Vědec Lukačevič: Někdy mě hejty na sítích až překvapí | E15.cz

Vědec Lukačevič: Někdy mě hejty na sítích až překvapí

Eliška Selinger

Jan Lukačevič je doktorand z matfyzu, budoucí kosmický fyzik z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd, občasný svatební kuchař netradičního cateringu Nomadis a majitel jednoho z nejsledovanějších českých účtů v oboru popularizace vědy. Promluvil o výzkumu vesmíru, propagaci vědy i investicích do mladé generace.

Znalosti nabité studiem na ČVUT a Ecole des ponts ParisTech zúročuje společně se zkušenějšími kolegy z Akademie věd na vývoji experimentů, které se stanou součástí kosmických misí Evropské kosmické agentury. V součtu s aktivitami v popularizaci pak není divu, že jedinou možností, jak Jana zastavit na pár nahrávaných slov, je pauza během natáčení nejnovějších spotů projektu středoškolských stáží Otevřené vědy. Na zhruba 30 minut před dalším útěkem do víru pracovní aktivity…

Tvé oblíbené jídlo?

Špagety Carbonara.

Šly by špagety Carbonara vzít do vesmíru?

Šly, protože se nedrobí. Špagety tam i docela frčí, protože mají dobrý poměr různých minerálů a živin.

Kromě vědy samotné děláš hodně i její popularizaci. Jak jsi se k tomu vůbec dostal? Tvé profily na Facebooku a Instagramu mají už dost sledovanost, ale někde jsi určitě začínal.

Já jsem nezačínal se síťovou popularizací, to bylo až na základě přemlouvání od kamarádů, že bych měl využít zkušeností se správou sítí z mé předchozí práce v neziskovém sektoru a že docela hezky píšu. Necítil jsem se jako vhodný kandidát, protože nemám v podstatě žádné vědecké úspěchy, nejsem takový ten vědec s reputací, přišlo mi to trochu nefér vůči úspěšným kolegům. Postupem času mě ale přemluvili, že právě to, že jsem mladý a nezkušený, může být naopak pro lidi atraktivnější. Pomohli mi vytvořit medailonek, který byl na jednu stranu fakticky správný, na druhou stranu uměl prodat. Začal jsem spíš s rozhovory pro média a až postupem času jsem došel k sítím. Asi teprve loni v létě jsem si založil Instagram a postupně jsem „kalibroval“ obsah.

Jak se cítíš jako úspěšný mileniál? Nejsi osamělý, uzavřený jen do práce?

Já mám tu výhodu, že si nemyslím, že jsem úspěšný. To je takový společenský konstrukt, úspěch a sláva. Já se prostě snažím dělat co nejlíp svoji práci. Stačí mi podívat se na kolegy u nás na oddělení a vždycky mě to uzemní, jsem hodně daleko od jakéhokoliv úspěchu. Takže tohle mě nějak sociálně neizoluje. Pravdou je, že prací trávím hromadu času, takže do té izolace se dostávám, ale rád a zcela dobrovolně.

Jsou dva extrémy – lidi, kteří dávají na Instagram všechno, a potom lidé, kteří naopak své soukromí vůbec nevystavují, zvlášť když je profil částečně pracovní. Jak tohle dilema řešíš ty?

Já tam mívám i osobní zpovědi, pohled na věc, jak zpracovávám kritiku, kde hledám motivaci… Ale vlastně úplně osobní věci, co ráno dělám, kdo jsou moji kamarádi a koho mám rád tam vlastně moc nejsou. To držím stranou a takové věci na síť vůbec nepíšu. Nepřijde mi, že by byly nějak relevantní pro moji práci nebo pro sledující, kteří se tam asi primárně přišli zajímat o vesmír a vědu.

Někdy se člověk setkává s názorem, že popularizace vědy je vlastně zbytečná, že přesvědčené lidi člověk už nepřesvědčí a nemá tak smysl dělat nějakou osvětu. Máš pocit, že to má nějaký efekt, že lidi třeba změnili názor poté, co se dozvěděli fakta?

Podle mě to není zbytečné. Čas od času, třeba v komentářích nebo ve zprávách, mi lidé poděkují. Třeba o tom neměli předtím přehled nebo se toho nějakým způsobem i báli. I když dělám přednášky, tak za mnou občas někdo přijde, že tomu vůbec nerozuměl a takhle má pocit, že k tomu má najednou o něco blíž a že ho to baví a zajímá. Jsou to možná jednotlivé vlaštovky a říká se, že jedna vlaštovka jaro nedělá.

