„Obecně mám pocit, že mladí lidé nejsou lhostejní k dění okolo nás, a to navzdory tomu, že mladší generace více ‚žije‘ ve virtuálním prostoru a její postoje jsou do jisté míry formovány sociálními sítěmi. Proto se může ‚vnějšímu pozorovateli‘ občas zdát, že mladé lidi občanská společnost možná tak úplně nezajímá. Pokud by tomu tak ale bylo, velice rychle se stane, že o naše liberální hodnoty a těžce získané svobody můžeme přijít,“ říká rektor Univerzity Palackého Jaroslav Miller a dodává: „V takovém případě budete odsouzeni znovu podstupovat bitvy, které byly už jednou vybojovány.“
„Svět v současné době čelí výzvám, jejichž řešení spadá spíše do oblasti sociálních a humanitních věd – ekonomické problémy, migrační krize, válka na Blízkém Východě, nepředvídatelné Rusko. Okolo těchto otázek bují celá řada nepodložených tvrzení, mýtů a konspiračních teorií. Jednou z rolí univerzity je tedy podle mého skromného názoru neúnavně diskutovat s občany a na základě fundovaných znalostí trpělivě objasňovat otázky a povahu problémů, kterým čelíme,“ říká rektor UP Jaroslav Miller.
„Mám trochu pocit, že česká společnost za posledních pár let někde poztrácela vizi a konsenzus v tom, jak má vypadat naše bezprostřední a střednědobá budoucnost. Už pěkných pár let přešlapujeme na místě, hádáme se a nevíme, kam se máme vydat,“ myslí si rektor UP Jaroslav Miller a dodává: „To samozřejmě neznamená, že neexistuje pluralita názorů, ale na těch základních věcech bychom měli být schopni se domluvit a musíme se o to snažit. Už proto, že je nám souzeno žít v této zemi společně.“
Proč jste se rozhodl udělit medaili Jiřímu Bradymu?
Pana Bradyho jsem poznal asi před šestnácti lety, když jsem trávil pracovně čas v Torontu. Shodou okolností to bylo několik měsíců poté, co se dozvěděl, že jeho mladší sestra skutečně zemřela v Osvětimi. V tokijském muzeu holokaustu tehdy našli její kufřík a paní ředitelka ho pozvala do Tokia, kde pan Brady kufřík identifikoval. Já jsem se tehdy účastnil jeho přednášky, na které byl tento dojemný příběh prezentován.
Letos jsem se proto zaradoval, že by pan Brady měl dostat vyznamenání, ovšem důvody, proč jej neobdržel, mne, abych se vyjádřil zdvořile, překvapily. A vzhledem k tomu, že pan Brady je devadesátiletý muž, pro kterého už je fyzicky poměrně náročné cestovat přes oceán, došel jsem k závěru, že ocenění mu můžu udělit já jménem Univerzity Palackého. Navíc si ho skutečně vážím, protože ten člověk pro Českou republiku něco pozitivního udělal.
Udělení medaile panu Bradymu je vaše pravomoc, ale ocenění působí tak, že za ním stojí celá Univerzita Palackého. Nevadilo toto vaše rozhodnutí někomu z univerzitních kolegů? Setkal jste se s nějakou kritikou z jejich strany?
Tento druh ocenění má právo udělovat rektor podle svého uvážení. Je to pamětní medaile Univerzity Palackého a já v roli rektora vystupuji jako statutární zástupce univerzity. Musím říci, že uvnitř univerzity jsem se setkal v drtivé většině se souhlasnými reakcemi. Několik nesouhlasných reakcí přišlo mimo univerzitu, ale s tím se musí počítat a je to zcela přirozené. Pokud už jsem byl kritizován za to, že jsem vystoupil na Staroměstském náměstí, tak to nebylo kvůli udělení medaile panu Bradymu, ale za to, že univerzita vystupuje na akci pořádané politickou stranou. Nyní mám asi třetí nebo čtvrtou šanci to dementovat. Univerzita Palackého si zaplatila těch deset minut, v průběhu kterých trvala ta relativně jednoduchá ceremonie předávání medaile. Jinými slovy, my jsme si ten čas pronajali, takže těch deset minut byla akce Univerzity Palackého, žádné politické strany, žádného spolku ani občanského sdružení. Na tyto věci jsem dost úzkostlivý.
