Zoufalství a pocity zmaru. Bylo to drsné, říkají mladí učitelé o svých začátcích za katedrou | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

Zoufalství a pocity zmaru. Bylo to drsné, říkají mladí učitelé o svých začátcích za katedrou

Tereza Tykalová

Podle statistik ministerstva školství a tělovýchovy dokončilo magisterské studium na jedné z  osmi pedagogických fakult v  České republice v  minulém roce přibližně 2600 studentů. Absolventi tím získali nejen magisterský diplom, ale především pedagogické minimum, které je pro práci učitele nezbytné. I přes to všechno téměř třetina nových kantorů přemýšlí o odchodu z  pedagogického prostředí. Důvodem jsou nejenom nízké platy začínajících učitelů, ale i prvotní šok z reality, která na ně ve třídách čeká.  

„Pracovala jsem všude možně a takové pocity zmaru a zoufalství jako na začátku učitelství jsem nikde nezažila. Začátek byl peklo, i když pracuji v  dobré škole s fajn dětmi a přátelským kolektivem. Fakulta mě připravila tak napůl,“ říká Barbora J., která je absolventkou pražské Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy (dále jen Pedf UK). Podobný zážitek má i Barbora P., která studovala tamtéž: „Nástup do školy, kde jsem se neměla o koho pořádně oborově opřít, byl dost drsný. Vaření z vody, hledání cest, zkoušení věcí, které mohly být objeveny výrazně rychleji, kdyby mi někdo napověděl, inspiroval mě, pošťouchl mě správným směrem. Fakulta mě na reálné učení nepřipravila, seminárky, nějaké odborné vzdělání, praxe, jejichž smysl mi poměrně unikal a přínos jsem v nich neviděla a zpětně stále nevidím. Naštěstí jsem měla aspoň nějaké praxe, ale to je naskočení do rozjetého vlaku. Chvilku držíte horký brambor, a pak ho zase hodíte pryč a vyskočíte ven. S realitou školního roku nesrovnatelné. Bylo pár kantorů, kteří mi dali něco do praxe, ale celkově to pak bylo vlastní objevování.“ 

Budoucím učitelům chybí praxe v průběhu studia

Lukáš Šlehofer, projektový manažer a učitel, který šest let pracoval pro společnost SCIO, v  jednom z nedávných příspěvků na svém facebookovém profilu napsal: „Dovedete si představit lékaře, který jde během studia pouze na 10–40 hodin do nemocnice, učí se celou dobu o tom, jak funguje lidské tělo a nemoci, ale prakticky nepřijde s nemocným do styku a výuku vedou lidé, kteří nemocné téměř nikdy neviděli? Přijde vám to směšné. Jenže tak přesně probíhá výuka učitelů.“ 

Na facebookových skupinách zaměřených na studenty pedagogických fakult a jejich absolventy jsem se dotazovala na to, jestli pro ně byl přechod z fakulty do učitelské praxe bezproblémový, anebo jestli se ze začátku potýkali s nepříjemnostmi, se kterými si nevěděli rady. Problém, na kterém se takřka všichni začínající učitelé shodli, byl nedostatek praxe. Studium je velmi teoretické, ale málo praktické. 

Pokud se podíváme do studijních plánů, vidíme, že povinná praxe během bakalářského studia ještě do nedávna téměř chyběla. A pokud se nějaká v  plánech objevuje, jde většinou o praxi náslechovou, během které studenti pedagogických fakult projdou kolečkem 4–5 škol, na kterých sedí v  poslední lavici a pouze sledují, co se kolem nich děje. Výstupem tohoto předmětu je protokol, ve kterém by měli popsat, jak hodina probíhala a jaké metody vyučující použil. 

Program ALT: učení v souvislostech

Kolečkem náslechových praxí si projde každý student nehledě na to, jakou má studijní kombinaci. Fakultní školy často nejsou schopny zajistit, aby studenti prošli praxí ve svém oboru, takže případy, kdy si budoucí hudebkář jde poslechnout něco o Hejného matematice, nejsou výjimkou. Aktivní praxe začíná až na magisterském stupni studia. 

Na situaci reagují i pedagogické fakulty. Ta pražská do svých nejnovějších studijních plánů z  roku 2017 přidala na bakalářském studiu hodiny spojené s  praxí na školách. Studenti tak přijdou do aktivního kontaktu s  žáky dříve než v  sedmém nebo osmém semestru, jak tomu bývalo doposud.  

Nedostatečná praxe s sebou nenese jenom otázky Co učit? a Jak to učit?. Odvíjí se od toho další problémy, jako je nedostatečná znalost administrativních prací učitele, která tvoří značnou část jejich povolání. Patří sem například kontrola absencí žáků, vyplňování třídnic, tvorba individuální vzdělávacích plánů. To vše činí začínajícím kantorům potíže.  

