hank Newsome, prezident Black Lives Matter of Greater New York, vystoupil na pódium a rozhodl se soustředit ne na to, čím se od svého publika lišil, ale na to, co měli společné.

Brooks ve své analýze této události hovoří o rozdílu mezi politikou identit a politikou příběhů. Newsome se mohl soustředit na identitu a vyjmenovat veškeré rozdíly mezi ním a jeho publikem a tím se jim ještě více odcizit. Namísto toho se ale rozhodl hovořit o tom, že je stejně jako oni Američan, že je stejně jako oni křesťan, že stejně jako oni chce milovat bližního svého. Ukázal svým posluchačům, co mají společného, a že chce případné neshody řešit společně, mluvit tedy o společném příběhu…

Raději než zarytě nesouhlasit a odcizovat se druhým, protože jsou přece rasisti, sluníčkáři, xenofobové a vítači, zemanovci a kavárníci, je lepší druhé vyslechnout a zjistit, jaké hodnoty sdílíme a co máme společné a jak je možné vyřešit náš nesouhlas. Pokud se má společnost vyvíjet a sílit, potřebuje diskuse a neshody, ale jen takové, které někam povedou. Do těch nálepkování, urážky a veřejný lynč nepatří.

Autor: Tomáš Valenta
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud