Nedávno zveřejněné záběry z velkochovů slepic otřásly českou veřejností. Krutost podmínek, v jakých zvířata žijí, byla nezpochybnitelná. Velkochovy jsou pravděpodobně největší genocidou v dějinách lidstva. Debata o právech zvířat a o výživě, jejíž nároky práva zvířat přímo popírají, se však vede už několik desítek let. Jaké mají naše standardy důsledky a je mainstreamový životní styl obhajitelný? A posunula se za ty roky debata vůbec někam?
Zvířecígenocida
V mnoha článcích jsou velkochovy popisovány jako největší genocida v dějinách lidstva. Co předurčilo lidi k tomu, aby se stali nadřazeným druhem, který jiné zvířecí druhy zavírá na jatka, popisuje Yuval Noah Harari, historik a filosof, velmi jednoduše - my, lidé, jsme schopni spolupracovat, spojit se a pochopit abstraktní koncepty. Ať už jde o důvěru v hodnotu peněz nebo v existenci lidských práv.
Jako lidé jsme tedy schopní vymyslet abstrakt, na kterém se společně shodneme a respektujeme ho. Proto dobře funguje třeba námi vymyšlený institut práv a některé chování klasifikujeme jako nehumánní. „Tolerujeme krutost prováděnou na jistých zvířecích druzích, která by u jiných druhů byla nepřijatelná. […] Jak víme, že jiné bytosti cítí bolest? Cizí bolest vnímáme na základě behaviorálních znaků jako vzdychání, projevy v tváři, kňučení, různé formy volání o pomoc či snahu vyhnout se zdroji bolesti - a tyto všechny znaky se projevují i u zvířat,” píše Peter Singer ve své knize “Animal Liberation” (“Osvobození zvířat”) vydané v roce 1975.
V knize nejsou ukázky ze zvířecích chovů nijak odlišné od těch, které jsou zveřejňovány dnes, stejně tak autor popisuje krutost testů na zvířatech. Většina knihy je filosofickou úvahou o nadřazenosti lidského pokolení, doplněná o návody života bez masa a seznam organizací bojujících za práva zvířat. Singer v závěru shrnuje, že průmyslový chov zvířat způsobil více bolesti a trápení než všechny války v dějinách lidstva dohromady. Tuto myšlenku dále rozvíjí již zmiňovaný Yuval Noah Harari a rovněž shledává průmyslové velkochovy největším zločinem v dějinách lidstva.
Nekažte mi chuť k jídlu
Na jednu stranu není, minimálně z filosofického pohledu, o čem debatovat a velkochovy lze považovat za krutou praktiku. Na druhou stranu je stále provozujeme a většinu živočišných produktů získáváme právě z nich.
„Každý člověk má nárok na to vidět, jak to za zdmi velkochovů vypadá a jakou cenu za naše vajíčka musí slepice zaplatit,” říká jeden z aktivistů v rozhovoru pro pořad 168 hodin, který záběry ze slepičích velkochovů natočil. Podmínky, v jakých zvířata snášejí vejce, jsou otřesné, mrtvé slepice doslova tlejí mezi ostatními. Jde o zvířata z klecových chovů. Každý z občanů Česka podle dat ČSÚ spotřebuje v průměru téměř 250 vajec za rok. Z klecových chovů pochází přes 80 procent vajec. A pohled na záběry se vzdaluje idylce veselých zvířátek z dětských učebnic. Častou reakci širší veřejnosti popisují mnozí aktivisté z vlastní zkušenosti jako “nemluvte o tom, zkazíte mi chuť k jídlu”. Jsou takové záběry příliš manipulativní a zbytečně emotivní?
„Záběry, které se objevují na různých webech o veganství, jsou reálné. A je tedy manipulativnější takové nepříjemné záběry ukázat, a nebo se tvářit, že problém neexistuje a že jíme kravičky, které se spokojeně pasou na louce?” ptá se v rozhovoru pro DVTV zástupkyně České veganské společnosti a redaktorka The Student Times Eliška Selinger.
Vegetariánství nikoho nezabije
Co se týče udržitelnosti dnešního životního stylu, čísla mluví jasně. Při současné míře konzumace zvířecích produktů je životní standard západní populace neudržitelný. Největší diskusi vyvolal před pár lety dokument “Cowspiracy”. Zaměřuje se na průmyslovou produkci živočišných výrobků v USA.
