Severoatlantickou alianci čeká v úterý a ve středu ve Vilniusu jeden z nejdůležitějších a patrně také nejnáročnějších summitů. Očekávalo se, že na něm členové vojenského paktu oslaví přijetí Finska a Švédska do svých řad. Přistoupení druhé severské země ovšem stále blokují Turecko a Maďarsko. Ankara již vznesla nový požadavek - obnovení přístupových rozhovorů země do Evropské unie. NATO rovněž musí vyřešit, jak se vypořádat s přihláškou Ukrajiny.
Silným tématem ve Vilniusu jistě budou i obranné rozpočty členů. Řada zemí se pod vlivem války na východě Evropy snaží přehoupnout přes doporučená dvě procenta HDP výdajů na zbrojení. Ještě pře zahájením summitu se dočasně podařilo vyřešit záležitost vedení aliance.
Zde jsou nejdůležitější otázky, které NATO v současnosti řeší:
Kdy konečně vstoupí do aliance Švédsko?
Když Švédsko a Finsko loni v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu požádaly o členství v NATO, čekalo se, že do aliance hladce a brzy vstoupí. Finsko se nakonec bez větších potíží počátkem dubna stalo 31. členem paktu, v němž stále panoval optimismus, že se do summitu ve Vilniusu podaří přijmout i souseda Finska. Cestu druhé severské země totiž zablokovalo Maďarsko, a především Turecko, od kterého se čekala větší smířlivost po květnových volbách.
V nich však znovu uspěl prezident Recep Tayyip Erdogan, který ostatní napíná do poslední chvíle. Opakovaně si stěžuje, že Švédsko stále nesplnilo své domácí úkoly. „Dali jsme jasně najevo, že odhodlaný boj proti teroristickým organizacím a islamofobii jsou naší červenou linií. Každý se musí smířit s tím, že turecké přátelství nelze získat podporou terorismu nebo vytvořením prostoru pro teroristy,“ prohlásil Erdogan minulý týden.
Ankara totiž dlouhodobě tvrdí, že Švédsko na svém území umožňuje financování, propagandu a nábor členů teroristických organizací. Označuje za ně Stranu kurdských pracujících (PKK), kurdské milice YPG či stoupence duchovního Fethullaha Gülena. Dosavadní kroky Stockholmu, jako jsou změny v protiteroristické legislativě, Turecko považuje za nedostatečné a kritizuje také opakované pálení koránu v severské zemi.
Má se přitom za to, že Erdogan za svůj souhlas něco požaduje i od aliance. Spekuluje se především o jakémsi výměnném obchodu za stíhačky F-16. Řecká média navíc nedávno napsala, že Washington pozastavil až na dobu po summitu schválení dohody o dodávce stíhaček F-35 do Řecka, aby Ankaru nepopudil. Turecko přitom bylo z programu stíhaček F-35 vyřazeno kvůli nákupu ruského protivzdušného systému S-400.
V pondělí se na poslední chvíli pokusí Erdogana přesvědčit švédský premiér Ulf Kristersson. Turecký prezident před cestou do Vilniusu uvedl, že EU by měla nejdříve obnovit přístupová jednání s Ankarou. Teprve poté jeho země rozhodne o vstupu Švédska do paktu. Je možné, že Erdogan svůj postoj ještě přehodnotí během summitu, kde má jednat přímo s americkým prezidentem Joem Bidenem.
Švédsko k tomu musí překonat maďarský nesouhlas, i když Budapešť podle všeho nebude blokovat vstup sama. Maďarští zákonodárci každopádně minulý týden ratifikaci švédského přístupu odložili na podzimní legislativní sezonu a zdůrazňovali, že žádné hlasování na poslední chvíli nechystají.
Čeho se může ve Vilniusu dočkat Ukrajina?
Otázka vstupu válčící země do aliance je velmi ožehavá a nedá se čekat, že by Ukrajina na summitu dosáhla tohoto vítězství. Ostatně i prezident země Volodymyr Zelenskyj zdůrazňuje, že mu jde o budoucnost. „Nemluvíme o dnešním členství. Chápeme, že za války se nemůžeme stát členem NATO, ale musíme si být jisti, že po válce ano. A to je přesně signál, který chceme dostat: že po válce bude Ukrajina členem NATO,“ prohlásil Zelenskyj podle agentury Ukrinform.
Jenže členové paktu nejsou jednotní v tom, co mohou Kyjevu ve Vilniusu předestřít. Nejopatrnější z nich včetně Spojených států, Německa a jihoevropských zemí se obávají opakování chyb summitu v Bukurešti v roce 2008. Tehdy bylo Ukrajině a Gruzii přislíbeno budoucí členství. Ovšem kvůli odporu Berlína a Paříže jen zcela vágně bez jakýchkoli praktických kroků, načež Rusko podnítilo konflikty v obou zemích.
K ukrajinskému pesimismu přispělo víkendové Bidenovo prohlášení, podle něhož Kyjev zatím není připraven. „Členství v NATO je proces, který nějakou dobu trvá, než se splní všechny kvalifikace – od demokratizace až po celou řadu dalších otázek,“ řekl.
Jestřábí členové, tedy především pobaltské země a Polsko, se domnívají, že Ukrajina prokázala svou hodnotu pro NATO na bojišti a že její rostoucí vojenská zdatnost by alianci dobře posloužila při odstrašování ruské agrese. Váhavost v ukrajinské záležitosti pak označují za ruské vítězství.
