USA chtějí ovládnout západní polokouli. Co na to Rusko?

Americká intervence ve Venezuele rozpoutala v Moskvě debatu o dlouhodobých důsledcích Trumpova dobrodružství. Bezprostřední ztráty jsou pro Rusko povážlivé: cena ruského patronátu na světovém geopolitickém trhu se právě propadla ještě níž, přišla o základnu šíření svého vlivu v Latinské Americe a předvídatelný propad cen ropy dál prohloubí díry v ruském federálním rozpočtu. 

Na druhé straně by to nebyl Kreml, aby se z krizového vývoje nesnažil vytěžit do budoucna i nějakou příležitost.

V sobotu 3. ledna nad ránem zadržely americké speciální jednotky v Caracasu prezidenta Nicoláse Madura a převezly jej do Spojených států, kde je obviňován z obchodování s drogami. Dekapitaci venezuelského vedení, jež však zřejmě nebude provázena změnou politického režimu v Caracasu, následovala ostrá vyjádření prezidenta Trumpa směrem k vládám v Mexiku, na Kubě či v Kolumbii.

Svržení Madurova režimu bylo prvním hmatatelným projevem nové politiky Trumpovy administrativy na západní polokouli. Nedávno přijatá americká Národní bezpečnostní strategie ji popisuje jako „Trumpův dodatek“ k Monroeově doktríně – dokumentu z roku 1823, který původně varoval evropské mocnosti, aby v regionu nevyvíjely „vlivovou činnost“, ale posléze se stal ospravedlněním výkonu vlivu samotných Spojených států. 

Americký postoj jasně vyjádřilo ministerstvo zahraničí, jež po novoroční vojenské akci ve Venezuele na síti X uvedlo, že „tahle polokoule je naše“. 

V Evropě budí obavy hlavně úsilí Spojených států o získání Grónska a možné dopady této politiky na soudržnost NATO. Zároveň Evropská unie v Paraguayi po více než čtvrt století jednání v sobotu konečně podepsala obchodní dohodu se sdružením států jižní polokoule Mercosur. Dohoda slibuje vzpruhu pro evropský průmysl (včetně německých automobilek) a sektor služeb. Naopak zemědělství, byť politicky kontroverzní téma, hraje v dohodě roli spíš podružnou. Pakt naznačuje, že geoekonomice založené na odstraňování překážek spíš než na budování protekcionistických bariér ještě není odzvoněno.

Co posun v americké politice znamená pro Rusko?

Ruská stopa má v Americe delší historii, než je obecně známo. Po objevitelských plavbách dánského mořeplavce v ruských službách Vituse Beringa v 18. století a aktivitách podnikavých ruských kolonizátorů (a později Ruské americké společnosti modelované podle britské Východoindické společnosti) byla nemalá část Severní Ameriky od Aleutských ostrovů přes Aljašku až do Kalifornie (s jižní výspou na Russian River nedaleko San Franciska) formálně ovládána z Petrohradu. 

Ruská nadvláda trvala až do roku 1867, kdy země prodala Aljašku Spojeným státům. Stažení Ruska z Aljašky bylo stejně neprozíravé jako odchod z Kalifornie o čtvrtstoletí dřív – v obou případech byla na odprodaných územích záhy objevena ložiska zlata a rozhořela se takzvaná zlatá horečka.

Sovětský svaz později – zejména během studené války – rozvíjel čilé vztahy se spřátelenými zeměmi v Latinské Americe. Po jeho rozpadu v roce 1991 následoval rychlý ústup, ale už na začátku nového tisíciletí se Rusko začalo do Latinské Ameriky vracet. Kromě stále existující sítě klientů pomohly také výnosy z těžby ropy doma v Rusku i výkyv politického kyvadla v Jižní Americe doleva.

Putinovské Rusko tak mohlo kultivovat obraz velmoci globálně projektující svůj vliv, ukazovat Spojeným státům, že je schopné posilovat vazby také na jejich „dvorku“, živit vizi multipolárního světa i plnit kapsy kremelských kleptokratů u vesla. Moskva si kromě toho časem vybudovala schopnost efektivně komunikovat své vidění světa prostřednictvím médií jako RT, Sputnik Mundo a sítě lokálních médií, influencerů a sociálních účtů. 

Navzdory růstu však objem obchodu v tomto období nikdy nebyl oslnivý a regionálně Rusko zůstávalo okrajovým partnerem daleko za USA, Čínou a EU. Prodej zbraní, tradiční nástroj ruského vlivu, se soustředil převážně na Venezuelu (se zhruba 80procentním podílem na objemu celého regionu), ale ve větším objemu jen do doby, kdy režim v Caracasu už neměl za co nakupovat. Ruské zbrojní exporty potom, stejně jako jinde ve světě, zaznamenaly další propad po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu.