Je to systematická dlouhodobá práce, pokud chce člověk nadchnout větší množství lidí. Uvědomuju si, že žádná z platforem, na které se pohybuju, nemá šanci konkurovat mainstreamové popkultuře. Asi se mi nepovede nikdy oslovit lidi, kteří chodí na Instagram lajkovat kafíčka a zadky, což mě sice občas frustruje, ale když mi pak chodí podpůrné a pochvalné komentáře, tak se snažím neházet flintu do žita a říkám si, že to asi nebude úplně špatný.

Neříkáš si někdy, že těch informací pro laiky je moc a jestli si pak akorát z toho neodnesou něco špatného? Nebylo by lepší je trochu odstřihnout od té odborné debaty neinformovat vůbec nebo jen omezeně?

Jestli toho není moc? Já myslím, že toho nikdy není moc.

Karina Movsesjan: Nerovnost začíná už v nízkém věku, kdy se holčičky musí chovat jako princezny a stavebnice jsou jen pro kluky

Spíš jestli se někdy setkáváš v akademii s názorem, že by bylo lepší, kdyby laici takové informace vůbec neměli, že to pochopí špatně a přeberou si to tak, jak by neměli.

Naopak, lidi se nejvíce bojí toho, čemu nerozumí nebo o čem neví. Když jim bude někdo ze vzdálené bubliny nařizovat, co mají dělat, aniž by jim to vysvětlil, tak se přece nikam neposuneme. Je tady určité riziko, že si pak budou připadat přemoudřelí, že oni si to přečetli, tak tomu rozumí, což nutně není pravda. Ale přeci jenom mi přijde lepší zvyšovat povědomí o jednotlivých oborech nebo o vědě celkově a snažit se dostat lidi na svou stranu lidským přístupem a budováním vzájemné důvěry. Já třeba jakkoliv se občas musím držet, tak v diskuzích pod příspěvky jsem vždycky smířlivý a snažím se věci vysvětlit, protože lidi nejsou z principu zlí, ale třeba jen něčemu nerozumí a potřebují to dovysvětlit. Beru to spíš jako zpětnou vazbu, že jsem se možná nevyjádřil jasně, když mají potřebu nad něčím fantazírovat.

Teď se hodně řeší výhružné komentáře, které chodí zvláště novinářům nebo veřejně aktivním lidem. Máš zkušenost s něčím takovým? Reagoval někdo až agresivně na to, co píšeš?

Mě zrazovali dřív známí od čtení diskuzí pod mými mediálními výstupy, že se tím zničím. Ale neposlechl jsem je kvůli mé vlastní zvědavosti. Je až překvapivé, co jsou lidé schopní vyprodukovat za hate. Ty nejlepší si sbírám. Mám celý dokument, do kterého si občas uložím nějaký dobrý sek. Opírají se do všeho. Ať už do toho, že jsme pijavice systému, přes stereotyp vědce, ve stylu, že nemůžu mít děti, že jsem podivín, až po můj původ. Mé příjmení není české, takže hromada lidí zbystří a píše, že tady vysávám českou vědu a že kdoví odkud jsem nepřišel. Já se teda narodil v Brně, tak chápu, že to vadí…

Je tvé příjmení opravdu odjinud?

Mám rodinu z Chorvatska. Vtipné je, že dřív jsem závodně sportoval a reprezentoval Českou republiku, takže jsem tu vlaječku, na rozdíl od hromady diskutérů, na hrudníku nosil a to se jim asi nikdy v životě nestalo.

Výběr některých nenávistných komentářů pod posty Jana LukačevičeVýběr některých nenávistných komentářů pod posty Jana LukačevičeAutor: FB
Výběr některých nenávistných komentářů pod posty Jana LukačevičeVýběr některých nenávistných komentářů pod posty Jana LukačevičeAutor: FB

Existují nějaké nevědecké, konspirační mýty i v oboru výzkumu vesmíru?

Je jich tam plno a jestli se něčeho týkají konspirační teorie, tak je to často právě vesmír. I na veletrhu věd za mnou chodili lidé vyptávat se na konspirace, abych jim konečně pověděl věci, které před nimi tajíme. Byl tam třeba jeden člověk, který chtěl, abychom mu pomohli vypustit družici, která bude v HD 24/7 nahrávat mezinárodní vesmírnou stanici, protože NASA ty screeny vypíná a oni tam určitě při tom vypnutí něco dělají, což je prý prostě hrozný průšvih. Přitom je nikdo nevypíná, jen to vypadává, protože vlétnou do radiového stínu a nemůžou přenášet signál…

Zmínil si, že jsi dělal v neziskovém sektoru. Můžeš nám o tom říct něco víc?

