Za oponou pěstounské péče: když jsou noví rodiče horší než původní | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Za oponou pěstounské péče: když jsou noví rodiče horší než původní

Anna Sochorová

Jak funguje pěstounská péče v ČR a je opravdu tak bezproblémová, jak se říká? Rozhodla jsem se podívat na pěstounskou péči zblízka a pozvala jsem si na rozhovor Ladislava Samka, ředitele neziskové organizace Děti v akci, která se snaží zvyšovat kvalitu života dětí v ústavní péči. Sám Ladislav v ní strávil dětství. Na to, že je mu teprve 20 let, už toho pro děti s nelehkým osudem hodně udělal. 

Pěstounská péče je forma náhradní rodinné péče, při které pěstoun o dítě osobně pečuje a je zodpovědný za jeho výchovu. Pěstounskou péči stanoví soud na dobu, po kterou trvá překážka bránící biologickým rodičům o dítě pečovat. Některé děti pobývají v péči pěstounů několik let, jiné v této formě péče zůstávají až do své zletilosti.

Založil jsi neziskovou organizaci Děti v akci, která podporuje děti z dětských domovů v rozvoji a mimo jiné pro ně pořádá různé besedy a soutěže. Jak tě takový projekt vůbec napadl? 

V dětství jsem si prošel šesti ústavními dětskými zařízeními a jednou pěstounskou rodinou, a právě kvůli svým osobním ne vždy pozitivním zkušenostem jsem se rozhodl zlepšit situaci dětí v dětských domovech. Jsem člověk, který nemlčí, když je něco špatně, ale snaží se o změnu k lepšímu.

Jak vypadaly roky strávené v náhradní péči? 

Začínal jsem v kojeneckém ústavu v Sokolově a odtamtud si mě vzala pěstounská rodina. Postupně si domů přivedli pět dětí z různých zařízení a zároveň měli ještě jedno vlastní po mozkové obrně. V této rodině jsem žil 9 let a byly to opravdu příšerné roky. 

Motivací těchto pěstounů byly především peníze. Za tři děti získávali měsíčně kolem 60 tisíc, zároveň měli nárok na celou řadu příspěvků − na převzetí dítěte, na auto a podobně. S počtem dětí navíc roste výše příspěvků. Měli jsme naprosto šílený režim, vytvořili pro nás například dlužný sešit. V praxi to vypadalo tak, že jsme za rozbitou sklenku měli 50 korun dolů, za bouchnutí dveřmi 100. Končilo to fyzickými tresty či hladovkou. Mimo to nám vymysleli diety − se sourozenci jsme nesměli mléko, soju a čokoládu. Když jsem přišel v dospívání zpět do dětského domova, tamní doktor zjistil, že žádné stravovací omezení nemám, stejně tak i ostatní. 

O tak šílených podmínkách slyším poprvé. Jak je možné, že si jedna rodina mohla vzít 5 dětí a takové chování jim procházelo? 

Dříve nebyla pěstounská péče nijak kapacitně omezena. Dnes si smí vzít pěstouni maximálně 3 děti a zároveň mají doprovázející sociální pracovnici, která by ideálně měla dohlížet na vývoj dítěte v rodině. Zatím se toto nařízení ukazuje jako velice přínosné, protože pomáhá zabránit tomu, aby to bylo jako v dobách mého dětství, kdy se pěstounská péče rozjížděla a dítě dostal každý. 

Moje pěstounská rodina uměla sama sebe skvěle prodat na veřejnosti.  Pěstouni jsou oba veřejně činné osoby (zastupitelé obce), členové KDU-ČSL a věřící, v jejichž zájmu je navenek jen a pouze pomáhat dětem. Nedávali nám ani svačiny do školy a my je potom kradli. V době puberty jsem jim začal být nepohodlný, a tak se mě zbavili a skončil jsem zpět v dětském domově. Moji pěstounští sourozenci brzy následovali, protože na rodinu chodila oznámení na zanedbávání péče. Nejhůř dopadl bratr Patrik, kterého vyhodili těsně před dosáhnutím plnoletosti a skončil na ulici.

