Mečiarovi sponzoři prokázali životodárnost svých instinktů a postupně se přimkli k současnému nejsilnějšímu politikovi – premiérovi Robertu Ficovi. Ve světě byznysu se jim díky tomu nezvykle daří. Ovládají slovenské stavebnictví, papírenství, strojírenství či sport. Základ jejich byznysu tvoří tak jako před dvaceti lety obchod se státem. Podívejme se na nejznámější z nich.
Juraj Široký
Celých 1,2 miliardy eur dala loni Ficova vláda společnosti Váhostav Juraje Širokého. Jeho jméno bývalo v minulosti uváděno v prvních řadách sponzorů Hnutí za demokratické Slovensko. Například spis Slovenské informační služby, který hovoří o korupci, nazývaný také Gorila jej označuje za blízkého přítele Ivana Gašparoviče, nynějšího prezidenta, v minulosti pravé ruky Vladimíra Mečiara. Právě během let „mečiarismu“ měl spolu s Viktorem Koženým tunelovat takzvané Harvardské fondy a přesouvat z nich peníze do daňových rájů.
Kromě HZDS měl kontroverzní podnikatel finančně podporovat i Rudolfa Schustera a jeho politickou stranu SOP. Ta se stala členem vlády a Širokého peníze později Rudolfu Schusterovi dopomohly k výhře v prezidentských volbách.
Dnes jej slovenská média označují za „akcionáře Smeru“. Od státu dostal rekordní – více než miliardový – balíček pro svou firmu díky úspěchům v soutěži o vybudování čtyř největších dálničních úseků. Megazákazky jeho firma vysoutěžila i přesto, že ještě v létě zažívala vážné, téměř existenční problémy. Podle firmě blízkých zdrojů měla přestat platit subdodavatelům a Široký ji musel z vlastních zdrojů uměle podpořit.
Jeho jméno je dobře známé i díky hokeji. Ještě v dobách, kdy řídil Harvardské fondy, převzal řízení Slovanu Harvard Bratislava, který dnes působí v prestižní Kontinentální hokejové lize. Široký je zároveň prezidentem Slovenského svazu ledního hokeje a také s tímto postem se pojí kontroverze. Za první Ficovy vlády získal státní zakázku na rekonstrukci národního hokejového stadionu Ondreje Nepely v Bratislavě. Stát mu za to zaplatil téměř sto milionů eur. To ze sportoviště udělalo nejdražší zimní stadion na metr čtvereční v Evropě. Kromě toho, v rozporu s původními plány, Široký přistavěl v rámci zakázky hotel, který později většinově převzal. Díky výhodné zakázce má tak svůj Double Tree Hilton v širším centru hlavního města Slovenska.
Juraj Kamarás a Ladislav Krajňák
Ani o jednom z nerozlučné dvojice podnikatelů z východního Slovenska se v médiích nikdy nepíše odděleně. Tak jako se je dlouhá léta nedaří vyfotografovat. Už od dob, kdy se v devadesátých letech minulého století dostali Juraj Kamarás a Ladislav Krajňák ke svým prvním obchodům, dělají všechno společně. Zbohatli v košických Východoslovenských železárnách. Gigantické ocelárny ovládli ještě před příchodem i v Čechách a hlavně v pražské Spartě známé rodiny Rezešů. Přes svou firmu obchodovali se surovinami, ale i s hotovými košickými výrobky. Do oceláren dodávali rudu z Ukrajiny a vyrobené plechy prodávali do západní Evropy. Již v roce 1992 měly jejich firmy hodnotu více než dvě miliardy slovenských korun.
Propojení s Hnutím za demokratické Slovensko bylo u této dvojice ještě výraznější než u dalších známých jmen. Kamarás byl během první Mečiarovy vlády členem prezídia Fondu národního majetku, Krajňák byl na kandidátce HZDS a seděl v dozorčí radě Slovenského plynárenského průmyslu.
Spolu s dalším sponzorem mečiarovců Milanem Filem udělali další terno, když zprivatizovali papírny SCP Ružomberok. O pár let později jim za jejich podíl v celulózce zaplatila společnost Neusiedler 280 milionů amerických dolarů. Jistý čas ovládali i košické Hutní stavby, přes něž pronikali i na realitní trh, a známá je také jejich majetková účast v AG Banke.
