Dělníci a technici proudili do útrob automobilek v Detroitu odnepaměti. V pevné víře, že jim dřina a kázeň umožní dosáhnout na dům, vůz a ekonomickou pohodu. Detroit, největší město ve státě Michigan, byl po generace místem, kde se americký sen stával skutečností.
Konec dobrých časů
Nicméně dobré časy netrvají navěky. Jakmile se zámořské hospodářství začalo posouvat od výroby „věcí“ směrem ke službám, na trh začala zle dotírat konkurence zpoza hranic. Fabriky a jejich dodavatelé šli ke dnu, zdroje příjmů začaly vysychat. Kdo mohl, uprchl, zbylí začali budovat novou existenci na okrajích původně dvoumilionové metropole.
Střed se změnil v město duchů, počet lidí se smrskl na 700 tisíc. Prázdné ulice lemují torza nepoužívaných budov, které čekají na stržení, demolici nemá kdo a proč provést. Restauracím, pokud ještě jsou, dominují nohy židlí vyskládaných na stolech v zamčených místnostech.
„Motor City“, srdce automobilového průmyslu USA, vkročilo do šesté dekády setrvalé ztráty pracovních příležitostí, exodu obyvatelstva a úbytku základny pro výběr daní. Pýcha se změnila v pád – zaměření na produkci aut se ukázalo jako omyl. Rasové rozmíšky, nedílná součást zdejší průmyslové historie, se spolu se ztrátou poptávky a následnými sociálními dopady proměnily v mix, na jehož překonání Detroit nemá.
Vinny jsou automobilky
Odliv investic a lidí, stejně jako animozity mezi centrem, předměstími a zbytkem Spojených států jsou přitom podle analytiků součástí příběhu většiny průmyslově důležitých amerických měst. Zajímavé ale je, že jediný Detroit padá až na samotné dno. Konkrétně do soudní ochrany před věřiteli.
„Co se stalo v Detroitu, není nijak výjimečné. Většina měst na středozápadě má rasové problémy a žije v segregaci. Ovšem v Detroitu je to vše mnohem intenzivnější. Stejně jako s útlumem průmyslu,“ vysvětluje Kevin Boyle, profesor historie na Northwestern University.
| Umělecká díla i mumie na prodej |
|---|
| Odborníci na umění se bojí, že zadlužený Detroit zaplaví trh hodnotnými obrazy. Kolekce města je odhadována na miliardu dolarů, zahrnuje například Rembrandta, Picassa a van Gogha. „Detroit Institute of Arts je mezi deseti předními muzei v USA, co se týče šíře stálé sbírky,“ tvrdí šéf dallaského muzea Maxwell Anderson. K mání by tak mohlo být na 60 tisíc předmětů od egyptských mumií po současné umění. Přinejmenším tři obrazy mají hodnotu převyšující 150 milionů dolarů. Monumentální upomínka na léta prosperity – série fresek Diega Rivery s názvem Detroitský průmysl ale vzhledem k umístění na zdech muzea zřejmě zůstane doma. |
Sešup nastartovaly samy automobilky. Zaměstnavatelé, kteří přilákali po válce desítky tisíc Afroameričanů z jihu, zaveleli v padesátých letech k přesunu z městského katastru do přilehlých končin. Cílem postupu bylo oslabit moc odborů. Daň byla krutá: v letech 1947 až 1963 ubylo 140 tisíc pracovních míst. Detroit sevřel kruh nových osad zvaný Rezavý pás.
Nulová perspektiva
Větší sílu k úprku měli běloši. Jejich podíl se zmenšil o 93 procent, zůstalo jich něco přes sto tisíc. Z domů zůstaly prázdné slupky, ceny pronájmů se staly cenami za pořízení do osobního vlastnictví. „Super, mám konečně byt,“ jásala před třemi lety průvodkyně Ashley, která provázela po Detroitu výpravu novinářů z Evropy. O tom, zda si i nadále užívá výhledu z terasy, o níž tehdy básnila, lze s úspěchem pochybovat.
„Na rozdíl od Chicaga či Filadelfie, kde měla segregace na svědomí přiškrcení financí do okolních adres, v Detroitu to odskákalo samotné město,“ tvrdí profesor Douglas Massey z Princetonu.
Čili ti, kdo věřili, že špatné doby skončí. Jejich víra vzala za své, perspektiva spadla na nulu. Kulisy, mezi něž patří studené vody přilehlého jezera T. Clair a pomrkávající oka kasin na kanadské straně, se nezměnily. Jeviště se však vyprázdnilo.