„Opakují vám, že máte být vděční, že jste v rodině a ne v děcáku“

Měl jsi možnost na někoho se obrátit? 

Bohužel spíš ne. Měli perfektně zmanipulované doktory, sociální pracovníky i psychology. Dokonce se jim povedlo nám nechat předepsat růstový hormon, který proplácí pojišťovna, ačkoliv se zpětně ukázalo, že stejně jako diety jsme ho nikdy nepotřebovali. Psychologovi jsme říkali to, co nám nařídili oni, a když přijela kontrola domů, což byla v tu dobu dokonce samotná vedoucí odboru ochrany dětí ve Svitavách, bylo to zase divadlo. Neustále nám opakovali, že musíme být vděční, že jsme u nich a ne v děcáku. V současné chvíli s nimi žije už jen jejich biologická dcera. Můj život ovlivňovali dokonce i po skončení péče: na školu, kam jsem se hlásil, poslali můj psychologický posudek, že jsem rozdvojená osobnost a byl jsem léčený.  

Může se něco podobného dít nějakému dítěti v pěstounské péči i dnes? Nebo je to už lépe ošetřené? 

Doufám, že dnes už to možné není. Existují víkendové pobyty pro pěstouny, kde jsou děti a rodiče oddělení, takže jakékoliv problémy lehce vyplavou na povrch.

Problém také často bývá s biologickými rodiči, kteří blokují pravomoce pěstounů a navádějí dítě proti pěstounské rodině. To ale může být i naopak.  

Může dítě říct, že nechce do pěstounské rodiny?

Možné to je, ale nestává se to, pěstounská péče je vždy lepší vyhlídka než dětský domov. Zároveň dítě do 18 nemá v ústavní péči skoro žádné pravomoce. Navíc se bojí, protože v ústavech často nemá na koho se obrátit, když se vedení otočí zády. 

„Čekají 18 let až budou moct poznat svoje biologické rodiče, ti na ně ale často přepíšou svoje dluhy, děti se pak dostávají do dluhových pastí a už se nemají na koho obrátit.“

Bavme se ale na chvíli i o zařízeních, kde jsi strávil většinu dospívání. Jaký je v ČR stav dětských domovů? 

Například v Pardubickém kraji, se kterým spolupracujeme, jsou dětské domovy na dostačující úrovni. 

Jsou ale také kraje, třeba Ústecký, kde jsem sám pobyl dva roky v ústavním zařízení, a tam je to opravdu špatné. Je to dáno především ekonomickou situací v kraji (je zde nejvyšší počet sociálně znevýhodněných osob, v exekuci a negramotných). Společně s Karlovarským krajem se zde vyskytuje vysoká kriminalita dětí. V Ústeckém kraji se v současné době nachází v ústavní péči tři tisíce dětí, v pardubickém je to kolem 700, což je obrovský rozdíl. 

Předpokládám, že stejně jako pěstounská péče mají dětské domovy svou stinnou stránku. 

Máš naprostou pravdu. Když se zamyslím, co všechno se tam děje, až mě mrazí. Sám jsem zažil šikanu a fyzické násilí od ostatních dětí, o kterých vedení vědělo, ale nic s tím nedělalo. Fyzická napadení, jak ze strany vychovatelů, tak dětí, jsou na denním pořádku. Bohužel se občas objeví i sexuální zneužívání nezletilých ze strany zaměstnanců. Do jednoho dětského domova třeba přišla 17letá dívka, která se bála, co nastane při dosažení plnoletosti. Pokud totiž dítě nestuduje, musí v 18 letech domov opustit. Bylo jí tedy navrhnuto, že za určité sexuální služby může v domově zůstat i po osmnáctých narozeninách. Toto by se rozhodně nemělo dít a je potřeba o tom mluvit.

Jak to probíhá po dosažení plnoletosti?