Jak tedy obecně hodnotíte akci, na které jste pana Bradyho oceňoval? (Udělení ocenění bylo součástí akce na Staroměstském náměstí 28. října – pozn. red.) Například Jan Konvalinka, prorektor pro vědeckou činnost na Univerzitě Karlově, na svém Facebooku napsal: „Rektoři dobrý, ale ten Horáček byl úplně, úplně, ale úplně špatně... Jednak to neměl konferovat, za druhé tam neměl vkládat tolik svých písniček, za třetí neměl tolik mluvit, za čtvrté se neměl pokoušet o tolik vtípků, za páté mu nebylo rozumět. Ale především tam neměl vůbec bejt. Ty desetitisíce lidí tam přišly na oslavu 28. října, případně na protest proti Miloši Zemanovi, rozhodně ne na promo Horáčkovy nové desky ani na začátek jeho volební kampaně.“ Jaký je tedy váš pohled?
No, jak napsal Honza Konvalinka, „rektoři dobrý!“ (smích) Nyní vážně: Vaše otázka by asi měla směřovat spíše na pana Horáčka nebo na jeho tým, který má předpokládám na starosti jeho PR.
Jak vznikla tedy šířící se zpráva, že Univerzita Palackého celou tu akci spolufinancovala?
Na základě jedné velmi zkreslené informace, která byla publikována v jednom médiu, kde bylo napsáno, že akci financuje strana Starostové a nezávislí a malou částkou přispěla i Univerzita Palackého. Přesná informace měla znít, že Univerzita Palackého měla svoji vlastní akci, která se odehrávala v její režii a také si ji zaplatila.
A proč se tedy univerzity snaží působit apoliticky, když se přímo či nepřímo do politického dění zapojují?
Díky za otázku. Jedná se o velký omyl a mýtus, který má zřejmě původ v období před rokem 1989, kdy se komunistický režim snažil držet univerzity daleko od politického dění, protože správně tušil, že z akademického prostředí mu hrozí největší nebezpečí. Univerzity nemohou a ani by neměly působit apoliticky. Vezměme si k ruce vysokoškolský zákon. Je v něm jasně hned na začátku napsáno, že univerzity, kromě vědy a pedagogické činnosti, by měly – a je to jejich naprosto základní role – působit ve veřejném prostoru. A tím se ipso facto dopouští politické činnosti. Už od svého založení spoluurčovaly univerzity charakter debaty a takto samozřejmě vstupovaly do veřejného politického prostoru. Jediné, co je univerzitám v ČR zapovězeno, je vstupovat do demokratické soutěže politických stran. Což znamená, že by vysoké školy například neměly veřejně podporovat jednu politickou stranou proti druhé. Což se neděje.
Vnímáte tedy i svoji roli rektora jako politickou?
V tomto ohledu do jisté míry ano, protože rektor je samozřejmě zástupce univerzity, která zastává jisté veřejné postoje a vyznává určité hodnoty. A já mám takřka v popisu pracovní činnosti spolupodílet se na výchově studentů jako občanů demokratické, svobodné a tolerantní země. Proto se snažíme být demokratickou a liberální univerzitou. V tomto smyslu se asi dá říci – ano, Univerzita Palackého, stejně jako ostatní univerzity v České republice, je institucí politickou. Roli hraje i skutečnost, že špičkové vědě se nejlépe daří ve svobodných společnostech, které umožňují svobodnou výměnu myšlenek. To je mimochodem postřeh, který udělal ve svých esejích již David Hume, když analyzoval příčiny dynamického vzestupu Británie v 18. století.
Vy sám si umíte představit, že poté, co skončí vaše období v roli rektora, byste se zapojil přímo do nějaké politické strany nebo hnutí?
Popravdě řečeno nemám chuť o tom nyní přemýšlet. Jednak by mě to myšlenkově odvádělo od mé současné rektorské mise a jednak je to předčasné. Prostě si ukládám v této věci odstup.
Jak vnímáte aktuální náladu v české společnosti?