„Nyní potřebujeme definovat praktickou cestu k dosažení tohoto cíle. A musíme vyslat silnou zprávu naděje ukrajinským vojákům v zákopech, že s členstvím v NATO na obzoru bojují svou poslední válku s Ruskem,“ uvedla nedávno podle listu The Guardian estonská premiérka Kaja Kallasová.
Nejpravděpodobnějším výsledkem se tak jeví jakýsi kompromis, kdy Ukrajina možná získá nárys cesty k přičlenění. Otázkou také je, jestli jí na ní bude odpuštěn takzvaný akční plán členství. Za to se v zájmu zrychlení procedury přimlouvá kupříkladu Británie.
Předpokládá se také, že na přetřes přijde citlivá otázka bezpečnostních záruk pro Kyjev, které Finsko a Švédsko během přístupového procesu získaly. "Ukrajina by měla dostat jasné bezpečnostní záruky, dokud není v NATO," vyzval o víkendu Zelenskyj.
Zvyšují se výdaje členských zemí na obranu dostatečně?
Důležitým tématem bude pro členy aliance i posilování vlastních obranných kapacit, s čímž úzce souvisí otázka financování. Řada zemí pod tíhou ruské invaze na Ukrajinu přislíbila větší výdaje na vojenské účely. A to jak ty, které byly dlouhodobě pod doporučenými dvěma procenty HDP, tak státy, které tyto cíle aspoň v posledních letech plnily. Hovoří se také o tom, že dvě procenta by měla být spodní hranicí, jestřábi usilují o tři až čtyři procenta.
Ze statistik a odhadů NATO vyplývá, že v porovnání s rokem 2014, kdy Rusko anektovalo Krym, se loni zvedl počet zemí, co dvouprocentní hranici překročily či se k ní velmi přiblížily. Zatímco před osmi lety šlo o úzkou skupinku USA, Řecka a Británie, loni do ní navíc patřily Polsko, pobaltské státy, Chorvatsko a Slovensko a téměř se tam dostaly i Rumunsko a Francie. Německo a Česká republika byly naopak na chvostu mezi zeměmi, jež se nedostaly ani na 1,5 procenta HDP.
Změna v přístupu se však nejspíš naplno vyjeví až letos. Polsko má svými velkými nákupy zbrojní techniky především v USA a Jižní Koreji namířeno tomu stát se premiantem aliance s 3,9 procenta HDP. Varšava však neusiluje pouze o zahraniční nákupy.
„Válka je také katalyzátorem modernizace zbrojního průmyslu. Polsko má bezprecedentní příležitost konečně dosáhnout svých ambicí a stát se významnějším hráčem v globálním zbrojním průmyslu,“ podotkl ve svém nedávném komentáři Stockholmský mezinárodní ústav pro výzkum míru (SIPRI).
Ostře sledované jsou v tomto směru kroky Německa, které dlouhé roky odmítalo výdaje na obranu výrazněji navyšovat. Po začátku válku ale Berlín ohlásil změnu přístupu. Příští rok navýší obranný rozpočet na rekordní částku, což největší evropské ekonomice umožní splnit dvouprocentní cíl. Ministerstvo obrany bude mít k dispozici téměř 52 miliard eur, tedy o 1,7 miliardy více než letos. S penězi ze speciálního fondu zřízeného po začátku ruské agrese se armádní výdaje v zemi dostanou na 71 miliard eur.
„Hrozby pro evropskou bezpečnost, stabilitu a hodnoty, o nichž všichni tvrdíme, že jsou zásadní pro náš způsob života, již nelze přehlížet. Německé vedení si to uvědomuje a konečně pomalu podniká kroky k řešení tohoto problému,“ konstatoval nedávno pro think-tank Carnegie Endowment for International Peace někdejší velitel amerických sil v Evropě Ben Hodges. Ke zvýšení výdajů jsou tlačeny i další země z chvostu tabulky, mimo jiné Kanada. Česko by na obranu mělo vydávat dvě procenta HDP od příštího roku.
Kdo nahradí Stoltenberga?
Otázkou, která v době války v Evropě není vůbec formální, je i výběr budoucího generálního tajemníka aliance. Přestože ve Vilniusu mělo padnout jméno nástupce Jense Stoltenberga, po dlouhých debatách velvyslanci při NATO nakonec v úterý formálně schválili prodloužení jeho funkčního období o další rok, tedy do 75. výročí vzniku NATO a summitu ve Washingtonu v červenci příštího roku.
Bývalý norský premiér je v čele paktu od roku 2014 a jeho mandát byl předtím prodloužen už třikrát. To ilustruje, jak velký problém členové aliance s výběrem jeho nástupce mají. Mnoho spojenců chtělo do čela NATO první ženu v historii. Mezi přední kandidátky patřily dánská premiérka Mette Frederiksenová či šéfka estonské vlády Kaja Kallasová. Z mužů pak připadal v úvahu především britský ministr obrany Ben Wallace či španělský premiér Pedro Sánchez.
Především Polsko se staví proti novému generálnímu tajemníkovi ze severského státu, vzhledem k dlouhému působení Stoltenberga a tomu, že před ním alianci řídil Dán Anders Fogh Rasmussen. Varšava by si přála někoho z Pobaltí. Některé státy se však bojí postavit do čela aliance politika z jestřábích zemí. Spojenci si teď sice mohou oddechnout, že tuto zapeklitou záležitost nemusejí rozlousknout ve Vilniusu, i tak ale nebude hledání řešení snadné.
