Jak vypadá výběrové řízení ve Weil, Gotshal & Manges?
Na začátku posuzujeme životopis a motivační dopis, poté následuje první kolo pohovoru se mnou a kolegou, se kterým jsme na partnerské úrovni, to trvá cirka 30 minut a primárně směřuje k tomu, že se zjišťuje znalost platného práva a anglického jazyka. Pohovor se skládá z průřezových otázek, které zjišťují, zda kandidát uvažuje právnickým způsobem a je schopný si logicky odvozovat, jak právní problémy, na které se ptáme, řešit. Není to o tom, aby odpověděl sto procentně správně, ale spíše o způsobu, jak o problému uvažuje. Vzhledem k tomu, že například já dělám pohovory více než deset let, zpravidla během prvních pěti až deseti minut vím, jestli na práci u nás v kanceláři ten kandidát má, nebo nemá. Každopádně interview vždy proběhne do konce.
Když projde kandidát prvním kolem, poté je buď druhé kolo, nebo ještě dvě kola. To záleží na tom, jak kandidát zapůsobí ve druhém kole. Zpravidla druhé kolo je už s řídícím partnerem. Pokud projde i druhým kolem a dojde ke shodě na podmínkách, je člověk přijat.
Čemu při pročítání životopisu přikládáte největší váhu?
Paradoxně člověk zprvu největší váhu přiloží nějaké přehlednosti a formální úpravě – zda tam jsou/nejsou gramatické chyby, chyby v interpunkci, překlepy a podobně. A samozřejmě angličtina, protože my vyžadujeme životopisy i motivační dopisy jak v češtině, tak v angličtině. Jednoduše řečeno, první, co dělá dojem, je to, jak to lidé mají připravené. Když už nám sem nějaký životopis pošlou a pošlou ho s překlepy a gramatickými chybami, řekneme si, že už to nemá moc smysl, protože právní práce pochopitelně nějakou větší pečlivost vyžaduje. Pak už se zaměřujeme na konkrétní obsah a tam už je to různé. Určitě pozitivně hodnotíme, že kandidáti mají nějakou studijní zahraniční zkušenost, ať už Erasmus nebo jiný typ stáže. Ideálně pokud tam probíhala výuka v angličtině, protože pro nás jako americkou kancelář, to je klíčové. Samozřejmě praxe – je to dobré, ale koukáme se, kde ta praxe byla dělaná.
Jazykovou vybavenost ověřujete prostřednictvím životopisu a motivačního dopisu?
Ano, to je první základní stupeň, protože u nás je to tak, že se snažíme většinu lidí na interview pozvat. Pokud životopis není úplně tragický nebo to není profilově náš kandidát, který by vyhovoval tomu, co hledáme, snažíme se kandidáty pozvat a je v zásadě jedno, jestli to jsou advokáti, advokátní koncipienti nebo studenti. Pak s nimi vedeme interview, v rámci kterého si znovu ověříme jejich angličtinu – například překladem ustanovení nějakého zákona. Nejde o to, jak má naučená slovíčka, to my mu klidně řekneme, ale spíše o to, jak si je jistý v angličtině, jaké používá vazby a běžná slovní spojení. Člověk prostě pozná, jestli umí anglicky na dostatečné úrovni, nebo ne.
Patří do životopisu uchazeče o práci ve Vaší firmě zkušenosti, které se přímo netýkají oboru, například brigáda za barem nebo v supermarketu? Jak by měl uchazeč podobné zkušenosti v životopise prezentovat?
Já si myslím, že při čtení životopisu to není něco, co by nás nějak oslovovalo. Nám jde případně o právní praxi. Ale může tam být nějaké delší období, kdy člověk nic pořádně nedělal nebo studoval a přitom takto pracoval při studiu. Nijak ho to samozřejmě nediskvalifikuje, ale žádné dodatečné body mu to v zásadě nepřinese.
Kolik informací ohledně každého bodu v CV by měl uchazeč uvádět, jak moc do detailu jít? Většinou se uvádí jedna/jedna a půl stránky A4.
Určitě je lepší to strukturovat tak, aby to bylo stručné a zaměřilo se na hlavní věci. Protože, jak jsem říkal – to, že jsem dělal nějaké letní brigády, nesouvisí s pozicí a není to nic, co by nás během čtení životopisu nějak více zaujalo. Z hlediska rozsahu jedna strana A4 je ideální. Nicméně když je životopis delší o půl stránky, je to v pohodě. Dnes mají studenti docela dost aktivit mimo školu, práci v neziskovkách, studentské soutěže a tak dále. I ty dvě stránky jsou ještě v pohodě, víc už je ale zbytečné.
Už jste to částečně zodpověděl těmi gramatickými chybami nebo překlepy, ale je něco, co vás na první pohled při čtení životopisu odradí, že jej dále nečtete? Například konkrétní pracovní zkušenosti?
