Vietnamští Češi, čeští Vietnamci a (ne)zbytnost reprezentace | E15.cz

KoronaHelpdesk E15

Jak ekonomicky přežít koronavir

Více k tématu

Vietnamští Češi, čeští Vietnamci a (ne)zbytnost reprezentace

Laura Doanová

Druhá a takzvaná jedenapůltá generace (tedy ta, která se v Česku nenarodila, ale prošla českým vzdělávacím systémem) Vietnamců v Česku, někdy nazývaná taky jako „banánové děti“, je dnes již asimilovanou součástí české společnosti. Nejspíš je to váš spolužák, soused, kamarád nebo potomek provozovatele místní večerky. S mnohem menší pravděpodobností je to váš učitel a s velkou jistotou se dá konstatovat, že to není vámi zvolený politik. Proč v politické sféře chybí reprezentace této skupiny? A je práce ve státní správě pro mladé vietnamské Čechy a české Vietnamce vůbec lákavou kariérou? 

Začátek diaspory

První skupinu Vietnamců přijíždějící na území dnešní České republiky tvořila stovka dětí, které k migraci dovedla propukající vietnamská válka v roce 1956. Jednalo se o děti ze Severního Vietnamu, s nímž tehdejší Československo navázalo diplomatický vztah. Děti byly následně umístěny do dětského domova v Chrastavě na Liberecku. Protože se však na přelomu 50. a 60. let v Severním Vietnamu šířil strach z československého reformního komunismu, mnoho z těchto dětí bylo posláno zpět do Vietnamu a pouze některé zde mohly zůstat a později studovat na průmyslových školách. Větší migrační vlny pak následovaly v šedesátých, sedmdesátých a na začátku osmdesátých let, kdy mezi Vietnamskou socialistickou republikou a ČSSR bylo uzavřeno několik bilaterálních dohod, které zabezpečovaly příjezd učňů vzdělávajících se především v oblasti strojírenství, metalurgie či stavebnictví. 

Výhodu z této spolupráce měly zprvu obě strany — pro Vietnam, který počítal s návratem svých občanů po jejich zaučení, to byla především kvalifikace nutná pro obnovu a rozvoj země, pro Československo alespoň dočasná pracovní síla v nepopulárních oborech. Od osmdesátých let to bylo především komunistické Československo, které stále těžilo ze smluv minulých dekád — vietnamští migranti byli využíváni jako pracovní síla zejména u běžících pásů ve fabrikách, což bylo tehdy nezbytné pro úspěšné zvládání hospodářského plánu. 

Přestaňte obdivovat moji češtinu

Dnes už v běžném životě nepotkáte pouze takzvaného starousedlíka (tedy Vietnamce, který emigroval ve 20. století) nebo čerstvě přistěhovalého Vietnamce, nýbrž i potomky výše zmíněných. Jedná se o vietnamské Čechy, české Vietnamce, či souhrnně nazvané Čechovietnamce. Ti se v České republice buď narodili, nebo se do ní přistěhovali v dostatečně nízkém věku na to, aby se naučili plynule česky a asimilovali se ve zdejším prostředí. To si ovšem stále někteří obyvatelé neuvědomují. Proto se mladí Čechovietnamci obvykle setkávají s dotazy, kde a jak se naučili tak výborně česky a jestli to pro ně bylo obtížné. Staré dobré stereotypy napovídají, že to musí být čistě vrozenou asijskou inteligencí, pracovitostí a disciplinovaností. 

Nerovná startovní čára

Naučit se česky pro ně opravdu nebylo až tak obtížné a možná se zdá, že díky mnohým pozitivně laděným stereotypům se vietnamským Čechům a českým Vietnamcům musí žít opravdu dobře. Ale není tomu tak vždy. Druhá generace Vietnamců i dnes čelí předsudkům týkajícím se jejich kompetentnosti, schopnosti rozumět češtině i v profesionální sféře a míry orientace v českém prostředí. „Podstoupila jsem jeden pohovor, který byl čtvrthodinový. Měli jsme normální konverzaci o všem možném — o škole a tak dále. A na konci toho pohovoru se mě ten dotyčný zeptal, jestli jsem teda v pořádku s češtinou,“ zní výpověď jedné ze zástupkyň druhé generace Vietnamců v Česku.

