Množství kvalitních řemeslníků dlouhodobě neodpovídá poptávce po jejich službách. Problém nastává už v sekundárním vzdělávání, kde se nedostatek zájemců o rukodělné obory začal výrazněji projevovat již v 90. letech. Mění se situace v Česku?
Článek vznikl v rámci projektu WORKSPACE15
Skoro všichni jsme to v posledních letech zažili. Chceme rekonstruovat, vylepšovat a opravovat, ale na všechno si musíme počkat, a to leckdy i dlouhé měsíce. Prodlužování termínů provádění prací zmiňuje i Martin Dzurov, majitel stavební firmy DOMATO, s tím, že na trhu pociťuje nouzi o kvalifikovanou pracovní sílu zejména mezi klempíři, tesaři nebo elektrikáři.
„I vyučený zedník je vzácnou entitou,“ dodává s tím, že nedostatek kvalifikovaných lidí se projevuje i vyššími nároky na kontrolu kvality. Jaromír Fejt, jednatel truhlárny M2wood, popisuje obdobný problém: „Nedostatek zručných odborníků jednoznačně brzdí rozvoj firmy, nekvalitní lidé navíc výrazně snižují produktivitu ve firmě. Nezkušenost mladých kolegů se pak projevuje i v častější potřebě naše výrobky opravovat, abychom naplnili kvalitativní požadavky našich klientů při realizaci zakázek.“
Spolupráce se školami
Jaromír Fejt cítí krizi v oboru už mnoho let: „Zkušených lidí odešlo během poslední dekády dle mého odhadu více než 50 procent, proto jsme navázali spolupráci s odborným pracovištěm obor truhlář při Střední škole živnostenské Sokolov. Každý rok absolvují v naší malé firmě jeden až dva studenti praxi a těm nejlepším nabídneme zaměstnání.“ Vizi se mu však daří plnit jen obtížně kvůli zastaralému způsobu výuky, která neodpovídá požadavkům moderní truhlařiny, a také nízké kvalitě studentů.
„Za poslední roky se ale situace lepší. Rodiče studentů už vidí, že je perspektivnější, když studují dobrý učňovský obor než nekvalitní střední školu s maturitou a se špatnými výsledky,“ dodává a přiznává, že trvá další tři roky až pět let, než se z kolegů stanou profesionálové. „Jde o dlouhodobou investici. Jinou cestu však na trhu práce nevidím,“ doplňuje ještě Jaromír Fejt. Firma M2wood působí v Karlovarském kraji, kde podle Fejta chybí celá generace truhlářů, a tento obor zde navíc nemá tradici.
„Pokud se potvrdí pozitivní trend v učňovském školství a zlepší se jeho systém, bude trvat 20 let, než dojde ke stabilizaci. Bavíme se o lidech, kteří jsou schopni samostatně navrhovat a vyrábět zakázkově stavebně-truhlářské a nábytkářské výrobky,“ říká ještě.
Martin Dzurov z DOMATO tvrdí, že prohlubující se nedostatek kvalifikovaných pracovníků je částečně doplňován příchodem zahraničních řemeslníků, zejména Ukrajinců, u nichž ale odbornost často nedosahuje požadovaného stupně. Řada našich řemeslníků navíc také nachází uplatnění v zahraničí.
„Absence lidí se projevuje v neustálém tlaku na zvyšování finančního ohodnocení, což by mohlo příznivě ovlivňovat mladé lidi ve volbě budoucího profesního zaměření,“ uvažuje Dzurov. Spolu s Jaromírem Fejtem se zaměstnance snaží motivovat nadstandardním finančním ohodnocením a dalšími benefity. Také ekonom Dominik Stroukal vidí jako jediné východisko ze situace přizpůsobení cen: „Pokud vidíme nedostatek určitého druhu práce, znamená to, že je mzda příliš nízká a musí se zvýšit.“
Krátkozraká volba zaměstnání
Finanční ohodnocení řemeslníků přibližuje pro představu Miloslav Janeček, ředitel Střední odborné školy Jarov (SOŠJ) v Praze: „Řemeslník, který je zaměstnán u firmy, si v průměru vydělá 40 až 50 tisíc. Jako OSVČ si pak vydělá až 80 tisíc měsíčně. A řemeslník, který dělá své řemeslo, a navíc je ochoten a schopen nést zodpovědnost za další dva nebo tři řemeslníky, které zaměstnává, si vydělá ještě daleko více.“
Jenže na skvělé platové ohodnocení si začínající řemeslníci často nejsou ochotní počkat. „Vyučený absolvent potřebuje získat praxi a ve firmě často pracuje pod dozorem, z čehož v začátcích kariéry plyne nižší ohodnocení. Pokud začínající řemeslník dostane nabídku o deset tisíc korun větší třeba jako řidič nebo kurýr, často nedohlédne do budoucnosti, kdy by si vydělal mnohem víc, a penězům neodolá,“ odkrývá problém Janeček s tím, že se to týká více než poloviny učňů.
Miloslav Janeček nicméně tvrdí, že zhruba od roku 2010 pociťuje o odborné vzdělání vzrůstající zájem. Ekonom Stroukal si jej ale vysvětluje po svém. „Silné populační ročníky způsobily, že se řada studentů nedostala, kam chtěla, a nakonec nastoupila jinam. Týká se to i učňovských oborů. Opticky to vypadá jako větší zájem, ale ten se v našem podivném systému přihlášek na střední školy odhadnout nedá,“ říká.
Miloslav Janeček ale i přesto hledí do budoucna s nadějí. Věří, že zájem o studium řemesla i rekvalifikační kurzy v rámci celoživotního vzdělávání bude stoupat právě díky vyššímu ohodnocení řemeslníků, poháněnému jejich nedostatkem. „Toto všechno se děje již nyní, ale bude to pokračovat a stoupat i nadále,“ dodává ještě.
Zaseknutý systém
Stroukal popisuje naše školství obecně jako velmi rigidní, takže nestíhá reagovat na změny na trhu práce. „Pokud vidíme tržní příležitost, zavést nový či lepší obor trvá několik let, než všechno projde byrokratickým aparátem. Inženýry z vysokých škol, ale i odborníky ze středních škol pak máte přinejlepším za šest až sedm let. Svět je dnes ale mnohem rychlejší,“ kritizuje stav Stroukal.
„Řemesla prováděná rukama se cizelují dlouhodobou praxí,“ říká podnikatel Martin Dzurov s tím, že právě na zkušenosti klade při náboru nových kolegů důraz. Jaromír Fejt naopak za základ považuje právě vzdělání s tím, že když přijde člověk se zkušenostmi z jiného oboru nebo s vyšším vzděláním, trvá několik let, než se zaučí. Doporučuje proto, aby studenti už na učilišti absolvovali praxe v odborných firmách. Dominik Stroukal také upozorňuje na již zmíněné rekvalifikace: „Pokud má řemeslo zlaté dno, nemusí se k němu zájemce dostávat nutně jen jako mladý člověk, ale klidně i mnohem později.“