Ne, takto mě nic moc nenapadá. Může to však být taková kombinace. Ono se to často nestává, ale pokud člověk deklaruje zájem ve svém motivačním dopisu o práci v naší advokátní kanceláři se zaměřením na konkrétní obory, které tu děláme, a pak z životopisu vyplývá, že se na to nijak nepřipravoval. Jeho předměty zájmu, ať už to bylo téma diplomové práce nebo SVOČky, tak odpovídají úplně jinému zaměření. To samozřejmě člověka nějakým způsobem zarazí, ale není to takovým způsobem zásadní, abychom ho nepozvali na interview, pokud ostatní parametry jsou dobré. Co může být problém, byť u studentů to není tak zásadní, týká se to spíše advokátů, pokud ten člověk byl zaměstnaný u kanceláře, se kterou jsme dělali na nějakých konfliktních věcech. To by ho mohlo diskvalifikovat, pokud bychom viděli, že by bylo obtížné ho zaměstnat - mohl by dělat pouze nějaký omezený okruh věcí, protože by nemohl pracovat na těch věcech, kde původně pracoval na druhé straně.
Kdyby se jednalo o nějaký konflikt zájmů a potenciální ohrožení firmy?
Jde o případ, kdy by ten člověk pracoval na druhé straně v nějakém sporu, kterého jsme se také účastnili, a poté se hlásil k nám. Dá se to samozřejmě řešit, jsou nějaké interní procedury, ale jsou poměrně obtížné. Je vhodné to v některých případech případně řešit i s Českou advokátní komorou. Takže to je věc, která by kandidáta asi mohla diskvalifikovat, pokud by nebyl zcela mimořádný. Jak jsem však již uváděl, to není relevantní pro studenty a ani o koncipienty, spíše jde až o nějaké zkušenější advokáty.
Existují klišé, která se opakují ve většině životopisů a která už neberete vážně? V českém prostředí to je jistě „jsem flexibilní a ochotný se učit novým věcem“. Narážíte na něco podobného?
Určitě, poměrně často se v životopisech užívá „jsem schopen samostatné práce, nicméně práce v týmu mi také nevadí“ nebo výrazy podobného typu. Minimálně za mě, když pročítám životopisy, taková klišé nemají přidanou hodnotu. Dalším klišé může být fráze „reference na vyžádání“.
Což může znamenat, že reference nejsou žádné.
My reference vyžadovat nebudeme, takže pro nás to je stejné, jako by nebyly žádné. Na druhou stranu nijak nevyžadujeme, aby reference byly přikládány k životopisům. Když už je tam někdo přiloží, rozhodně to je spíš plus než minus. Jinak mě žádná jiná klišé, která by se tam objevovala, nenapadají.
Poměrně časté je, že lidé k životopisům přikládají fotky, což my také nevyžadujeme. Četl jsem nějaké personalistické studie a z nich mělo vyjít, že když člověk dobře vypadá, tak to může ovlivnit, zda bude pozván na interview. Nevím, možná podvědomě, ale my se snažíme zvát na interview v nějakém postupném čase v podstatě většinu kandidátů, kteří mají v základních ohledech rozumný životopis a profilově odpovídají požadavkům kanceláře.
Kromě fotek se často diskutují osobní zájmy. Hrají roli koníčky typu kolektivní sport nebo hudba? Pomůžou žadateli koníčky, které vyžadují týmovou spolupráci nebo kreativitu a dokazují stránku osobnosti, která je jinak špatně prokazatelná?
Já se na to dívám. Ale není to systematická praxe, kdy bych si řekl, že takové lidi budeme brát přednostně, nic takového. Nicméně pozitivní to být může.
Co je pro uchazeče velké plus, nachází-li se to v jeho životopisu?
To nejsem schopen říct. Určitě tam bude statisticky významná korelace mezi tím, jak pečlivě je životopis připravený v anglické i české verzi. Určitě ti, kteří si práci s přípravou životopisu a motivačního dopisu dají, užijí perfektní jazyk, nemají v v životopisu chyby a mají ho dobře strukturovaný, jsou určitě častěji přijímáni než ti, kteří si životopis takto pečlivě nepřipravili.
Moje zkušenost je taková, že k nám se zpravidla dostávají v zásadě absolventi dvou fakult – pražské a brněnské. Z toho Olomouce, co já si pamatuji za těch více než 10 let, jsou to dva nebo tři kandidáti, kteří prošli všemi výběrovými koly. Z Plzně snad nemáme nikoho. Je však třeba říct, že se k nám hlásí lidé primárně z Prahy a Brna.
Olomoučtí studenti se hájí tím, že olomoucká práva jsou těžší než ta pražská nebo brněnská.
