Západ a východ Ukrajiny se výrazně liší v mnoha faktorech a obyvatele Ukrajiny z pohledu historie i současnosti odlišuje jazyk, náboženství, ekonomika i politické směřování.
| Vybrané údaje o Ukrajině, které se týkají jazykového a dalšího rozdělení Ukrajiny |
|---|
| Přirozenou geografickou hranicí, která druhou největší evropskou zemi (přes 603.000 km2) a šestou nejlidnatější (asi 45 milionů lidí) na starém kontinentu přibližně rozděluje na východní a západní část, je řeka Dněpr. Protéká ze severu metropolí Kyjevem, točí se na jihovýchod k Záporoží a vtéká do Černého moře. Historicky se východní části Ukrajiny říkalo „levý břeh“ a západní části „pravý břeh“. Tomuto rozdělení přibližně odpovídá i současné rozdělení země na prozápadní a proruské regiony. |
| Vztah k Rusku rozděluje Ukrajinu přinejmenším od roku 1654, kdy byla levobřežní Ukrajina připojena k Rusku. Pravobřežní Ukrajina byla k Rusku připojena až po dělení Polska (1793 a 1795). |
| Od Ruska se Ukrajina osamostatnila jen krátce, a to v první polovině 20. století, pak ji znovu pohltila sovětská moc. Od konce 20. let Ukrajinu těžce postihovala násilná kolektivizace, následoval velký hladomor a zničení ukrajinské elity. Ukrajině zasadila další úder druhá světová válka, ve které část Ukrajinců marně hledala oporu proti sovětskému režimu na německé straně. Válečné zvraty nakonec vedly k připojení Podkarpatské Rusi, Haliče, severní Bukoviny a jižní Besarábie k Ukrajinské SSR. |
| Po skončení druhé světové války se Ukrajina ocitla znovu jako svazová republika v SSSR. Dnešní podoba ukrajinského státu byla dokončena v roce 1954, kdy Nikita Chruščov daroval Ukrajincům Krym u příležitosti 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku. |
| Stalinský teror zcela eliminoval ukrajinské národní hnutí, jeho obnova začala až s destalinizací. Po uvolnění 60. let následovala opětovná a tvrdá rusifikace, její konec nastal až v druhé polovině 80. let. V souvislosti s rozpadem SSSR vyhlásila 24. srpna 1991 Ukrajina skutečnou nezávislost. |
| Jelikož část Ukrajiny byla dříve i součástí Polska, Rakouska-Uherska, bývalého Československa nebo Rumunska, mají západní oblasti země na rozdíl od těch východních stále silné kulturní vazby na střední Evropu. |
| Proruské a ruskojazyčné obyvatelstvo žije především na průmyslovém východě země, který je Janukovyčovou domácí půdou, a na jihu, převážně na Krymu. Tyto oblasti podporují integraci s Ruskem. Z Doněcké oblasti, která je hlavním tahounem těžkého průmyslu, pochází i Janukovyč. Toho Krymský autonomní parlament již v lednu vyzval, aby v zemi bezodkladně vyhlásil výjimečný stav, a na Krymském poloostrově, který byl do roku 1954 součástí Ruska, se nyní šíří návrhy na „sebeurčení“ či na připojení k Rusku. |
| Převážně agrární, chudší a nacionalističtější západ Ukrajiny vidí svou budoucnost v integraci s Evropou. Právě odtud se rekrutují davy „gastarbeiterů“, pracující v zemích EU. Také počet lidí, kteří ovládají ukrajinštinu, je v západní části Ukrajiny daleko vyšší. Převážně do těchto oblastí se z Kyjeva postupně rozšířily protesty proti vládě a dnes poslanci v západoukrajinské Lvovské oblasti například vyhlásili nezávislost na oficiální vládě. |
Více než tři čtvrtiny obyvatel Ukrajiny (78 procent) se považuje za etnické Ukrajince. Podíl Rusů činí 17 procent. Ukrajinština je mateřským jazykem 67 procent obyvatel, ruština více než 30 procent (viz. mapa podílu ukrajinštiny jako rodného jazyka)
 |
| Na území Ukrajiny dominuje (asi dvě třetiny) pravoslavná církev, která je ale rozdělena na tři části. Kromě tradiční církve věrné Moskvě působí od počátku 90. let 20. století ještě další dvě autonomní pravoslavné struktury, které moskevskou nadřazenost neuznávají. Je to Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu a Ukrajinská autokefální (nezávislá) pravoslavná církev. Asi pět milionů věřících se hlásí k řeckokatolické církvi, která má nejsilnější vliv na západě Ukrajiny. Mezi demonstranty nyní otevřeně působí duchovní ukrajinských řeckých katolíků, ale i kněží pravoslavné církve kyjevského patriarchátu. |
| Rozdělení země na dva nesmiřitelné tábory „vyplulo na povrch“ po tzv. oranžové revoluci, kterou vyvolalo zfalšované druhé kolo prezidentských voleb z listopadu 2004. Revoluce vynesla k moci prozápadního prezidenta Viktora Juščenka a Juliji Tymošenkovou, která se stala premiérkou. Poté však začaly prozápadní koalici oslabovat vnitřní spory a to společně se zklamáním části obyvatel nakonec vedlo k uchopení moci proruskou opozicí vedenou současným prezidentem Viktorem Janukovyčem. |
Více se o Kerčském průlivu dočtete zde >>>