Seznam tím ale nekončí. Jak používat interaktivní tabuli? Co dělat, když nejde projektor a já tím pádem nemám u sebe přípravy? Jak naučit děti skupinové práci? Jak vytvářet testy, aby správně ověřily znalosti žáků, je věc, se kterou si na začátku své učitelské kariéry lámal hlavu Honza P. z Pedf UK. Ještě složitější než sestavování písemek pro něj bylo jejich vyhodnocování. Jestli hodnotit práci žáků spíše objektivně a zaměřit se na to, co by žák dané třídy měl zvládat, nebo přihlížet k  individuálním schopnostem každého žáka. Jak ale potom vysvětlit Aničce, že dostala za tři stejně jako Pepa, který napsal jenom polovinu toho, co ona?  

Fakulty si jsou těchto nedostatků vědomi. Brněnská pedagogická fakulta zařadila v letech 2017 a 2018 řadu volitelných předmětů, které mají studentům pomoct se zorientovat v  současném školství. Patří mezi ně předměty týkající se administrativy, e-learningových systémů ve vzdělávání, hodnocení žáků ve výuce nebo vedení třídnické hodiny. Kapacity seminářů jsou však omezené. 

Double majors na VŠ: žádná revoluce se nekoná

Samotné učení nestačí. Potřeba jsou i soft skills

Podle absolventů chybí také znalost toho, jak řešit krizové situace nebo jak si poradit s  žákem, který odmítá pracovat. Celkově dotazovaní mladí učitelé zdůrazňují, že jednou ze značných obtíží je komunikace. Jak vztah na úrovni učitel–žák, tak i učitel–rodič. Jak moc být s  žákem kamarád a jak moc autorita, aby to fungovalo? Jak si poradit s  agresivním dítětem? 

Samostatnou kapitolou, na kterou studenty na fakultě nikdo předem nepřipravil, je komunikace s  rodiči. Ta neprobíhá pouze jednou za půl roku na rodičovských schůzkách. Jak říká Lucie Tykalová na svém učitelském blogu: „Denně vyřizuji v průměru čtyři maily a pět telefonátů či SMS zpráv, není výjimkou, že rodiče volají v neděli ve 22 hodin či ve všední den o půlnoci.“

Učitel se speciálními potřebami 

„Prvotní šok při nástupu do školy? Asi je toho víc. Třeba to, že pořádně nevím, jak si v hodině poradit s inkluzivním žákem a jeho asistentem. Nevím, co po asistentovi mohu a nemohu chtít a jak spolu můžeme pracovat,“ říká Simona K. z Pedf UK. Zároveň dodává, že přestože už učí dějepis na základní škole, je ještě studentkou navazujícího magisterského studia a doufá, že během didaktických předmětů jí vše potřebné bude vysvětleno. 

Po nedávno zavedeném inkluzivním vzdělávání zařadila Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity (Pf MUNI) – stejně jako ostatní pedagogické fakulty – do svého oborového základu předmět Speciální a inkluzivní problematika. Předmět by měl studenty seznámit s  problematikou inkluzivního vzdělávání a se školskou legislativou s  tím spojenou. Měl by jim ukázat vybrané metody a formy práce podporující inkluzivní vzdělávání. Otázkou ale zůstává, jestli jeden semestr teorie dokáže člověka opravdu připravit na práci se žákem s  problémy typu ADHD nebo dyslexie a dysgrafie a také na spolupráci s  pedagogickými asistenty. Ti jsou, stejně jako učitelé, nedostatkovým zbožím.  

Začínající kantoři zároveň připouští, že kvůli inkluzivnímu školství se mohou rozevírat nůžky mezi znalostmi jednotlivých žáků. A tak kromě individuálního přístupu k dětem se speciálními potřebami je třeba brát i ohled na vysoce nadané.  

Smutným faktem je, že i základní a střední školy si uvědomují nepřipravenost nastupujících učitelů a některé z  nich se toho nebojí zneužít. „Na pohovoru se mě paní ředitelka zeptala, kolik bych zvládla týdně učit hodin. Pak jsem byla zaskočená, když se na rozvrhu kromě domluvených hodin objevily navrch ještě pohotovosti (hodiny, během kterých učitel sedí ve sborovně nebo jiné místnosti a řeší kázeňské problémy s žáky, kteří vyrušují natolik, že je vyučující vyloučí z hodiny, pozn. redakce),“ říká Hedvika Š., absolventka Pedf UK. „Nic z praktických věcí nám nikdo neřekl. Asi to našim vysokoškolským pedagogům přišlo tak samozřejmé, že nikoho nenapadlo, že by to někdo mohl nevědět,” dodává Hedvika.

Podobnou zkušenost sdílí i Veronika z  Masarykovy univerzity. „Fakulta mě nepřipravila, kromě výše zmíněného, na fakt, že se jako asistent pedagoga budu handrkovat s vedením o každé volno na státnice, neohodnocené suply a nepříjemné záskoky za dozory od 7:40 před vyučováním na devátou. Jako s nováčkem se mnou vymetali a zkoušeli, jestli se nechám.“   

Hlavně nevyhořet 

Podle slov členky studentské rady Pedf UK Veroniky Vohlídkové by se v  následujících letech měla kurikula dále upravovat. Výuka by se měla rozšířit o semináře spojené s  psychohygienou a prevencí před syndromem vyhoření. Kurikula by měla začít platit nejpozději od roku 2021. 