V případě pěstounské péče v 18 letech zaniká právní povinnost pěstounů, ale pokud dítě studuje a on/ona i rodiče chtějí, může zůstat a rodina stále pobírá omezené příspěvky. V dětském domově je to stejné, tam mohou děti v případě studia zůstat do 26 let. S tímto se ovšem moc nesetkávám, děti ani v domově, ani u pěstounů většinou pokračovat nechtějí. Čekají 18 let na to, až budou moct poznat svoje biologické rodiče, ti na ně ale často přepíšou svoje dluhy, děti se pak dostávají do dluhových pastí a už se nemají na koho obrátit. Momentálně nemají šanci vrátit se zpět do dětského domova, a to by se podle mě mělo legislativně změnit. Existují sice domy na půli cesty pro čerstvě dospělé (zařízení pro mladé se sociálními problémy, pozn. red.), ne všichni o nich ale vědí a nenachází se všude.  

Jaké hlavní problémy podle tebe trápí českou ústavní péči? 

České ústavy jsou přeplněné, proto skoro každý zájemce o pěstounství dostává zelenou.

V ústavech chybí vzájemný respekt, když dítě přijde za tetou, často ho odbyde, ať ho neotravuje a jde si hrát. Lidé by tuto práci měli dělat, protože chtějí pomáhat, ne kvůli penězům.

Děti mají při příchodu problém se adaptovat, nemají se tam na koho obrátit, trpí psychickou deprivací. Režim v ústavech by podle mě měl být mírnější, dodržuje se striktně i o prázdninách a volnu, a tak například i nově příchozí týrané děti zde musí s ostatními opracovávat dřevo na zahradě a dělat další pracovní činnosti. 

Po odchodu z domova si myslí, že se vše spraví, ale ozývají se psychické problémy způsobené nedostatkem lásky, přicházejí obtíže ve vztazích. Na řešení tohoto bohužel v ústavech prostor není. Nacházejí se tam sice etopedové, psychologové a terapeuti, při nynějším vysokém počtu dětí však můžou být rádi, pokud se k nim dostanou párkrát za měsíc na půlhodinku. 

Na stav dětského domova má samozřejmě velký vliv vedení. Letos děláme s Dětmi v akci ježíška pro více než 200 dětí v ústavních zařízeních a přístup některých ředitelů mě opravdu udivuje. Mají problém i dojet ke sponzorovi a vyplnit papíry kvůli dárkům. Ovšem největší překážkou jsou vždy a všude finance. Zažil jsem jednu koupelnu pro 12 dětí. Často také děti nemají možnost seberealizace, protože v některých případech chybí finanční prostředky na kroužky.

Za trest v noci na balkoně

Ladislavův příběh bohužel není ojedinělý. Mě samotnou k napsání článku inspiroval příběh kamarádky. Její matka si nedávno vzala do pěstounské péče malé dítě. Kamarádka už s ní nežije, ale v dětství ji matka psychicky týrala a oběma nám přišlo divné, že úřady nezajímal názor biologických dětí. Na stránkách Fondu ohrožených dětí si můžeme přečíst několik příběhů o dětech, které byly v pěstounské péči bity, šikanovány a terorizovány. Jedná se o Honzíka, kterého nechávali spát v zimě na balkoně, dvě sestry Petrušku a Bobinku, které k jídlu dostávaly jen usušený chléb a jablka, či Karolínku, které pěstounka ostříhala vlasy na krátko, aby se jí co nejméně podobala.

Také americká sociální pracovnice Brittany Hines Clark zažila fyzické a sexuální zneužívání ze strany své tehdejší pěstounské rodiny. Když si stěžovala své psycholožce, byla přesunuta k jinému členovi téže rodiny, aby nepřišli o pěstounské dávky. Melissa musela za trest několik hodin klečet na syrové rýži. A teprve dvouletá Alex Hill byla umlácena svou pěstounskou matkou k smrti. Americký soud ji za to odsoudil na doživotí.

Autor: Anna Sochorová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!