Pro lepší představu uveďme několik dat ohledně konzumace masa v Česku a v EU. U nás bylo jen od začátku letošního roku poraženo přes 133 tisíc kusů dobytka. Průměrný Čech v roce 2016 spotřeboval 8,5 kilogramů hovězího masa. Průměr konzumace hovězího masa je v EU podle dat OECD o něco nižší než v USA, v EU je průměr 11 kilo ročně na člověka, v USA 25,8 kilo na člověka.
Nejskandálnějším v dokumentu byl fakt, že produkce hovězího masa ve značné míře způsobuje globální oteplování. Množství metanu z kravských exkrementů a celkově plynů podporujících skleníkový efekt je vyšší, než množství skleníkových plynů pocházejících ze všech dopravních prostředků. Zároveň se k produkci masa spotřebovává velké množství vody. Na výrobu jednoho hamburgeru je potřeba 3 tisíce litrů vody, což odpovídá množství spotřebovanému za dva měsíce denního sprchování. Krom toho se dokument zaměřuje na podmínky, v jakých jsou zvířata chována. Jako jedinou alternativu mainstreamovému životnímu stylu pak nabízí veganství. Při dodržování veganské stravy se uhlíková stopa člověka sníží o 50 procent oproti stravě obsahující živočišné výrobky. Zároveň k uživení vegana je potřeba osmnáctkrát menší plocha než pro uživení člověka stravujícího se masem.
Taková čísla mohou znít až příliš apokalypticky, nejjednodušší cestu pro jejich ověření nabízí fact-checkingová platforma Climate Feedback, která je akreditovaná Mezinárodní fact-checkingovou sítí. Různí oslovení odborníci se v mnoha příspěvcích shodují, že změna stravovacích návyků by prospěla ke snížení globálního oteplování. Avšak problém je natolik komplexní, že nelze říci jako v článku časopisu The Atlantic, že by všichni měli přestat jíst pouze hovězí maso a nahradit je fazolemi. Na druhou stranu podle BBC existuje fakt, že snížení konzumace živočišných produktů by nikomu neuškodilo, ba právě naopak.
Že jsem vegan raději neříkám
„Většinou se s lidmi nebavím o veganství z vlastní iniciativy, ale až potom, co se sami zeptají. Takže výsměšných reakcí sklízím jen minimum,” říká Josefína, která se mimo jiné angažuje v inciativě Limity jsme my. Podobnou zkušenost mají i další vegani, reakce na jejich životní styl je apriori negativní, a tak svoje postoje před ostatními zmiňují jen okrajově. Vegani se podle svých slov nejčastěji setkávají s odmítavým postojem vůči jejich životnímu stylu ve formě argumentu: „Veganská výživa není dostatečná a neobsahuje veškeré důležité živiny”.
Vegani by měli podle doporučení nutričních terapeutů doplňovat vitamín B12, jinak získávaný právě z masa. Hledání náhradního zdroje tohoto vitamínu je však marginálním problémem a lze ho v dnešní době nahradit tabletami či kapičkami a sušeným droždím obohaceným o vitamín B12. To může být chutnou posypkou salátu. „A pokud je dítě pod zodpovědným dozorem lékaře, nemusí být problémem veganská výživa ani u dětí,” shrnuje v rozhovoru pro DVTV Eliška Selinger. V dnešní době už si lidé potraviny vybírají, získávání vitamínů není náročné ohlídat a doplnit nijak invazivní formou.
Ačkoli tak vegani stále mohou působit jako zjevení, jejich počet roste, a to zejména ve věkové skupině populace 16 až 24 let. V Čechách nejsou přesná čísla ohledně počtu veganů a vegetariánů, ve Velké Británii průzkum z roku 2016 ukázal, že se k veganství hlásí sedm procent populace, čímž se populace veganů za deset let zvýšila o 360 procent.
Jíst prase a hladit psa
Psycholožka Melanie Joy ve své knize “Why we love dogs, eat pigs and wear cows” (“Proč máme rádi psy, jíme prasata a nosíme krávy”) rozebírá problematiku z opačného pohledu. Zavedla termín “karnismus”. Karnismus je filosofie, která podmiňuje lidi dopřávat určitým zvířatům plná práva téměř rovna lidským a jiná zvířata naopak konzumovat.
