Čína v lednu ohlásila, že loni její hrubý domácí produkt stoupl o 2,3 procenta. Vzhledem k údajům z dalších zemí za pandemický rok je to mimořádně dobrý výsledek. Neříká ale vše. Magazín Foreign Policy ve své analýze podotýká, že se za ním skrývá hluboká společenská nerovnost a doutnající hospodářské potíže. Nákaza a s ní související opatření dopadly tvrdě na venkov.
Růst asijské velmoci byl tažen zejména státními investicemi do infrastruktury a snahami povzbudit průmysl. Koronakrize dopadla hlavně na zhruba 300 milionů pracovníků migrujících z venkova do měst. Opatření totiž paralyzovala sektory, ve kterých tito lidé často působí, především služby a maloobchod. Už po jarní vlně epidemie a prvním velkém lockdownu ve Wu-chanu Mezinárodní ústav pro výzkum politiky výživy (IFPRI) odhadl, že chudé venkovské domácnosti přišly o sto miliard dolarů příjmů.
Zpravodajský web I-chaj minulý měsíc na základě průzkumu uvedl, že zhruba třetina pracovníků na úrovni okresů zaznamenala loni v souvislosti s pandemií pokles příjmů.
„Regionální ekonomika je klíčová pro hospodářský rozvoj a přispívá k HDP země 53 procenty,“ podotýká server. Zdůrazňuje také, že nábor nových zaměstnanců ve firmách je v současnosti slabý nebo často komplikovaný v důsledku omezení pohybu a preventivních opatření.
Pro Číňany ve venkovských oblastech je velkou výzvou i současné přesouvání nejen byznysu do on-line prostředí. Mnoho lidí středního a vyššího věku nemá dostatečné vzdělání, aby se na nové podmínky rychle adaptovalo. Už před pandemií bylo pro venkovany těžší než dříve najít práci ve výrobě či stavebnictví.
Mzdy a s nimi i životní náklady se dostaly do takové výše, že se produkce závislá na nekvalifikované pracovní síle začíná přesouvat jinam, například do Bangladéše, Vietnamu či Etiopie.
Čína se tak podle odborníku dostala do složité situace, kdy se jí sice podařilo během uplynulých dekád vymanit stovky milionů lidí z úplné chudoby, zároveň ale nemají nadějný výhled na další zlepšení situace. Země by mohla uvíznout v takzvané pasti středního příjmu podobně jako například Mexiko či Brazílie. To, zda se jí to vyhne a půjde spíše cestou Jižní Koreje či Tchaj-wanu, bude zřejmě silně záviset na schopnosti vlády venkovské obyvatelstvo dovzdělat.
Prezident Si Ťin-pching nedávno předestřel plán zdvojnásobit ekonomiku do roku 2035 a dosáhnout do pěti let zařazení Číny mezi země s vysokými příjmy podle charakteristiky Světové banky. K tomu je nutné překročit hranici hrubého národního produktu na hlavu 12 536 dolarů. Čína je podle posledních dat na úrovni 10 410 dolarů.
Foreign Policy podotýká, že se přerod z kategorie středních příjmů do vysokých nepodařil žádné zemi, která má nižší než poloviční podíl středoškolsky vzdělané populace. Průměrná míra u úspěšných států je 76 procent.
Žáci z Pekingu či z Šanghaje sice dosahují výborných výsledků v mezinárodních srovnávacích testech a mladí Číňané navštěvují prestižní zahraniční univerzity, celková úroveň vzdělání však v Číně zůstává nízká. Střední školu tam dokončilo třicet procent pracovní síly. I některé podstatně chudší země jsou na tom lépe.
„Pokud máte pracovní sílu, která umí trochu číst a psát a je disciplinovaná, jsou z ní skvělí dělníci v továrnách. Mohou tvrdě pracovat dlouhé hodiny na stavbě a přispět k hospodářskému úspěchu země,“ tvrdí Scott Rozelle a Natalie Hellová, autoři knihy Neviditelná Čína: Jak rozdělení na venkov a město ohrožuje čínský vzestup. „Pracovní síla vysoce příjmových zemí v dnešním světě ale musí být schopná vykonávat velmi kvalifikovanou práci. Musí být schopná se naučit novým dovednostem a měnit práci v závislosti na posunech ekonomiky,“ dodává.