Já jsem od různých lidí, včetně pedagogů z Olomouce, slyšel, že jsou více zaměřená na praxi, a to prý zejména v oblasti soukromého práva. Nemůžu říct, že bych to nějak pozoroval. Já myslím, že k primárnímu výběru studentů dochází již, když si podávají přihlášku na vysokou školu. Podle mě se zpravidla z různých důvodů nejlepší studenti středních škol hlásí na pražská a brněnská práva s vidinou zřejmě nějakého většího renomé. V důsledku toho pak může být průměrná kvalita studentů v Praze nebo Brně vyšší. To se pak může promítnout i do toho, že kandidáti ze zmiňovaných dvou fakult jsou hodnoceni lépe než například z Plzně. Ostatně osobně si myslím, že u studia na vysoké škole záleží primárně na osobním zájmu a samostudiu než na konkrétním vyučujícím, takže bych vliv případných odlišností ve výuce na jednotlivých fakultách nepřeceňoval.
Hrají pro vás větší roli akademické výsledky, nebo dosažená právní praxe?
My nevyžadujeme, aby nám studenti zasílali kopie diplomů. Ostatně na něm známky nejsou. Pokud jde o transcript, kde jsou výsledky státních a jiných zkoušek, tak většinou studenti, kteří mají dobrý prospěch, se tím chlubí sami a transcript nám sami předloží. Není to však přímo potřeba.
Samozřejmě ideální kandidáti by zřejmě byli studenti, kteří mají vynikající výsledky i praxi. Jsou takoví. Ale nemůžu například říct, že bychom studenty, kteří mají špatné známky, automaticky diskvalifikovali. Ostatně i student s nikoliv nejlepšími výsledky může být pak v praxi vynikající právník. Jak jsem ostatně uváděl, sami proaktivně prospěch nezjišťujeme. Pokud mají studenti během studia dobrou praxi, určitě je to nijak nediskvalifikuje; spíše jde o plusový bod, jak jsem již uváděl. Studentovy vynikající výsledky neznamenají, že pak v praxi bude dobrý právník.
Jakou váhu přikládáte jazykovým certifikátům?
My předpokládáme, že kandidáti, pokud budou přijati, budou s angličtinou pracovat dál. Podstatné je pro nás to, pokud vidíme, že už někde studoval v cizině alespoň půl roku. To stačí jako doklad, že je schopným v cizím jazyce fungovat. Certifikát samozřejmě neuškodí, ale stejně si angličtinu potom ještě ověříme.
Jsou i jiné jazyky, které uplatňujete?
Angličtina je klíčová, to je podmínka. Další jazyky jsou výhodou. Většinou němčina, francouzština. Já bych preferoval francouzštinu kvůli unijnímu právu, což už ovšem ustává, protože všechny věci včetně rozsudků se záhy překládají do angličtiny. Jsou ale zdroje, které jsou pouze ve francouzštině. Na některé obory, například nekalou soutěž, může být dobré ovládat němčinu.
Další jazyky jsou plus, ale nejsou klíčové. I když jsou klienti Francouzi nebo Němci, komunikace probíhá zpravidla v angličtině.
Mohl byste uvést jedno konkrétní doporučení, kterého by se měli uchazeči držet, pokud by se u vás ucházeli o práci, například na pozici koncipienta?
Nemohu říct nějakou konkrétní praxi nebo postup. Měl by na sobě tvrdě pracovat, co se týče angličtiny i právních znalostí a dovedností. Pochopitelně nemůže být dobrý advokát v kanceláři našeho typu, pokud nebude mít angličtinu alespoň na úrovni, která by mu umožňovala běžně číst, psát nebo traktovat texty v angličtině. Samozřejmě na té nejnižší úrovni se nečeká, že budete psát nějakou složitou smlouvu či memorandum v angličtině, ale postupně se zapracujete. Takže tvrdě na sobě pracovat, co se týče vlastního vzdělávání.
A jak jsem říkal – na pohovoru poznáme zpravidla během pěti, deseti minut, zda se člověk v právu orientuje, nebo ne. Je takové klišé, když se řekne, že znalost práva by neměla být tolik o memorování, což je v zásadě pravda. Právo je tak rozsáhlé, že se nedá naučit všechno. Nicméně základní věci by člověk, který práva studoval, znát měl. Bylo by trapné, kdyby kandidát nevěděl například, jaké jsou základní složky odpovědnosti za škodu. To je něco, co právník v oblasti civilního práva prostě musí umět. Buď se to musí namemorovat, nebo si to odvodit, to je jedno, ale musí to vědět. Samozřejmě nemusí vědět, jaká je úprava podpory obnovitelných zdrojů. To jsou detaily, které nikdo neočekává. Ale alespoň ty základy, které naznačují, že rozumí základním principům soukromého práva, procesního práva a tak dále, musí umět. Na studentech je poznat, zda je to zajímá, a že se tomu věnovali. Na otázky pak odpovídají velmi strukturovaně, umí vysvětlit, proč to tak je, sami se doplňují. Stejně je samozřejmě snadno poznán i opačný příklad.