Na základě karnistické filosofie je tak naprosto v pořádku jednou rukou hladit psa a druhou si do úst nést sousto vepřového. Byť obě zvířata mají stejnou inteligenci a prožitky, ke každému se chováme jinak. Karnismus však bereme jako normu. Joy zdůrazňuje, že toto pokřivuje debatu ohledně životního stylu, protože karnisté svou filosfii vysvětlovat nemusí. Není však nutné rozdělovat společnost na zločince a dobrodince. Pravdou je, že valná většina z nás byla vychována jako karnisté. Nikdy však není od věci se nad vlastními hodnotami pozastavit a zeptat se, proč je vlastně považujeme za důležité.
Kruh anonymních karnistů
„Ještě před padesáti lety byla naše společnost primitivní, zvířecí maso součástí každodenních jídelníčků, veselý král Burger King a klaun McDonald dětem rozdávali hamburgery, aby tak odtrhli pozornost od faktu, že jim podávají k jídlu mrtvoly. Dnes se starší spoluobčané, kteří byli součástí této primitivní společnosti, mohou účastnit sezení, která jim pomohou vyrovnat se s traumatem, že to kdysi byli i oni sami, kteří jedli zvířecí produkty. Sociální stigma je v tomto případě tak veliké, že museli zůstat v anonymitě.” Takové jsou úryvky z filmu “Carnage: Swallowing the past” (“Masokr: přijetí minulosti”).
Ve fiktivním dokumentu odehrávajícím se v roce 2067 se autor Simon Amstell dívá zpět na dějiny druhé poloviny dvacátého a začátku dvacátého prvního století. Vysvětluje současné mladé generaci, vnoučatům dnešních mileniálů, že jejich prarodiče opravdu jedli maso, mléčné produkty a vejce. V roce 2067 už totiž neexistují vegani, respektive pojmenování vegan - veganství je norma. Karnisté jsou ti, jejichž výživa se odlišuje či odlišovala od většiny, a proto nese jasné pojmenování.
Na snímku je unikátní zejména to, že jde o jeden z mála filmů o veganství, který nevyznívá jako kázání. Vtipný obrat obou pozic, který staví veganství do výchozí pozice běžné výživy a z opaku dělá výjimku hodnou zkoumání, člověku dá prostor přemýšlet o celé problematice mimo debatu běžně ohraničenou drastickými záběry z velkochovů. A možná to je přesně to, co celá bouře kolem veganské výživy potřebuje proto, aby se vysvobodila z ohrady nálepkované mladou “hipísáckou” módní vlnou.
Jeden den bez masa je dnes hrdinství
Problémem celé debaty ohledně udržitelnosti současného životního stylu je fakt, že existují čísla podporující jen jeden názor. Není problém najít jakoukoli statistiku různé důvěryhodnosti ohledně benefitů vegetariánského či veganského životního stylu. Důkaz, tedy jakákoli studie, která by však obhajovala karnismus, neexistuje. A i proto se snadno stane, že v debatě o výživě vystupují vegani a vegetariáni jako prapodivná menšina. Jak říká Melanie Joy: „Karnismus sám sebe nemusí obhajovat, protože je považován za normu.”
Z nedávné studie Masarykovy univerzity ve zkratce vyplývá, že Češi mají rádi příjemné životní prostředí, ale jsou už méně ochotní kvůli němu něco obětovat. Na druhou stranu, pro zlepšení vlastní uhlíkové stopy není třeba stát se ze dne na den veganem. Stačí jen spotřebu zvířecích produktů, zejména masa, omezit. Takové doporučení však není ničím novým, nutnost omezení spotřeby masa pro snížení globálního oteplování zdůrazňoval Evropský parlament už v roce předsednictví České republiky.
Zpěvák Paul McCartney kupříkladu propagoval kampaň “Meatfree Mondays”, Bezmasé pondělky, která se rozběhla ve Velké Británii. I když ji zrovna ve filmu Carnage zesměšňují jako naivní představu, že jeden den bez masa je nějaké hrdinství, slušelo by se minimálně ocenit snahu.
Vysoká produkce masa stojí na nutnosti uspokojit poptávku. Proto je dobré mít na paměti poučku “You decide with your dollar” (Rozhodujete vlastními penězi). A tedy pokud se sníží poptávka po mase, právě protože ho v jídelníčku omezíme, a zároveň se budeme více zajímat o kvalitu, můžeme se v debatě ohledně výživy a dopadu na životní prostředí po desítkách let konečně posunout.
Autorka tohoto článku je také sama karnistkou a vnučkou kontrolorky jakosti masa na jatkách.
