Zahraniční aktivity prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana vzbuzují už delší dobu podezření, že buduje jakousi obdobu osmanské říše. V poslední době jeho snažení o rozšíření vlivu Ankary nabralo na intenzitě, což se projevilo zejména v konfliktu o Náhorní Karabach a ve sporech o těžbu nerostných surovin ve vodách Středozemního moře. Čím je však turecký vládce ambicióznější, tím více nepřátel si vytváří.
Nedávná válka na jižním Kavkaze mezi Arménií a Ázerbájdžánem ukázala, že s tureckou podporou v zádech se dají vyhrávat i konflikty, ve kterých hrozí ruský zásah. Baku díky ní získalo pod kontrolu území, které dlouho ovládalo jen na papíře. Není sice jasné, nakolik bude Erdogan chtít v regionu Moskvu dále dráždit, jisté však je, že tam s ním nyní musejí počítat. A nejde zdaleka jen o Kavkaz.
„Jsme svědky Erdoganových ambicí být novým osmanským sultánem v regionu. Strká prsty do Sýrie, Libye, Iráku a nově i do Arménie a Náhorního Karabachu,“ komentoval v pořadu CNBC tento měsíc situaci egyptský miliardář Naguib Sawiris, podle něhož dělá Erdogan na Blízkém východě velký nepořádek.
Egypt je ve sporu s Tureckem zejména kvůli Libyi. Zatímco Ankara společně s Katarem podporuje vládu v Tripolisu, Káhira vsadila po boku Spojených arabských emirátů a Ruska na polního maršála Chalífu Haftara. Jeho ofenzivu se však na začátku léta podařilo zastavit, což posílilo turecké postavení. Erdogan přitom nesleduje pouze zájmy uvnitř Libye, ale hlavně v přilehlých vodách.
Jeho podpora jedné straně konfliktu je úzce spjatá se záměry posílit své pozice ve východním Středomoří, což pobuřuje nejen Egypt, ale také Řecko a Kypr. Už před rokem Ankara s vládou v Tripolisu podepsala dohodu o námořní hranici. Podle Atén je zcela absurdní, protože úplně ignoruje existenci Kréty a dalších ostrovů. Řecko následně uzavřelo úmluvu o námořní hranici s Egyptem, zjevně ve snaze zneplatnit tu turecko-libyjskou.
Třenice v oblasti se letos vystupňovaly, když Turecko opakovaně vyslalo své lodě na průzkum těžby ropy a zemního plynu do sporné oblasti. S tureckými aktivitami ve Středomoří ztrácejí trpělivost i další země, především Francie. Prezident Emmanuel Macron už byl k Erdoganovi značně kritický před rokem, když odsoudil tureckou invazi do Sýrie zaměřenou na Kurdy. Nyní šéf Elysejského paláce podporuje Řeky a s Erdoganem si vyměňují ostré slovní výpady.
Tyto spory vzdalují Ankaru od Evropské unie, která nedávno prodloužila protiturecké sankce a zvažuje jejich rozšíření. Turecký prezident je ale zjevně přesvědčen, že zde tahá za delší konec provazu. Před pár dny vzkázal, že země na pomezí kontinentů se považuje za součást Evropy. Společenství podle něho musí splnit své závazky.
„Dodržte sliby naší zemi, od plného členství až po otázku uprchlíků,“ vzkázal. Tím Bruselu připomněl, že EU je vůči Ankaře dlužníkem, když jí od přijetí žádosti v roce 1987 neumožnila přičlenění. Navíc je závislá na turecké ochotě zadržovat před branami Evropy imigranty ze Sýrie i odjinud.
Rozbroje mezi Ankarou a Aténami, turecký nákup ruského systému protivzdušné obrany a další okolnosti komplikují i pozici strategicky položené země v Severoatlantické alianci. Odborníci už nyní vymýšlejí scénáře, jak se s výbojným Erdoganem vypořádá nastupující americký prezident Joe Biden.
Obecně se má za to, že bude k Ankaře přísnější než Donald Trump. „Tvrdost vůči Turecku by byl pro Bidena velmi viditelný způsob, jak se distancovat od Trumpovy tolik kritizované záliby v autoritářských lídrech,“ řekl Al-Džazíře Nicholas Danforth z amerického think-tanku German Marshall Fund.
Jenže Washington si zároveň musí být vědom toho, jak důležité a výhodné je mít v citlivé oblasti vojenského spojence. A to dobře ví i Erdogan. „Bidenovi by měli doporučit, aby se každé ráno po probuzení podíval na mapu, kde Turecko leží,“ řekl katarské stanici pod podmínkou anonymity představitel vlády v Ankaře.
