Dva roky po Fukušimě: Život v provizoriu, čekání na odškodné se protahuje | E15.cz

Dva roky po Fukušimě: Život v provizoriu, čekání na odškodné se protahuje

ČTK

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Žít v malém provizorním domku není vždycky jen špatné. "Vždy jsem chtěla vědět, jaké to je, bydlet v malém bytečku, takovém, jako mívají novomanželé," říká třiašedesátiletá Icuko Suzuki. "Uklizeno mám v mžiku," přitakává šedesátiletá Keiko Sugahara. "Chcete zapnout televizi? Natáhnete se semhle. Šálek kávy? Sáhnete támhle. Všechno je na dosah," dodává sedmdesátnice Sumiko Tojoguči.

Je pozdní odpoledne a tyhle tři ženy sedí spolu s několika přáteli kolem skládacího stolu v komunitním středisku prozatímního ubytovacího komplexu Sasaja ve městě Fukušima. Všichni, kdo jsou kolem stolu, dříve žili ve městě Namie, kousek na sever od jaderné elektrárny Fukušima - a všichni odtud museli odejít, když zemětřesení a vlna cunami 11. března 2011 způsobily jadernou katastrofu, která kontaminovala radioaktivitou části jejich města, napsal list The Japan Times.

Suzuki, Sugahara a Tojoguči dokážou vidět lepší stránky na podivném zvratu, jaký jejich život nabral. Ale, žerty stranou, říkají, skutečným důvodem, proč dál žijí v maličkých jedno nebo dvoupokojových šedých krabicích, je fakt, že nemají ponětí, kam jinam by šly.

„Kdybych měla někde nějakou práci, šla bych tam, ale nepracuju. Kdybych byla student, šla bych do školy. Kdybych byla pořád ve svém starém domě, zůstala bych tam až do smrti. Ale jsem tady. Měla bych se přestěhovat do jiného města? Mám tu zůstat? Nevím, nemám žádný směr ani cíl. Prostě jen žiju den za dnem,“ říká Suzuki.

Dalších devět mužů a žen shromážděných kolem stolu souhlasně mumlá. Někteří z nich žijí v provizorních domcích, protože nemají peníze na to, aby se odstěhovali. Jiní zůstávají, protože pro ně místní komunita představuje potřebnou podporu.

O domov přišlo 160 tisíc lidí

Nejméně 157 tisíc lidí uteklo z domovů ve Fukušimě po jaderné katastrofě v roce 2011, po přívalové vlně cunami a zemětřesení. Zhruba 32 tisíc z nich nyní žije v provizorních ubytovacích komplexech v této prefektuře. Zhruba 59 tisíc se nastěhovalo do dotovaných bytů, kde mají zdarma nájem, ale služby včetně elektřiny, vody a plynu si musí platit sami.

Toto uspořádání mělo původně fungovat dva roky. Ty už ale utekly a konečné rozhodnutí o finančním vyrovnání škod od provozovatele elektrárny, firmy Tepco, zatím nepadlo. Trvalé náhradní bydlení pro vystěhované se nepodařilo postavit. A většina evakuační zóny, která zahrnuje 11 měst a táhne se až do vzdálenosti 45 kilometrů od elektrárny, zůstává neobyvatelná. Vláda nyní plánuje prodloužit dobu, po kterou budou moci lidé zůstat v provizorních domech, na čtyři roky.

V Sasaje stojí šedé obytné krabice v dlouhých řadách, každá s miniaturní verandou ze dřeva a prohýbaného plastiku a maličkou plochou štěrkem vysypaného zápraží. Ty největší mají obytnou plochu asi 25 metrů čtverečních, nejmenší osm. Umístěné jsou v klidné čtvrti, jejíž hlavní ulici lemují prodejny automobilů, obchody se smíšeným zbožím a restaurace. Domky a velká asfaltová plocha jsou stejně čisté a bezbarvé jako vojenská kasárna. „Je to tu k politování, ale člověk si zvykne,“ říká paní Sugahara.

Zpátky se nikomu nechce

Šizu Macumoto, třicetiletá žena v domácnosti, bydlí v Sasaje s osmiletým a čtrnáctiletým synem, zatímco její manžel pracuje a žije o několik hodin cesty dál. Jejich bývalý dům je v části Namie, která je natolik kontaminovaná, že vláda zatím ani nestanovila dobu, kdy bude možné začít s očistou. Kluci to podle ní zvládají dobře a nezdá se, že by se na nich podepsal stres. Ona sama nabírá sílu od dalších matek, které se navzájem podporují. „Vytváříme tu novou komunitu. Je to jiné než dřív. V Namie se vztahy táhly po celé generace, bylo to jako rodina. Teď je to spíš: 'Dejme se dohromady, ať to společně překonáme',“ říká.

Z těch, kdo se sešli kolem stolu v komunitním středisku Sasaja, se do Namie nechce vrátit nikdo. „Všechno tam přebujelo, domy jsou plné myší a pavučin. Hnusně páchnou,“ říká Macumoto. „Nechci žít ve strachu. Nechci zpátky,“ dodává Tojoguči. Všechny se shodují na tom, že během posledního roku se nálada jejich sousedů změnila. Ještě před rokem mnoho lidí v Sasaje doufalo, že se vrátí domů. Teď cítí, že je to nereálná naděje.

Autor: ČTK

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.