Záleží na tom, kde se pohybujete a s kým komunikujete. Pokud se lidé stýkají jen virtuálně na sociálních sítích, mohou snadno dospět k závěru, že společnost je velice rozpolcená. Pokud se ovšem fyzicky pohybujete ve společnosti, situace nevypadá tak zle.
Nicméně, abych byl zcela upřímný, skutečně mám dojem, že česká společnost poněkud ztrácí zásadní schopnost konsenzu v důležitých věcech. To se týkalo například uprchlické krize, nyní se to možná do jisté míry týká vztahu k našemu panu prezidentovi a možná i dalších palčivých otázek. Podle mého názoru bychom měli všemi svými silami přispívat k tomu, abychom schopnost konsenzu ve společnosti obnovili, což je i úlohou univerzity. Důvod je nasnadě a je zcela jednoduchý. Žijeme spolu na relativně malém prostoru České republiky a musíme se nějak domluvit, protože v opačném případě budeme poškozeni všichni. Elementární konsensus v otázce fungování státu je dnes možná důležitější než třeba před deseti lety, protože geopolitická situace ve světě se zjevně mění a pravděpodobně nikoliv úplně v náš prospěch.
Myslíte, že je možné se domluvit?
Nejen, že je to možné, je to podle mne absolutně nezbytné. Mám trochu pocit, že česká společnost za posledních pár let někde poztrácela vizi a konsenzus v tom, jak má vypadat naše bezprostřední a střednědobá budoucnost. Už pěkných pár let přešlapujeme na místě, hádáme se a nevíme, kam se máme vydat. Bolestně postrádám nějakou jednotící strategii, společnou vizi a cíl, k jehož dosažení bychom napřeli síly. Z tohoto pohledu nepochybně řadu let stagnujeme. Měli bychom se shodnout na tom, jak chceme žít a jak chceme, aby česká společnost a tento stát vypadaly za pět, deset, nebo dvacet let.
Přitom před námi leží olbří úkoly, na jejichž řešení politické reprezentace ostudně rezignovaly. Například sociální systém a penzijní reforma – to je věc, která nás možná nyní nepálí, ale za dvacet let bude zcela fatální. Mluvili jsme o migrační krizi – s tím souvisí bezpečnost České republiky ve světě, který se velice rychle mění. Ekonomický model, na němž založila Česká republika dvě desetiletí relativní prosperity, se očividně začíná přehřívat a stagnovat. Toto jsou všechno otázky, které by nás měly enormně zajímat, protože jejich řešení rozhodne o tom, jak budeme v této zemi v budoucnosti žít. Vedeme o tom seriózní debatu? Odpověď zní ne. Buď se vyčerpáváme hádkami, nebo tyto výzvy ignorujeme. To nevypadá jako dobrá strategie.
V rozhovoru pro Houpacího osla jste řekl: „Dnešní dobu bych charakterizoval pomocí těchto slov: strach, vnitrospolečenská rozpolcenost a relativizace demokratických hodnot.“ Co tedy považujete za demokratické hodnoty?
Úplně největší hodnotou, která přesahuje demokracii, je svoboda. Demokracie je pouze systém, který zřejmě nejlépe pomáhá svobodu zajišťovat. Takže já mám strach především o svobodu v této zemi, protože ta je podmínkou sine qua non slušného života i rozvoje a kultivace společnosti.
Co by podle vás měl svátek 28. října znamenat pro studenty?
Nejenom pro studenty, ale pro celou naši společnost je to svátek založení státu, který se snažíme nějakým způsobem opečovávat a rozvíjet. Když se vás kdokoli zeptá, jaká je vaše první identita, asi odpovíte, že jste občanem České republiky, že jste Češi. Máme tedy to štěstí, že jsme součástí společnosti, která má svůj stát, což zdaleka není případ všech společností a národů. Jak s tímto vlastnictvím nakládáme, je věc druhá.
Co si myslíte o tom, že se prezident nezúčastnil letošních vzpomínkových akcí na 17. listopad 39 a 89? Je to podle vás vhodné?
Nejsem schopen objektivně vyhodnotit pohnutky pana prezidenta. Je možné, že dospěl k názoru, že polarizuje společnost mnohem více, než předvídal nebo než by si přál. Snad proto se rozhodl, že na letošním 17. listopadu nebude nijak participovat. Před rokem pan prezident vystoupil na pódiu na Albertově společně s některými lidmi, jejichž demokratický étos je, zdvořile řečeno, zcela neviditelný, a letos zřejmě usoudil, že nemá cenu dál jitřit veřejné mínění.
