Minulý měsíc Turecko označilo Kurdy za strůjce bombového útoku v Ankaře, při němž zahynulo 30 vojáků. Premiér Ahmet Davutoglu pak apeloval na světové velmoci, aby ke kurdským milicím v Sýrii konečně zaujaly jednoznačný postoj a postavily se po bok Turecka v boji proti nim. Prohlásil, že Lidové obranné jednotky (YPG), jakási domobrana Kurdů ze severu Sýrie, poslouchá rozkazy Kurdské strany pracujících (PKK), tedy militantní organizace tureckých Kurdů usilujících o vznik kurdského státu.
Po vypuknutí občanské války v Sýrii tamní Kurdové vytvořili milice odhodlané bojovat proti komukoli, kdo by chtěl jejich území dostat pod kontrolu. Turecko podle slov lídrů YPG není jejich nepřítel. Západ tyto bojovníky za teroristy nepovažuje a spolupracuje s nimi v boji proti Islámskému státu i proti armádě syrského prezidenta Bašára Asada.
Vláda v Ankaře to jistě vidí jinak. Lídrům země musí přemítání o budoucnosti regionu působit hluboké vrásky. Je jasné, že pokud se podaří osamostatnit Kurdům v Sýrii, vyvolá to obdobné tendence i u jejich krajanů v sousedství. Po celou historii novodobého tureckého státu si Kurdové stěžují, že Turci potlačují jejich svébytnost ve snaze vytvořit homogenní stát.
Vyhranění a vytrvalí
PKK je od svého vzniku v polovině sedmdesátých let radikální a levicová strana. Její zakladatel Abdullah Öcalan dodnes sedí ve vězení za vlastizradu a jiné zločiny a členy strany je uctíván jako hrdina. PKK sní o povstání proti turecké nadvládě, a protože je v Turecku z pochopitelných důvodů zakázána, velká část členů této organizace přesídlila do Iráku či jiných okolních zemí.
Poté, co se současný prezident Recep Tayyip Erdogan stal v roce 2003 premiérem, vypadalo to jako svítání na lepší časy. Řeči o tom, že si Kurdové zaslouží větší pozornost a měli by mít možnost rozvíjet svoji kulturu beze strachu z perzekuce, netrvaly dlouho.
Vláda přitvrdila a je těžké posoudit, nakolik oprávněně.
Násilí mezi Kurdy a armádou v každém případě rostlo a odvetná akce stíhala odvetnou akci. V roce 2013 se obě strany pokusily přetnout spirálu násilí a vláda s PKK uzavřela příměří. Dokonce to vypadalo, že se od zabíjení přejde k dialogu.
Kompromis je pro změkčilce
Jak už to s příměřím bývá, dlouho nevydrželo. Turecká armáda loni v létě těžce bombardovala jednotky PKK v jinak neobydlených horách na severu Iráku a dočkala se odplaty v podobě série guerillových útoků.
Vyhrocená rétorika tureckých představitelů v poslední době dává tušit, že Ankara považuje ústupky a kompromisy za něco, k čemu se přistupuje jen v krajní situaci a s největším sebezapřením. Světová média například označila Erdogana za kohouta, který tvrdošíjně stojí za svým bez ohledu na případný prospěch nebo ztrátu. Komentátoři vysvětlují, že to mentalita tureckého národa považuje za znak síly a ctnosti, zatímco handrkování se s protivníkem je známka slabosti.
Turecko nicméně není jediný hráč v regionu a jako člen NATO si nemůže některé věci dovolit, alespoň pokud jím chce být i nadále. Volání turecké vlády po společné pozemní operaci koaličních sil v Sýrii zůstává zatím nevyslyšeno, zčásti kvůli obavám z Ruska, které má v Sýrii své strategické zájmy a cíle. „Copak budou Spojené státy v Sýrii riskovat konfrontaci s Rusy, aby pomohli Turkům porazit Kurdy? Na koho by pak mohly spoléhat v boji proti Islámskému státu?“ ptá se řečnicky deník the New York Times.
| Otec PKK Öcalan je padouch i hrdina |
|---|
 |
| V roce 1977 Öcalan se dvěma svými soudruhy napsal manifest Národní cesta ke kurdské revoluci, který se stal programem o rok později založené Kurdské strany pracujících (PKK). Roku 1979 se Öcalan a jeho věrní uchýlili do Sýrie, kde se začali trénovat k boji. Během osmdesátých let vyteklo při potyčkách mezi PKK a tureckou armádou mnoho krve. |
| Öcalan byl v roce 1999 zatčen tureckou rozvědkou a CIA v keňském Nairobi a odsouzen k trestu smrti. Po zrušení hrdelního trestu, které po Turecku požadovaly přístupové dohody s EU, byl trest změněn na doživotí. |
