Nikdo nechce ztratit tvář. Ani prezident Joe Biden, ani němečtí politici. Washington i Berlín řeší velké dilema. V případě plynovodu Nord Stream 2 už zdaleka nejde jenom o to, jaký vliv bude mít Rusko v evropské energetice. Ve hře je mnohem víc – stavba podmořské cesty zemního plynu z Ruska přímo do Německa se stala zásadní hrozbou pro jednotu západní aliance. Nová administrativa ve Spojených státech stejně jako tato nebo příští německá vláda se určitě budou snažit, aby překážka, která mezi nimi stojí, co nejrychleji zmizela. Vůbec to nebude snadné.
Němečtí vládní politici by ztratili tvář, kdyby najednou začali tvrdit, že dostavbu téměř hotového plynovodu nepodporují. Německé a další evropské firmy už do projektu za deset miliard eur vložily spoustu peněz.
Spolková republika, která odchází od jádra a postupně i od uhlí, bude potřebovat více plynu a díky potrubí z Ruska ho získá za výhodnější cenu než z plynových tankerů. Kdyby Berlín Washingtonu příliš ustupoval, popřel by své dosavadní zásadní stanovisko, podle něhož si Evropané mají o vlastních záležitostech rozhodovat sami. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Nord Stream 2 má řadu odpůrců také na evropské a německé politické scéně, dokonce i v řadách vládních křesťanských demokratů.
Odpor už za Obamy
Joe Biden a jeho ministři by tvář ztratili, kdyby dali veřejně najevo, že se s dostavbou plynovodu smířili. Proti Nord Streamu 2 ostře vystupovala už administrativa Baracka Obamy, v níž byl Biden viceprezidentem. Washington vždy považoval plynovod za geopolitickou zbraň Ruska.
Potrubí pod hladinou Baltského moře odmítají vlivní američtí demokraté i republikáni. Současný prezident už z vnitropolitických důvodů nechce riskovat pověst slabé hlavy státu, která nedokáže čelit Moskvě. Proto potvrzuje platnost sankcí – vyhlášených za prezidenta Donalda Trumpa – vůči firmám, které se na stavbě Nord Streamu 2 podílejí.
Pro německé zastánce plynovodu je nynější situace ošemetná. Když v Bílém domě vládl „strůjce obchodních válek“ Donald Trump, bylo snazší argumentovat tím, že Američanům nejde o vznešené ideály, ale o pouhé prosazení vlastního plynu v konkurenčním boji. A kritický pohled na Kreml v poslední době výrazně sílí také v Evropě.
Stranou pozornosti zůstává fakt, že sám ruský dodavatel Gazprom je ve skutečnosti na německém a evropském trhu velmi silně závislý. Nemluvě o tom, že Evropě se už podařilo vybudovat poměrně rozsáhlou síť vzájemně propojených plynovodů, zásobníků i terminálů pro dovoz zkapalněného plynu, které její postavení vůči Rusku výrazně posilují.
Blinken na scéně
Americko-německý kompromis se bude hledat těžko, je tu však také dost signálů, že se o to Washington i Berlín snažit budou.
Některá světová média upozornila, že současný americký ministr zahraničí Antony Blinken už v roce 1987 napsal knihu Spojenec proti spojenci (Ally Versus Ally), která se týkala americko-německého sporu z osmdesátých let.
Zatímco Němci a další Evropané podporovali výstavbu západosibiřského plynovodu k hranicím Sovětského svazu a Československa, díky němuž pak po další desítky let putovala ruská surovina na Západ, administrativa prezidenta Ronalda Reagana byla rozhodně proti.
Analytik Chris Miller v odborném časopise Foreign Policy připomněl, že Blinken neměl sympatie ani pro Reaganovu strategii maximálního tlaku na Sovětský svaz, ani pro evropské idealistické představy, že ekonomické vztahy s Moskvou přinesou nějakou pozitivní změnu v Kremlu. Jeho hlavní závěr se týkal něčeho jiného – vztahy se Sovětským svazem pro něj byly méně důležitým tématem než zachování západní aliance.
Předpoklad, že současný Blinken se od toho z roku 1987 až tolik neliší, je zcela oprávněný. Pokud někdo v Německu živil naději, že Joe Biden zruší Trumpem vyhlášené sankce, bylo jeho přání otcem myšlenky.