Výše zmíněná duševní hygiena je také jednou z  inovací, kterou by absolventi i současní studenti ocenili. Většina základních a středních škol nedisponuje školním psychologem, který by mohl podpořit nejen žáky v těžkých situacích, ale také samotné pedagogy, kteří by potřebovali odbornou pomoc nebo konzultaci ohledně kázně některých žáků, jejich prospěchu nebo nezvyklého chování. O prevenci se snaží organizace Nevypusť duši, která pořádá semináře, které jsou akreditované ministerstvem školství a tělovýchovy a které se zaměřují na duševní hygienu učitelů. Cílem programu je seznámit pedagogy s  praktikami, které lze používat ve stresových situacích, s prevencí před syndromem vyhoření a s tipy na komunikaci s  žáky, kteří trpí některou z  psychických potíží. 

Nároky vysokoškolského života vedou u studentů k depresím, na léčbu ale často nemají peníze

Začínající učitelé často uvádí, že neví, jak by si bez podpory svých kolegů poradili. I když ne vždy to bylo jednoduché. „Fakulta mě nepřipravila téměř na nic, co mě ve skutečné praxi čekalo. Všechny informace jsem vlastně tahala od svých kolegů, které už jsem začala určitě otravovat a nebylo to příjemný ani pro jednu ze stran,“ tvrdí Klára, která studovala na PF MUNI. Někteří měli větší štěstí. „Já do toho byla hozená z ničeho. Sice stále studuji, ale kombinované studium. Nemít kolegyně tak nevím, jak bych to zvládala,“ říká Tereza M., absolventka plzeňské pedagogické fakulty.

Ke zlepšení celé situace by mohl pomoci i tzv. uvádějící učitel, který by měl být jakýmsi mentorem začínajícího kantora. Jeho úkolem není jenom seznámit začínajícího učitele s  novým prostředím, ale především být jeho oporou právě v  situacích, které jsou pro něj nové. Zároveň mu pomůže s  byrokracií. Uváděcí učitel je podpůrný nástroj, který není nijak pevně zakotven v  právní formě čili není pro školy povinný. Podle výzkumů dostane svého uvádějícího učitele cca 80 procent začínajících kantorů. Ostatní si musí poradit na vlastní pěst. 

Když na to fakulty nestačí… 

Na situaci týkající se začínajících učitelů reagují nejenom fakulty, ale také samotní studenti. V  roce 2015 se rozhodli dva nespokojení studenti Masarykovy univerzity Tomáš Čakloš a Daniel Pražák založit iniciativu, která by doplňovala vzdělání studentů pedagogických fakult právě o problémové oblasti a pomáhala jim nahlédnout do učitelské praxe. Na základě 21 pilířů, kterými se iniciativa snaží řídit, vzniklo Otevřeno. Nyní mají pobočky na sedmi pedagogických fakultách a snaží se pro studenty připravovat inovativní semináře, přednášky a worshopy, které by je obohatily a pomohly jim usnadnit nástup do praxe.

Společně s Otevřenem existuje na české pedagogické scéně také uskupení, které se nazývá Učitel naživo. Jde o placený program, který trvá rok nebo dva – na základě toho, jakou formu si účastník zvolí. Stejně jako studentská iniciativa Otevřeno se snaží hlavně o zapojení do praxe. K tomu jim napomáhají i partnerské školy, se kterými spolupracují. Zásadním rozdílem mezi Otevřenem a programem Učitel naživo je především to, že účastníci UN aktivně navštěvují školy, se kterými spolupracují, a aplikují dosavadní znalosti v  praxi. Otevřeno pracuje spíše na základě přednášek a workshopů prováděných na fakultách. Učitel naživo je program akreditovaný ministerstvem školství a tělovýchovy. Po jeho zakončení tedy účastnící získají pedagogické minimum nehledě na to, v  jakém oboru mají předchozí vzdělání. Je vhodný nejenom pro absolventy pedagogických fakult, kteří se rozhodnou rok věnovat aktivní přípravě v oboru, ale především odborníkům, kteří jsou perfektně vyškoleni, mají bohaté zkušenosti z oboru, ale ve vyučování jim brání absence pedagogického minima.  

Změna by měla být systémová

I když to tak z  pohledů respondentů nevypadá, za posledních pět let prošlo české školství zase jistým posunem. Studijní plány se upravují, fakulty si uvědomují nedostatek praxe a kontaktu studentů s  realitou, která na ně ve školách čeká. I přesto máme před sebou ještě velký kus cesty. Třeba se již brzy dočkáme systému, který se bude dostatečně zabývat aktuálními problémy českého školství a bude schopen připravit studenty pedagogických fakult natolik, aby předcházel prvotním šokům a následnému utíkání učitelů do soukromého sektoru. Protože i přes všechny nejmodernější vymoženosti, kterými jsme obklopeni, jsou učitelé těmi, kdo mají za úkol vzdělávat budoucí generace, a podílet se tak na vytváření naší společnosti.

Autor: Tereza Tykalová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!