Rozdíl mezi středoškolským a vysokoškolským systémem je obrovský – ale možná proto by se střední školy mohly postupně přiblížit univerzitám. Alespoň v posledních dvou ročnících, aby studenti měli možnost se na studium připravit.
Hlavní jsou vzdělávací programy, zájem jde stranou
Prošel jsem osmiletým gymnáziem. Jako dvanáctiletý jsem tehdy potřeboval svoji paní učitelku (i když za tento výraz jsem to často schytal), která mi vše zařídí. To bych neměnil, ale postupem času člověk, zejména pokud navštěvuje kvalitní školu, začíná vyžadovat větší respekt a autonomii. A tu mu stávající systém poskytne spíš méně a spíš výjimečně.
Moje škola nám umožnila si po čtyřech letech nižšího stupně rozhodnout, zda chceme pokračovat na humanitní nebo přírodovědné třídě. Já si vybral tu humanitní, i když směřování mé rodiny je opačné. Mě ale vždy lákala historie, jazyky, společenské vědy a v takových hodinách jsem viděl smysl. Přírodovědné předměty mě nebavily, měl jsem pocit, že poznatky nevyužiju a často si je ani nepamatoval. Za systém, kdy předměty z druhé specializace byly časově omezené (většina z nich skončila po sedmém ročníku), jsem rád – mohl jsem věnovat tomu, co považuji za důležité, a věci, které bych stejně zapomněl, jsem slyšel v menší míře, než je na středních školách běžné.
Byl bych rád, kdyby takovou možnost měli i další studenti. Mohli by si třeba volit z většího množství volitelných předmětů. Přece jen, ke konci gymnázia jde o téměř dospělé lidi, kteří mají o sobě a své budoucnosti představu. A škola by jim měla umožnit ji naplňovat a dál se posouvat. Spokojenější by byli studenti i učitelé, kteří by o své předměty konečně viděli opravdový zájem.
Domnívám se, že kromě toho gymnázia potřebují také specializované předměty, kde si studenti budou moci poznatky vyzkoušet v praxi. Potřeba jsou hodiny mediální gramotnosti, možná by pak studenti nevěřili všemu, co se objeví na Facebooku, a v důsledku toho by se bezpochyby zvedla i úroveň naší demokracie. Učitelé a vedení školy by také více měli pracovat s iniciativami samotných studentů a podporovat je v nich. Ve školách chybí také lekce z finanční gramotnosti – jen málo středoškoláků tuší, co je to sociální a zdravotní pojištění a jak se platí, nebo proč není výhodné brát si nebankovní úvěr. Také by stačila jedna hodina týdně, kde by se diskutovalo o aktuálním dění. Část aktivních studentů si tohle osvojí i sama, ale školství by mělo myslet i na ty, kteří tak iniciativní nejsou.
Vysoká škola jen tak nestačí
Ani studium na vysoké škole není bez chybičky. Největším problémem je nezájem studentů o další aktivity mimo učení. Studenti totiž kromě toho, že se mohou specializovat ve svém oboru a mají o něj zájem, získají nástupem na vysokou ještě jedno – spoustu času. Tolik volného času už nejspíš nikdy znovu mít nebudou a myslím, že by se měli co nejvíce v tomto období snažit propojit teorii z učeben s praxí. Co nejdříve a co nejvíc. A klidně si mohou aktivity na jednotlivé semestry naplánovat dopředu.
To, jak využijí svou spoustu času, se jim vyplatí, a to už na prvním pracovním pohovoru. Kromě toho každý, kdo dělá něco navíc, získá větší rozhled a ten se cení vždycky.
