Ruská občanská válka si vyžádala osm miliónů životů, čtyřikrát více, než jaké byly ruské ztráty v první světové. A umírali v ní i vojáci zemí od Ruska velmi vzdálených. O osudu bolševické revoluce započaté v listopadu 1917 se rozhodlo mimo jiné 9. dubna 1919, kdy vypuklo povstání ve francouzské černomořské flotile. To znamenalo konec francouzské podpory protibolševickým silám v Rusku.
Sotva v Evropě po první světové válce utichly zbraně, již v listopadu 1918 rozhodla francouzská vláda o podpoře nově vyhlášeného Ukrajinského státu a boje proti bolševikům.
Francouzské síly se skládaly z části středomořské flotily a pozemních sil. V prosinci Francouzi obsadili Oděsu, v únoru 1919 se již na území Ukrajiny a jižního Ruska pod velením francouzského generála d'Anselma nacházelo 150 tisíc mužů. Bolševická ofenzíva počátkem dubna měla za následek právě ztrátu Oděsy a Sevastopolu, což francouzské velení vyprovokovalo k plánu protiofenzívy.
Zdroje na další boje Francouzi měli, mužstvo bylo ovšem vyčerpané nekonečnou válkou. Početní socialisté v něm zasévali protiválečné nálady a někteří se přímo stavěli na stranu bolševiků. Vzpoury menšího rozsahu zasáhly kontingent v Besarábii a v Chersonu, rozkaz z 9. dubna pak byl rozbuškou, která zažehla vzpouru v takřka celém sboru.
Velení postupovalo podobně jako při vzpourách na západní frontě v roce 1917, situaci řešilo vojenskými soudy a popravami. V tomto případě však marně. Nejvážnější situace byla právě v černomořské flotile. Námořníci se zmocnili svých lodí, na kterých vyvěšovali rudé vlajky a požadovali okamžité zastavení bojů.
Francouzská admiralita po měsíci vyjednávání kapitulovala a celou flotilu povolala zpět do Francie. Po návratu zpět byli vůdci vzpoury zatčeni a souzeni, o osudu expedičních sil na Ukrajině však již bylo rozhodnuto. Stažení Francouzů znamenalo jeden z hřebíčků do rakve nezávislé Ukrajiny i střípek vedoucí k vítězství bolševiků a nastolení dosud nepoznané komunistické diktatury. Francie se však alespoň vyhnula revoluci ve vlastní zemi.