Dělal jsem pro Erasmus Student Network, což je největší studentská organizace zabývající se studiem v zahraničí v celé Evropě. Prošel jsem si všemi úrovněmi – od té lokální, kdy jsem působil jako koordinátor Orientation weeku nebo jsem pomáhal se sociálními sítěmi, přes národní úroveň, kdy jsem vedl a zastupoval celou Českou republiku jako National Representative, až po mezinárodní úroveň, kdy jsme třeba komunikovali s Evropskou komisí a snažili jsme se přispívat k vylepšování podmínek pro studium v zahraničí jako celku. Takže ti z vás, kdo byli na Erasmu za poslední tři roky, tak už používali Learning agreement, ke kterému jsme dávali zpětnou vazbu, nebo jsme třeba testovali Online Language Assesement. Tak to byla moje anabáze s neziskem.

V některých svých příspěvcích jsi párkrát zmiňoval, že se ti kvůli předešlé sportovní kariéře už přejedlo soutěžení. Na druhou stranu, věda vlastně je kompetitivní obor.

Já myslím, že to člověka nesmí úplně pohltit. Řadit soutěž nad společenský zájem nebo na úkor mezilidských vztahů je fakt nesmyslné. Čím si pomůžu, když budu chodit do laboratoře a nikdo mě tam nebude mít rád, ale budu nejlepší? Mně stačí si jít zaběhat a stejně mám pocit, že musím někoho předběhnout. Takové mikrosouboje. Na druhou stranu, zdravá soutěž je prospěšná. Já bych tady nerad vytvářel nějakou umělou rovnost ve snaze o spravedlnost. Podle mě je dobré mít nastavenou rovnost příležitostí, ale zároveň akcentovat to, že někdo je prostě horší nebo lepší a klidně podporovat ty objektivně lepší. Ne, že tohle bude opomíjeno a kompenzováno tak, že špatným bude dávano více peněz, aby je dohnali. K čemuž tak trochu dochází…

Jsi doktorand, často se řeší vaše podmínky, platy, jak to skloubit s rodinou… Co tvoje zkušenosti? Máš jako doktorand problém přežít?

Já mám hrozný štěstí v tom, že jsem v naprosto specifické situaci, že dělám na Oddělení kosmické fyziky a můj šéf je můj vedoucí dizertace. Takže nemusím procházet denním bojem hromady mladých vědců, kteří fakt lepí peníze z několika různých stran. Prostě chodím do práce a k tomu mám stipendium, k tomu chodím na přednášky, učím se, budu dělat zkoušky a doposud je moje vědecká činnost ta pracovní.

Máš nějaký nápad, co by stát nebo společnost mohli udělat na podporu mladých vědců?

Pokud by se povedlo změnit systém financování, aby byl alespoň trochu kompetitivní s trhem práce, určitě by to pomohlo. Ne všichni mají štěstí, jaké potkalo mě. Další věcí pak je zapojování studentů do vědy a výzkumu už během studií, v současné době je provázání studia s výzkumem v mnoha oborech dost omezené. A co může být lepší, než poznatky nabyté při studiu hned vyzkoušet v praxi?

Když zkoumáš vesmír, nedopadá na tebe depresivní pocit vlastní malosti?

Kdysi ano, ale je to do velké míry vlastně osvobozující. Je to otázka zprocesování téhle informace, protože zcela objektivně jsme takový kosmický smetí. Naše planeta je prostě shluk molekul na periferii jedné z nevýznamných galaxií a časové měřítko, ve kterém se pohybujeme, je směšné. Než jsem zpracoval tuhle pomíjivost naší existence a naši nedůležitost, tak jsem z toho byl občas takový přešlý. Ale pak mi došlo, že to je otázka nastavení vlastních měřítek. Jaká je velikost problémů, které vlastně chci řešit, a de facto mě to obří měřítko nakonec osvobodilo. Můžu si vybrat, co chci řešit, je to otázka volby. A tak se zaměřuji na své blízké okolí a občas na nějakou širší nebo globálnější výzvu.

Co myslíš, že člověk musí mít, aby zkoumal vesmír? Odvahu nebo trochu filosofické ražení?

Stejně jako všude ve vědě, musí být hrozně zvědavý. Snaha pochopit, jak věci fungují a co se o nich ještě můžeme dozvědět, je ohromný motor. Když tohle člověk nemá, tak vědu prostě dělat nemůže. Často to je takové, že delší dobu nemůžete na nic přijít, jste zaseklí na jednom místě, ale dokud to nerozlousknete, tak se nic nového nedozvíte. A bez zvědavosti by to nešlo.