Myslíte si, že studenti samotní mohou změnit stav dnešní společnosti? Petr Pithart v rozhovoru pro TST řekl: „Já jsem se pohyboval těch dvacet let v době normalizace téměř výlučně, když pominu výkon banálních profesí, mezi lidmi, kteří neustále něco psali, šířili, překládali, tvořili. Myslel jsem si, že až se poměry uvolní, většina lidí mého typu, včetně studentů třeba společenských věd, budou mít podobné zájmy. Tak to ale není. My jsme ty zájmy měli, protože jsme se cítili ohroženi. Nevěděli jsme, jestli bude nějaká budoucnost. Dneska zřejmě lidé tyto obavy nemají a podle toho jsou většinově, řeknu to rovnou, lhostejní. Minulost je nezajímá.“ Nás by zajímalo, zda to vidíte podobně.
Můj pohled je poněkud odlišný a to při vší úctě k Petru Pithartovi. Po celé období normalizace se pan Pithart pohyboval v relativně úzkém kruhu lidí, kterých bylo několik set, možná několik tisíc. Z toho vyplývá, že vyvozuje určitý obecný závěr na základě své velmi parciální, dílčí zkušenosti. Navíc, po určitém vzepětí a občanském aktivismu přijde vždy částečné ochabnutí. Po roce 1989 bylo opadnutí občanského aktivismu nepochybně přirozeným jevem. Dost dobře nelze udržovat společnost ve střehu dvacet let. Popravdě řečeno, většina k tomu ani neviděla důvod. V ČR došlo ke změnám v politickém režimu, který více než dvě dekády vykazoval díky vnitřním i vnějším faktorům známky slušné stability, a mladá generace nepochybně dospěla k názoru, že bitva je vybojovaná. S tímto pocitem se nastupující generace přirozeně vrhla na budování vlastního života v nových, slibnějších podmínkách.
V několika posledních měsících či letech ale část společnosti opět propadá intenzivnímu pocitu, že demokratické svobody a liberální režim v České republice vykazují známky počínající koroze. Občanská společnost se v reakci opět postupně aktivizuje, protože si uvědomuje, že současný režim nemusí být úplně samozřejmý. Situace tedy podle mne nesvědčí o masivní nebo převládající společenské lhostejnosti k vlastnímu osudu.
Obecně mám pocit, že mladí lidé nejsou lhostejní k dění okolo nás, a to navzdory tomu, že současná generace více „žije“ ve virtuálním prostoru a její postoje jsou do jisté míry formovány sociálními sítěmi. Proto se může občas zdát, že mladé lidi občanská společnost možná tak úplně nezajímá. Pokud by tomu tak ale bylo, velice rychle se stane, že o naše liberální hodnoty a těžce získané svobody můžeme přijít. V takovém případě budete odsouzeni znovu podstupovat bitvy, které byly už jednou vybojovány.
Jakou roli sehrává univerzita ve formování názorů studentů?
Univerzita má v tomto ohledu dvě základní role. Jednak působí jako určitý think tank, protože, a to platí hlavně pro kamenné univerzity, jako je Univerzita Palackého, většinou pokrývá celé spektrum disciplín. Svět v současné době čelí výzvám, jejichž řešení spadá spíše do oblasti sociálních a humanitních věd – ekonomické problémy, migrační krize, válka na Blízkém Východě, nepředvídatelné Rusko, nedůvěryhodná a propagandu šířící média. V souvislosti s těmito otázkami bují celá řada nepodložených tvrzení, mýtů a konspiračních teorií. Jednou z rolí univerzity je tedy podle mého skromného názoru neúnavně diskutovat s občany a na základě fundovaných znalostí trpělivě objasňovat otázky a povahu problémů, kterým čelíme.
