„V Německu existuje velký přebytek pracovní síly. Jedná se zhruba o čtyři miliony nezaměstnaných,“ uvedl obchodní právník Heinz-Josef Bontrup pro server Weltonline. Podle jeho názoru je současné oživení na trhu práce přeceňováno. Proto navrhuje, aby se v Německu zkrátil procovní týden na 30 hodin.
Bontrup ve svém výpočtu uvádí, že by po zkrácení pracovního týdne během pěti let nezaměstnanost klesla o tři čtvrtiny. Jako nutný předpoklad pro zkrácení pracoví doby ekonom uvádí výrazné zvýšení produktivity práce. Zkrácení pracovního týdne by podle něj snížilo firmám zisk jen mírně. Na druhou stranu by Německo ušetřilo ročně zhruba 60 miliard eur, které ročně vyplácí nezaměstnaným.
Oživení na německém trhu práce je velmi vratké, protože každý čtvrtý zaměstnanec pracuje v systému , tedy za nejnižší možné mzdy. „Tuto situaci lze jen těžko považovat za úspěch,“ říká Bontrup.
Cesta k nízké nezaměstnanosti byla dlouhá. Hned po sjednocení v roce 1990 byl bez práce každý pátý, východoněmecké podniky nezvládly přechod z plánovaného na tržní hospodářství a pokud nepropustily většinu zaměstnanců, zkrachovaly. Německá na export orientovaná ekonomika musela snižovat své náklady také v globálním boji s asijskými výrobci.
V roce 2003 představil sociálně demokratický kancléř Gerhard Schröder reformy, které hrdě označil za největší systém sociálního zabezpečení od druhé světové války. Levice v sousedních zemích ve stejnou dobu kráčela úplně opačným směrem.
V době, kdy francouzští socialisté představovali 35 hodinový pracovní týden a zákonnou minimální mzdu, jejich němečtí kolegové deregulovali a tlačili nezaměstnané, aby si našli práci. Se snížením mezd výměnou za růst a sociální jistoty souhlasili i němečtí odboráři. Tehdy vznikl systém flexibilních úprav mzdy a pracovní doby, který firmám umožňuje přizpůsobit se ekonomickým nepřízním aniž by propouštěli a znovu nabírali.