S tím zaseknutím na místě narážím na další věc a tou je trpělivost. Specificky kosmický výzkum trvá prostě léta.

A není tohle trochu depresivní?

Myslím, že vůbec ne. Do určité míry je krásné, že člověk může celý život dělat to, co ho baví.

Považuješ se za romantika?

Já jsem takový romantik-cynik. Baví mě si utahovat z romantických mýtů o lásce, protože se do nich snadno trefuje. Není moc složité trochu rozbít lidem představu o západu slunce a o padajících hvězdách a podobně.

Jak ruinuješ představu o západu slunce?

Ty barvy nejsou nic jiného než obrovské množství prachových částic v naší atmosféře a když padají hvězdy, tak jsou to také jen malé částice, zpravidla z nějakých komet. Mně osobně se ale po pochopení obou jevů začaly líbit mnohem víc než dřív.

Nově děláš ambasadora projektu středoškolských stáží Otevřené vědy a máš i vlastního studenta. Na čem společně pracujete?

My jsme s Mirkem, mým stážistou, pracovali na projektu malého cubesatu, takové modelové družici, která měla různé úkoly. Je to jeden ze studentských projektů pro začínající vědce nebo studenty aspirující na to se ve vědě a technice pohybovat. Ten úkol není jednoduchý, navrhnout vlastní mikrodružici je docela složitá věc, takže jsme si prošli hromadou aktivit – od teorie přes výpočty až po 3D modelování a výrobu prototypu družice na 3D tiskárně. Dostal se k nám, na místo, kde se vyvíjejí přístroje, které budou létat po celé sluneční soustavě, což je myslím docela výjimečná zkušenost.

Jak dlouho mu trvalo se vše naučit?

Stáže běžně trvají rok nebo necelý rok. Začali jsme někdy v lednu, únoru a několik měsíců v kuse se Mirek učil a pak i realizoval projekt jako takový. Teď v listopadu Akademie věd zorganizovala Studentskou vědeckou konferenci, kde odprezentoval, jak se mu to povedlo, a k našemu překvapení vyhrál 1. místo za nejlepší stáž v 1. vědní oblasti.

Jaké to je být v pozici učitele?

Je to náročné, protože já si nepřipadám jako zkušený člověk, takže jsem dlouho bojoval s tím, jestli mu vlastně mám co předat. Naštěstí tam něco bylo (smích). A je taky docela složité vytvořit takové prostředí, které je kreativní a zároveň podpůrné, aby se sám od sebe ptal.

Proč jsi se rozhodl zapojit do projektu stáží Otevřené vědy?

Já si myslím, že navzdory subjektivnímu pocitu nedostatku zkušeností by se mladí vědci měli snažit předávat svoje znalosti a třeba i nějaké fígle, na které přišli během své krátké vědecké kariéry, mladší generaci a přitáhnout je k tomu. Teď se potýkáme s tím, že mladých vědců je málo, z různých důvodů, mimo jiné i proto, že lidem výzkum připadá hrozně vzdálený. Zatímco v Otevřené vědě je to takříkajíc věda na vlastní oči a člověk se v jakékoliv stáži dostane přímo do centra dění a vyzkouší si věci, co by si jinde nevyzkoušel. Tohle někomu zprostředkovat je podle mě naprosto skvělý. Pro studenty to může být to, co rozhodne, jestli do vědy naplno půjdou. A co lepšího můžeme dělat než investovat svůj čas a energii do příští generace vědy.

A myslíš, že je to opravdu inspiruje, nebo se spíš rozhodnou, že tudy ne?

Myslím, že je to inspiruje. Já se bavil i s ostatními stážisty a zpravidla se vyjadřují všichni pozitivně, něco jim to dalo, vědu si sami oťukali a zjistili, že by je to fakt mohlo bavit. V dnešní době lidi strašně neradi dělají chyby, neradi se pouštějí do neznámých podniků, neradi dělají kroky do prázdna. A tady už mají vyšlapanou cestičku.

Říkali ti o nějakém konkrétním mýtu, který jim stáže odbouraly?

Zpravidla si myslí, že vědci jsou větší suchaři. A pak zjistí, že děláme grilovačky a sushi. Že jsme vlastně úplně normální lidi, se kterýma se dá dělat nejen věda, ale i se normálně bavit. To je pro ně asi to největší překvapení, že jsme vlastně v pohodě.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud