Na začátku června Ukrajina zahájila dlouho očekávanou ofenzivu. Ofenzivu, od které se čeká alespoň dílčí porážka Rusů a významné teritoriální zisky. Po dvou měsících je čas na několik postřehů, které se – sportovní terminologií řečeno – vztahují právě k prvnímu poločasu utkání. Občas slýcháme, že o dobyté území ani tak nejde…
O území samozřejmě jde v první řadě! Vždyť co jiného má Ukrajina chtít než získat zpět své území? Územní zisky jsou ale dlouhodobým hlediskem a v krátkodobém horizontu mohou být důležitější jiné indikátory.
Na mysli mám třeba poměr zničené techniky, schopnost přetnout klíčové zásobovací linie protivníka, příležitost vyřadit obranné pozice na geograficky výhodném místě a tak dále. Všechny tyto kroky ale nakonec musí vést k tomu, že protivník okupované území opustí.
Na konci dne – v našem případě zhruba na konci září – půjde o to, kolik území se Ukrajincům podaří osvobodit. Pokud to budou jen stovky kilometrů čtverečních bez jediného alespoň trochu významnějšího města jako Tokmak (případně Bachmut), bylo by to fiasko. Pokud by naopak Ukrajinci získali desetitisíce kilometrů čtverečních včetně měst jako Melitopol či Berďansk, jistě bychom mluvili o mimořádném úspěchu.
Na začátku „druhého poločasu“ jsme na necelých 300 kilometrech čtverečních, přičemž penetrace obrany je prozatím poměrně mělká – asi 5–10 kilometrů oproti výchozímu stavu na hlavních směrech. A to do této hloubky započítávám i to, co by šlo spíše nazvat jako předsunuté nárazníkové pásmo ruské obrany.
Lehce mi na mysli vytanou nedávná slova prezidenta Petra Pavla, že okno příležitosti pro Ukrajinu nebude otevřené věčně.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
