Ústní vs. písemné: Jak zkoušet na vysoké škole | E15.cz

Ústní vs. písemné: Jak zkoušet na vysoké škole

Tereza Butková

Jsou každoročním strašákem, nelze se jim vyhnout a kolují o nich bizarní historky – zkoušky na vysokých školách jsou právě v plném proudu. A přestože všechny studenty trápí zhruba ve stejnou chvíli, jejich podoba, průběh i náročnost se můžou velmi lišit. Zatímco někde k získání kreditů stačí zaškrtnout něco z nabízených možností, jinde musí studenti ukázat to nejlepší ze svých rétorických schopností a čelit přitom momentální náladě zkoušejícího. Jakou formu zkoušení nejlépe zvolit, aby to prospívalo samotným studentům?

Podoba zkoušek se může lišit obor od oboru, někdy i předmět od předmětu. Obvykle však platí, že se škola drží jedné formy – třeba na Právnické fakultě v Praze probíhají téměř všechny zkoušky ústně, kdežto na Fakultě sociálních věd výrazně převažují psané testy. U oborů, které zahrnují složité výpočty nebo kresbu, je volba jasná, nicméně v ostatních případech se jednostranná preference moc vysvětlit nedá. Ač by se totiž mohlo zdát, že ústní zkoušky díky interakci s učitelem ověří studentovy znalosti důkladněji, ve skutečnosti může být získaná známka výsledkem větší náhody než namátkou vybrané otázky v testu.

Zkoušejícímu napospas

Bizarních historek o ústním zkoušení koluje na každé škole nespočet. Podle jedné jistému zkoušejícímu stačí dát si jogurt a hned rozdává lepší známky. U jiného prý stejná zkouška v dobré náladě trvá pět minut, při špatné pak pětačtyřicet. Ač se zdají být takové příběhy často příliš absurdní, aby to byla pravda, symbolizují reálné problémy, jež se s různými formami zkoušek pojí.

Najít pozitiva tradiční, ústní formy vysokoškolského zkoušení není příliš těžké. Sami studenti obvykle oceňují přímou reakci vyučujícího, která umožňuje okamžitou opravu a navedení správným směrem. Zkoušející se zase může doptat na nejasnosti a stanovit tak odpovídající známku. Rozhovor navíc dovoluje ztraceným studentům improvizovat do míry, jaká by u písemného testu vyžadujícího exaktní odpovědi nejspíše neuspěla, a vylepšit tak – byť trochu „nečistě“ – výslednou známku.

Právě tato bezbřehá volnost je však i kamenem úrazu. Vzhledem k tomu, že se ústní zkoušení na rozdíl od psaných testů obyčejně neopírá o žádnou jasně stanovenou bodovou hranici, zůstává student plně odevzdán libovůli zkoušejícího, který může stejně dobře pomoci jako přihoršit. V hodnocení výkonu studenta navíc mohou hrát roli osobní sympatie (či antipatie). Každý vysokoškolák se někdy potkal se situací, kdy si učitel na studenta „zasedne” a ptá se ho na možné i nemožné. Jestli jsou pak studentovy námitky platné, či nikoliv, lze těžko posoudit.

Komentář: Co s plagiátorstvím a podobnými nešvary. Hranice morálky nejen na VŠ

Právě v tom tkví ten největší problém. Pozdější přezkoumání výsledku je po ústní zkoušce téměř nemožné a studentům nezbývá nic jiného než se s pocitem nespravedlnosti prostě smířit.

Efektivita a transparentnost

Problematičnost subjektivního hodnocení si ostatně uvědomuje stále více vzdělávacích ústavů. Například na Filozofické fakultě ve snaze zajistit odpovídající úroveň probíhají některé ústní zkoušky pod dozorem další osoby. Jiná centra, jako je CERMAT nebo společnost Scio, používají k odbourání zaujatosti externí a anonymizované hodnocení, které však – zvlášť v případě CERMATu – může přinášet zase jiné problémy.

Nikdo se samozřejmě podobnými snahami nesnaží zpochybnit kvalifikovanost vyučujících. Vedení samotné výuky koneckonců stále plně zůstává v jejich režii. Když jde ale o výsledky, které mají srovnávat a do velké míry i určit budoucí (nejen) akademický život, je záhodno dát všem studentům laťku stejně vysoko.

Právě psané testy v tomto ohledu nabízejí značnou výhodu. Už ze své podstaty vyžadují předem dané a pevně definované měřítko úspěchu, které zaručuje studentům rovné podmínky a srozumitelné hodnocení. V případě, že se objeví jakékoliv pochybnosti, stačí vytáhnout daný test a vše lze snadno ověřit. Písemky navíc šetří drahocenný čas a často i stres – zkoušený student si může v klidu projít otázky, utřídit si myšlenky a případně se k těžší otázce vrátit.

Rozvoj měkkých dovedností

Při obhajobě ústních zkoušek často zaznívá argument, že učí studenty tzv. měkkým dovednostem (soft skills), tedy například schopnosti argumentovat, ustát konfrontaci a smysluplně se vyjádřit. Realita ústního zkoušení je ale mnohdy takovému ideálu daleká, obzvlášť když se student, nervózní a pod kritickým dohledem, soustředí především na zmínění všech podstatných informací, leckdy ještě přerušován poznámkami zkoušejícího. Psaní odpovědí naproti tomu prokazatelně tříbí myšlenky a otevřenými otázkami více nutí k ucelenému a smysluplnému projevu, neboť zmatenost černá na bílém vystupuje daleko jasněji než v plynoucí řeči.

Fakt, že písemné testy neznamenají automaticky jednodušší zkoušku, navíc potvrzují i zkušenosti ze zahraničí. Ve Spojeném království například ústní maturity, s výjimkou cizích jazyků, vůbec neznají. Britská obdoba našich maturit, tzv. A-levels, má totiž formu esejí. Studenti v nich tak musí nejen předvést nabyté znalosti, ale také je srozumitelně prezentovat a obhájit.

Komentář: K čemu nám jsou sociální vědy?

Právě v esejích může spočívat odpověď, jak nejlépe prověřit nabyté znalosti na vysokoškolské úrovni, bavíme-li se především o společenskovědních oborech, ale i o některých přírodovědných. Každý obor i předmět má samozřejmě svá specifika, která je při rozhodování o formě zkoušky nutné zohlednit. V mnoha případech ale charakter kurzu ani jednu z možností nevylučuje a zůstává tak čistě na vyučujícím a zavedených zvycích, jakou podobu zvolí.

Esejistická forma se zdá být v takovém případě ideální kombinací, která nejen že přiměje studenty opravdu porozumět látce a ne si jen zapamatovat heslovité odpovědi, ale navíc odbourává netransparentnost hodnocení a vede ke kultivaci duchaplného vyjadřování. A toho je v české společnosti někdy vidět zoufale málo.

Autor: Tereza Butková
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud