Řecko už není „problémová“ ekonomika. Jak se mu podařilo zlepšit trh práce

Někomu se to může zdát neuvěřitelné, ale Řecko má teď méně  nezaměstnaných mezi těmi, kdo chtějí pracovat, než Finsko či Francie. Reformy, ale i demografický vývoj se zasadily o to, že kdysi platné národní stereotypy dnes už tak úplně neplatí: jižní Evropa, která během evropské dluhové krize ztělesňovala ekonomické problémy a slabý trh práce, je na tom nyní lépe než severské ekonomiky, jež nad ní dříve ohrnovaly nos.

Ještě v roce 2013 byl více než každý čtvrtý Řek bez práce a tamní míra nezaměstnanosti byla v rozvinutém světě nejvyšší. Dnes dosahuje 7,5 procenta, což je sice v rámci Evropské unie stále pátá nejvyšší hodnota, ovšem zdaleka už to neznamená, že by Řecko v tomto ohledu drželo prvenství. To nejdřív zaujalo Španělsko, ale na konci loňského roku se na čelo žebříčku posunulo Finsko, kde práci hledá zhruba každý desátý. Třetí a čtvrtou nejproblematičtější zemí Unie z hlediska trhu práce jsou v současné době Švédsko a Francie.

Na vrcholu dluhové krize eurozóny v letech 2012–2013 se průměrná míra nezaměstnanosti v Portugalsku, Itálii, Řecku a Španělsku – jihoevropských státech, jež si vysloužily nelichotivou přezdívku PIGS (prasata) – blížila 20 procentům. Kdysi problematický jih Evropy však dokázal část svých strukturálních slabin odstranit a v době slábnoucího růstu produktivity a zrychlujícího stárnutí populace už několik let v kuse roste znatelně nad průměrem zbytku Unie. 

Současně však nárůst nezaměstnanosti na severu Evropy včetně Německa a Francie ukazuje, jak citlivé jsou i vyspělé ekonomiky na zpomalení poptávky. Časopis The Economist okomentoval tuto proměnu následovně: „Zapomeňte na PIGS. Je čas začít se strachovat o SNIFD (Švédsko, Norsko, Island, Finsko a Dánsko).“ 

V Itálii nezaměstnanost v prosinci klesla na nejnižší úroveň od začátku zaznamenávání údajů na počátku osmdesátých let. V Portugalsku je nejnižší od začátku devadesátých let a ve Španělsku a Řecku od roku 2008. 

Evropská nezaměstnanost na historickém minimu

Průměrná nezaměstnanost v Evropské unii se přitom od roku 2022 drží na historicky nízkých úrovních kolem šesti procent a mezi jednotlivými zeměmi dochází ke sbližování. Rozdíl mezi nejvyšší a nejnižší mírou nezaměstnanosti v roce 2016 přesahoval 20 procentních bodů: Řecko mělo tehdy téměř 25procentní nezaměstnanost, zatímco Německo kolem pouhých čtyř procent. Dnes je tento rozptyl zhruba sedm procentních bodů mezi Finskem a Českem, jež dlouhodobě kontroluje titul země s nejnižší mírou nezaměstnanosti v EU. O ten s hodnotou mírně nad tři procenta v poslední době usiluje též Malta a Polsko.

Tento trend se neomezuje pouze na Evropu. V členských státech Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) zůstává nezaměstnanost blízko  historických minim a rozptyl mezi národními mírami se výrazně snížil.

Za tímto sbližováním stojí kombinace faktorů. Část z nich spočívá v reformách a flexibilnějším fungování trhů práce, část v technologickém pokroku a efektivnější alokaci pracovníků na vhodná místa. 

Potvrzuje se, že strukturální reformy dokážou v dlouhém horizontu nezaměstnanost skutečně snížit. Řecko během uplynulé dekády uvolnilo mzdová vyjednávání, zvýšilo flexibilitu pracovních smluv a v roce 2022 zmodernizovalo služby zaměstnanosti: například zavedlo digitalizaci ve zprostředkování zaměstnání, individuální podporu nezaměstnaných i finanční motivaci pro hledání práce. Zároveň lépe propojilo odborné profesní přípravy učňů i dospělých s potřebami zaměstnavatelů. Španělská reforma trhu práce z roku 2021 zase omezila rozšířené používání dočasných smluv. 

Zároveň poslední vývoj ukazuje, že ani „vzorné“ ekonomiky nemají vyhráno. Prudký nárůst nezaměstnanosti po roce 2022 ve Finsku lze podle Bank of Finland vysvětlit kombinací prudkého poklesu poptávky po práci spojeného s útlumem stavebnictví i ochlazením služeb a současně rostoucí nabídky práce. Míra účasti lidí ve věku 15–64 let na trhu práce přitom zůstala ve Finsku historicky vysoká: v současné době činí 71 procent, zatímco v eurozóně je to přibližně 66 procent. Práci však ve stejnou dobu hledalo čím dál více pracovníků přicházejících ze zahraničí. Část růstu nezaměstnanosti tak nevznikla propouštěním, ale vstupem nových osob na trh práce. 

Jižní ekonomiky se naopak částečně vyhnuly dopadům energetické krize díky méně energeticky náročné výrobě. Řecku k rychlému růstu zaměstnanosti v některých regionech pomohlo i postcovidové oživení turistického sektoru. Z něho v menší míře profitovaly také Španělsko, Itálie, Chorvatsko a Portugalsko.

K tomu, proč se rozdíl v nezaměstnanosti mezi „disciplinovaným“ severem a „problémovým“ jihem z velké míry vytratil, jsou rovněž strukturální důvody. Podíl vysokoškolsky vzdělaných pracovníků vzrostl v celé eurozóně, což podle OECD snižuje riziko dlouhodobé nezaměstnanosti a zvyšuje mobilitu mezi sektory.  

Díky digitalizaci trhu práce a efektivnějšímu párování pracovníků s volnými místy mohou ekonomiky lépe absorbovat šoky bez prudkého nárůstu nezaměstnanosti. K tomu se přidalo i to, že firmy si už dávno nemohou velmi vybírat, koho naberou. Mnohé ekonomiky již čelí úbytku populace v pracovním věku, kterému se snaží zabránit postupným zvyšováním věku odchodu do důchodu a růstem participace žen i starších pracovníků.