Ruský medvěd si líže rány

V tomto kontextu určitě není americká intervence pro Rusko důvodem k velkým oslavám. Venezuela byla příliš ekonomicky slabá a destabilizovaná na to, aby mohla sloužit jako pilíř šíření ruského vlivu v Latinské Americe – ostatně investice Rosněfti do místního ropného průmyslu skončila velkým propadákem. Pořád však mohla být základnou pro ruské vlivové operace v regionu – a to zvlášť v době, kdy se regionální politické kyvadlo vychyluje doprava, čímž odvrací někdejší spojence, jako je Argentina nebo Bolívie, dál od Moskvy a přibližuje je Washingtonu. 

Brazílie (zakládající člen BRICS+) či Nikaragua si blízké vztahy s Ruskem udržují i nadále. Kuba, další tradiční spojenec, se ale může vzhledem k významu finančních transferů a importů energií z madurovské Venezuely propadnout do ještě hlubší ekonomické a potažmo politické krize, která by mohla letitou vazbu na Rusko přetnout.

Americká kontrola venezuelské ropy vedoucí k poklesu světových cen může mít pro ruskou ekonomiku, jež na příjmu z exportu ropy silně závisí, velký význam. Ruské společnosti už nyní nabízejí slevy a tlačí ceny ropy pod 40 dolarů za barel. Při současných cenách by se očekávané příjmy do federálního rozpočtu z prodeje ropy a plynu na tento rok (zhruba 25 procent celkových příjmů) mohly propadnout až o dvě pětiny.

Ruku v ruce s rostoucími riziky pro Ruskem provozovanou stínovou flotilu (i v důsledku toho, že Američané v posledních týdnech zadrželi v Karibiku a Atlantiku dva na Rusko napojené tankery Marinera a Olina) může setrvalý výpadek příjmů daný vyšší produkcí ve Venezuele (i když vzhledem ke stavu místní těžební infrastruktury to zřejmě nějakou dobu potrvá) do rozpočtu nepřímo, přesto významně ovlivnit ruské válečné kapacity ve východní Evropě.

Ruské ztráty jsou ale rovněž reputační. Po Sýrii a Íránu, a do jisté míry i Arménii, je Venezuela dalším případem selhání ruského patronátu – a vlády, jež do partnerství s Ruskem v posledních letech investovaly jako pojistky své bezpečnosti, se tážou, kolik jejich investice vlastně stály. Rychlé a úspěšné odstranění špičky venezuelského režimu kromě toho jasně nasvítilo rozsah selhání ruské strategie vůči Ukrajině a jeho enormní lidské a materiální náklady. Neušlo to ani prominentním ruským vojenským blogerům.

Nakonec, ačkoli to na první pohled může působit paradoxně, ani zdánlivě slábnoucí respekt k mezinárodním pravidlům není něco, co by Rusko nutně mělo přivítat. Putinův režim po mezinárodním právu samozřejmě sám šlape – a přesvědčení, že některé země jsou suverénnější než jiné, je u něj pevné jako helvétská víra. Zároveň je ale v jeho zájmu, aby mezinárodní právo dál svazovalo ostatní, a samozřejmě hlavně ty silnější – zatímco sám přesvědčuje kohokoli, kdo je ochotný poslouchat, že jeho vlastní jednání je s právem v plném souladu. Spojené státy, které se globálními normami a institucemi v prosazování svého národního zájmu nechtějí nechat tolik svazovat, do žádného krásného nového světa Rusko, jež se jim v měření svalů ani náhodou nemůže rovnat, neuvedou.

Jak vyrovnat ztráty?

Směna vlivu v Latinské Americe za konec americké podpory Ukrajině a zelená ruským imperiálním ambicím ve východní Evropě je spíš fikce. Moskva se necítí být tak slabá, aby na podobný obchod měla teď přistoupit. Trumpova administrativa zase zjevně nepovažuje Rusko (a ostatně ani Čínu) za natolik rovnocenného partnera, aby vyklízela jeho sousedství a dávala mu volnou ruku na jeho ovládnutí. 

Přesto prý Rusko bude chtít ze situace něco vytěžit a kompenzovat své ztráty. Asertivní americká politika na západní polokouli si nenechá ujít příležitost prohlubovat napětí mezi spojenci v NATO ohledně Grónska. Ruské aktivity ve strategickém arktickém regionu se zatím soustředí blíž k evropským břehům arktického oceánu a severního Atlantiku. Slabá, rozdělená aliance je ale pro Rusko nepochybně strategicky zajímavá.