Dnes je jejich hlavní aktivitou snaha oživit výrobnu léků Imuno Pharm v Šarišských Michaľanech na východě Slovenska. Kamarás – výjimečně bez Krajňáka – zároveň investoval do dalších farmaceutických podniků na Balkáně.
Krajňák mezitím nalil své peníze do Smrečiny Hofatex v Banské Bystrici. Tradiční nábytkářská výrobna zkrachovala loni poté, co se jejímu majiteli nepodařilo vyjednat státní dotaci. Naopak hrozilo, že podnik bude muset vrátit eurofondy, které dostal na výstavbu své ekologické elektrárny.
Dvojice podnikatelů ovládá i několik významných podniků v České republice, mezi nimi Strojírenskou společnost TOS Čelákovice nebo Barvy a laky Hostivař.
Vladimír Poór
Také další přítel Mečiara zažívá úspěchy ve sportovním podnikání. Vladimír Poór, bývalý krajský předseda HZDS v Trnavském kraji, vlastní tradiční fotbalový klub FC Spartak Trnava. Od Roberta Fica dostal dotaci na jeho rekonstrukci. Do konce tohoto roku by chtěl Poór v opravách stadionu proinvestovat celkem 68 milionů eur. Jak už to v podobných případech bývá, v rámci státní zakázky přibudou ke stadionu nákupní centrum, administrativní budova i nový Poórův hotel.
Do samotné politiky prostřednictvím HZDS vstoupil až poté, co získal peníze. Ty mu přinesla zejména privatizace Nafta Gbely. Dodnes je tento bývalý číšník obviňován z toho, že prostřednictvím své společnosti Arad uzavřel v roce 1998 s Naftou Gbely, kterou zprivatizoval dva roky před tím přes společnost Druhá obchodní, fiktivní smlouvy o zprostředkování služeb. Z Nafty Gbely měli takto „uklidit“ zhruba 300 milionů korun. Dodnes se však obvinění nepotvrdila. On sám je popírá, ale z politiky vystoupil a prohlašuje, že se do ní už nikdy nevrátí.
Základ společností, které vlastní a vydělávají, však živí stát. Například Železniční opravny a strojírny Zvolen, které vlastní spolu s další kontroverzní postavou – majitelem Tatravagónky Alexejem Beljajevem – přinášejí ročně zisky ve výši desítek milionů eur. Podobně je na tom i další Poórovo zlaté vejce Železniční opravny Trnava.
Tajemství úspěchu těchto firem je vlastně jednoduché. Živí je státní zakázky. Oba podniky totiž mají podepsané exkluzivní smlouvy na výrobu a opravu železničních vozů pro Železnice Slovenské republiky a státního nákladního přepravce Cargo .
Poslední zprávy hovoří také o dalším státním stimulu pro podnikání Vladimíra Poóra. Poté, co se v konkurzu dostal k tradiční sklářské výrobně Slovglass Poltár, žádá o finance státní kasy, aby tam mohl opět spustit výrobu. Nechystá se však zachraňovat světoznámé sklo a porcelán z Poltáru. Plánuje ve fabrice spustit strojírenskou výrobu a vyrábět součástky pro své železniční společnosti.
Kromě železniční oblasti je však Poór známý spíše jako ne právě úspěšný investor. Pod jeho vedením již selhalo několik velkých projektů. Pohřbil například soukromou televizi VTV, AG banku, Slovenský hodváb nebo naposledy jediné slovenské aerolinie Danube Wings .
Milan Fiľo
Cesty Kamaráse a Krajňáka se v minulosti protnuly s dalším významným podporovatelem Vladimíra Mečiara, Milanem Fiľem. Podobně jako oni i on je člověk, kterému kauzy a pády představitelů Mečiarovych vlád nijak neublížily.
Jeho nejbohatší firmou je průmyslověinvestiční holding Eco-Invest. Hlavní aktivity skupiny firem jsou zaměřeny na celulózový průmysl. Po privatizaci SCP Ružomberok se podílu ve firmě nevzdal ani poté, co své podíly prodali jeho společníci cizincům. V Ružomberské papírenské firmě vlastní poloviční podíl dodnes. Fiľo je známý tím, že jeho papírnám opakovaně pomohly různé vlády. Čerpal dotace pro udržení zaměstnanosti i na levnější energie. Milan Fiľo dále vlastní i 95procentní podíl ve firmě SHP Harmanec.
