Jedním z kroků, které zvýšily napětí v tehdy ještě jugoslávské Bosně a Hercegovině, bylo 9. ledna 1992 vyhlášení Republiky srbské. Vznik separatistického útvaru, v jehož čele stanul Radovan Karadžić, byl projevem narůstající nevraživosti mezi třemi hlavními etniky v zemi: Srby, Chorvaty a Bosňáky.
Deklaraci o ustavení státu bosenských Srbů schválil parlament, který tvořili srbští zástupci zvolení ve volbách do bosenského parlamentu v listopadu 1990.
První svobodné volby v historii Bosny už tehdy ukázaly na vzrůstající etnické napětí, naprostá většina voličů totiž dala svůj hlas národně zaměřeným stranám. A zatímco Srbové, kteří tvořili zhruba třetinu obyvatel, trvali na setrvání republiky v Jugoslávii (kterou v roce 1991 opustily Chorvatsko a Slovinsko), zástupci Bosňáků a Chorvatů prosazovali nezávislost.
Tu na přelomu února a března 1992 schválili občané v referendu - které ovšem Srbové vesměs bojkotovali.
Krátce po vyhlášení nezávislé Bosny (3. března 1992) pak vypukly mezi jednotlivými etniky boje. Krvavé válčení ukončila až v listopadu 1995 dohoda, uzavřená v americkém Daytonu, která zemi rozdělili na muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny a Republiku srbskou.
Napětí mezi národy ovšem nezmizelo, důkazem je například nedávné prohlášení 9. ledna 1992 svátkem Republiky srbské, které je podle Bosňáků krokem k odtržení srbské části od Bosny a Hercegoviny.