Nová administrativa ve Washingtonu ale teoreticky mohla být ještě tvrdší, přijít s ještě razantnějším postupem a důslednějším hledáním evropských firem, které se snaží americké sankce obcházet. Zatím se zdá, že nehodlá překročit mez, za níž by už roztržku s Berlínem nešlo odvrátit, a ponechává si prostor pro kompromis.
Je sporné, jestli by teď Američané měli vůbec šanci dostavbu Nord Streamu 2 stopnout. Rusové podle dostupných informací navzdory sankcím vybavili svou loď Akademik Čerskij potřebnou technologií a měli by být schopni zbývající část potrubí v Baltském moři dokončit.
Americké sankce byly v minulých letech možná jedinou reálnou šancí pro odpůrce plynovodu, jak tento projekt zastavit. Nyní hrozí, že tvrdá politika by mohla skončit dvojím neúspěchem – spuštění plynovodu by nezabránila a Washington by si ještě znesvářil klíčového spojence v Berlíně.
Míč na straně Berlína
Mnozí Němci si uvědomují, že teď je především na Berlínu, aby Bidenově administrativě její situaci ulehčil. Množí se úvahy o kompromisech, díky nimž by si zachovali tvář všichni. Podmínit budoucí toky plynu ruským chováním, jak navrhl bývalý německý velvyslanec ve Spojených státech Wolfgang Ischinger, se nezdá být příliš realistické.
Větší logiku má návrh dotlačit Rusko k tomu, aby významnou část suroviny dál dodávalo přes Ukrajinu – a to i po roce 2024, do kterého platí stávající rusko-ukrajinská dohoda. Hrozba, že Nord Stream 2 dál ekonomicky oslabí Ukrajinu jako tranzitní zemi, byla ostatně jedním z hlavních – a zcela oprávněných – argumentů proti podmořskému potrubí.
Kancléřka Angela Merkelová už v minulosti získala slib od ruského prezidenta Vladimira Putina, že Kreml Ukrajinu od plynového tranzitu neodřízne. Teď je třeba dosáhnout toho, aby měl takový závazek dlouhodobější platnost. Němci by měli být skutečně připraveni ho vymáhat, když jejich pozice vůči Rusku jako nejdůležitějšího odběratele jeho plynu ještě posílí. Bývalý americký ambasador na Ukrajině Steven Pifer tvrdí, že součástí dohody by mělo být také zvýšení ukrajinského tranzitu nad dosud dohodnutý objem ve výši 40 miliard metrů krychlových ročně.
Němci už navíc Američanům opakovaně vysílali vzkaz, že finančně podpoří výstavbu dovozních terminálů LNG, kterým by do Evropy putoval také plyn ze Spojených států. A v Berlíně by přece jenom měli připustit, že časem mohou nastat situace, kdy bude nutné tok plynu podmořským plynovodem zastavit. Samozřejmostí pak musí být přísné dodržování evropských pravidel hospodářské soutěže, které zabrání Gazpromu – stejně jako komukoliv jinému – v případném zneužívání svého postavení významného dodavatele.
Schovaní Češi
Informování o Nord Streamu 2 v Česku často působí dojmem, že se nás plynovod příliš netýká. Opak je pravdou. Tranzit přes české území je klíčovou součástí celého projektu – podobně jako československý plynovod Transgas kdysi navazoval na ten západosibiřský. Na Nord Stream 1 navazuje německé potrubí Opal, které vede k českým hranicím, surovinu z Nord Streamu 2 sem přivede plynovod Eugal.
Ke zvýšenému tranzitu je zde už postavena potřebná infrastruktura Capacity4Gas. Tranzit přes české území směřuje ze severního Německa do jižního – a dále třeba do Francie, ale také na Slovensko a dál do rakouské plynárenské křižovatky v Baumgartenu.
Tranzit je tím nejdůležitějším argumentem, proč dnes Praha – možná trochu potichu, ale jednoznačně – výstavbu Nord Streamu 2 podporuje. Posledními odpůrci tohoto plynovodu ve vládě byli premiér Bohuslav Sobotka a státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza. Ten se dodnes domnívá, že Evropa nebere svou bezpečnost vážně a je vůči Rusku naivní.
Česko se chystá k odchodu od uhlí a zvýšená potřeba plynu v tuzemsku je dalším, ale spíše zástupným argumentem pro Nord Stream 2. Už dnes Českem „cestuje“ podstatně více plynu, než kdy bude potřebovat k vlastní spotřebě. A přepravních kapacit je tady i díky starému Transgasu také dost.