Druhým úkolem univerzity je zůstat otevřenou, liberální a demokratickou institucí, protože svoboda bádání je s obecnou politickou svobodou spojena pupeční šňůrou. Pokud by se stalo, že by se v této zemi změnil režim směrem od liberálního k autoritářskému, směrem od svobodného k nesvobodnému, tak bych asi musel zvážit rezignaci na funkci rektora, protože bych cítil, že poslání univerzity, tak jak ho vnímám já, a momentální zájem státu se diametrálně rozchází.
Jakými prostředky se může univerzita aktivně zapojovat do občanské společnosti?
Jedním z nástrojů je právě její expertní hlas. Pokud například olomoucký magistrát přemýšlí o tom, jak dále rozvíjet město, vytváří se prostor pro univerzitu, aby se zapojila do veřejné debaty. Máme urbanisty, sociology, dopravní psychology, architekty, katedru dějin umění, tedy odborníky, kteří by k takové debatě měli být přizváni. Takto bych mohl pokračovat dál.
A má stát nebo město vůbec zájem o to, aby mu univerzita poskytovala své názory?
Musím říci, a jsem za to rád, že poslední roky se tato spolupráce prohlubuje. Město si například nechává zpracovávat koncept městské mobility do budoucna, aby vědělo, jaké druhy dopravy rozvíjet. Univerzita poskytuje součinnost prostřednictvím katedry psychologie či katedry geoinformatiky.
Na začátku vašeho volebního období jste pro web Olomouc.cz vyslovil přání, že byste chtěl na UP vylepšit mezilidské vztahy a atmosféru. Jak vnímáte situaci dnes, daří se vám to?
Mezilidské vztahy na univerzitě nejsou principiálně jiné než mezilidské vztahy v jakékoli firmě, instituci, potažmo celé společnosti. V podstatě odráží stav, v němž se momentálně česká společnost nachází. Samozřejmě bych byl rád, kdyby vztahy mezi lidmi na univerzitě byly bezproblémové, ale k tomuto ideálnímu stavu nikdy nedospějeme. Bohužel nebo bohudík. (smích) Ale je pravda, že mezilidské vztahy jsou pro mne téma, protože sympatie nebo antipatie lidí mezi sebou někdy na univerzitě komplikují řadu věcí.
Proč je podle vás atmosféra mezilidských vztahů na univerzitě tak důležitá?
Je to jednoduché. Vždy se vám pracuje lépe s někým, s kým udržujete korektní, kolegiální vztah, než s někým, s kým se hádáte a házíte si klacky pod nohy. Platí to pro dělnickou profesi stejně jako pro profesi úředníka nebo profesi vědce.
Jak ke zlepšení mezilidských vztahů můžete přispět vy jako rektor?
Snažím se vytvářet na univerzitě přátelské prostředí a investuji hodně energie, aby lidé na fakultách viděli, že rektorát, potažmo rektor, jsou tady pro ně. Snažím se být také maximálně přístupný. Pokud mne někdo požádá o schůzku, domluvíme se velice rychle. Jako rektor mohu přispět i svým způsobem řízení univerzity. Usiluji o to, aby image, kterou Univerzita Palackého vysílá nejenom ke svým zaměstnancům, ale i ven, byla obrazem přátelské a otevřené akademie.
Vy nejste přístupný pouze zaměstnancům univerzity, ale i studentům. Na facebookové skupině Univerzity Palackého jste už hledal spoluhráče na squash nebo jste odpověděl na prosbu studentky o zapůjčení krosny.
Nejen, že jsem jí odpověděl, dokonce jsem jí ji půjčil. Doufám, že jí byla k užitku.
Ano, dokonce jste jí půjčil svou krosnu. Proč chcete být studentům tak blízko a nedržíte si od nich odstup?
Funkce rektora veliké a starobylé univerzity je zavazující a má nějakou společenskou váhu. Někteří by řekli, že je to funkce vysoce formální a prestižní. V podstatě k jejímu výkonu lze přistoupit dvojím způsobem. Buď práci rektora chápeme jako úřad s velkým Ú, to znamená velmi formalizovaně a takřka rituálně. Anebo ji uchopíme více civilně a domnívám se, že tohle je, alespoň pro mne, vhodnější cesta. Možná, až po mně přijde jiný rektor, bude funkci vykonávat jinak ve shodě se svými vlastními představami, ale já dávám přednost otevřenosti, určité neformálnosti a maximální přístupnosti.