Dužan Duong: Na FAMU se pěstují ega

Byť otázky spojené s jejich znalostí českého jazyka a systému jsou většinou v dospělosti zcela irelevantní, v dětství a dospívání jsou na místě, jelikož tito jedinci jsou odkázáni na vědomosti rodičů, kteří většinou plně asimilováni nejsou. „Já to vidím tak, že nejsme aktivně diskriminovaní, ale máme možná jinou startovní čáru. Sledujeme to, že se třeba úplně nemůžeme obrátit na generaci našich rodičů, pokud chceme dostat rady, jaké školy studovat, co dělat profesionálně mimo tradiční obory, ve kterých existuje vietnamská komunita,“ zmiňuje Son Tran Tuan, který taktéž patří do druhé generace Vietnamců v Čechách. Nutno říci, že s tímto problémem se samozřejmě nesetkávají jen potomci imigrantů, nýbrž i některé české rodiny. Avšak situace Vietnamců v diaspoře, a nejen v České republice, ale i v jiných státech světa, zásadně ovlivňuje charakter vztahu mezi rodičem a dítětem. Někteří rodičové nevědí, co znamená, když dítě domů přinese poznámku či důtku a zda či jak moc je to trestuhodné. Nemohou mu pomoci s domácími úkoly do českého jazyka a mnohdy na to nemají ani čas, protože téměř nepřetržitě pracují s cílem zajistit svým dětem lepší budoucnost. 

Reprezentace menšin ve všech sférách je důležitá

I snaha zajistit nadějnou budoucnost pro své děti má však svá úskalí. Pro některé dospívající Čechovietnamce to může znamenat obrovský tlak na nadprůměrný výkon a na výběr profesí, které jsou tradičně lukrativní. Pro vietnamské rodiče je naprosto žádoucí, aby jejich potomci například zakládali své vlastní podniky — v tomto odvětví mají nespočet pozitivních vzorů a možnost mentoringu ze strany rodičů či ostatních z vietnamské komunity. Přitažlivé jsou také typicky prestižní profese jako právník, inženýr či lékař. O něco horší reputaci mají u některých vietnamských rodin profese kreativní. A právě proto je zde naprosto klíčová reprezentace v médiích. 

Pozitivní vystupování je důkazem pro některé nepřesvědčené rodiče, že i člověk zaměstnaný v kreativním průmyslu může být úspěšný a že se tedy dokáže i sám uživit. Působení menšin v různých odvětvích je však obzvlášť významné proto, že normalizuje přítomnost členů těchto komunit ve všech sférách společnosti. Je to signál dospívajícím Čechovietnamcům, že nemusí nutně pracovat v byznysu nebo jít na prestižní univerzitu, ale že si mohou například dovolit psát blogy nebo hrát v Ordinaci v růžové zahradě. 

Komunita versus stát

Když v květnu 2019 do Evropského parlamentu kandidoval Tran Van Sang jako zástupce vietnamské komunity v Česku, mnohé Vietnamci vlastněné podniky měly své výlohy či dveře ozdobeny samolepkou vyjadřující podporu Sangově kampani. Budování pozitivní reprezentace je přeci nutné i v politice. Čechovietnamci se však k této otázce staví skeptičtěji. Budování politické kariéry za účelem reprezentace vietnamské komunity bez širšího politického programu se totiž nezdá býti správným řešením. „Já si myslím, že součástí integrace je to, že ten člověk by měl mít nějakou velmi obecnou platformu, ze které působí. Jasně, je fakt, že to, že je minoritního původu, mu dává nějaké pozadí k tomu, aby pochopil výzvy, které komunita má, ale zároveň to neznamená, že by měl exkluzivně bránit zájmy své komunity,“ zmiňuje Son Tran Tuan. Jenže Čechovietnamci nejsou zviditelněni ani jako reprezentanti komunity, ani jako členové tradičních politických stran. Proč tomu tak je? 

Reportáž s romskými politiky: Chceme se podílet na lepší budoucnosti

Podle některých Čechovietnamců je to proto, že k zájmu o politiku a angažování ve společnosti nejsou vedeni. To se děje jednak proto, že práce ve státní správě není první generací automaticky vnímána jako lukrativní zaměstnání, ale také proto, že má ve společnosti špatnou pověst. Pokud se vietnamští podnikatelé musí každodenně vypořádávat se státními opatřeními, která jim komplikují svobodné podnikání, nebudou své děti posílat mezi ty, kvůli nimž tak musí činit. Nicméně velká část potomků Vietnamců v Česku si své zaměstnání vybírá svobodně a dříve či později se dostane k oborům, se kterými by se v rodině nesetkala.

Dalším faktem je, že u Čechovietnamců se opakovaně potvrzuje teorie, že s rostoucím věkem má druhá generace Vietnamců větší tendenci vracet se ke svým kořenům — to se může projevovat snahou o zdokonalení vietnamštiny, osvojováním vietnamské kultury nebo zvnitřněním jakési vietnamské mentality. A tato vietnamská mentalita je komunitní — pokud chce Vietnamec změnit něco na prostředí, v němž žije, zpravidla tak činí ve své nejbližší komunitě. To se prokazuje například na existenci několika neziskových spolků sdružujících Vietnamce v Česku, které se zpravidla zaměřují na podporu integrace. Budeme-li se však řídit historickým příkladem ze Spojených států, může být otázka zastoupení národnostních menšin ve státní sféře pouhou otázkou času. 

Autor: Laura Doanová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!