V první desítce států, co se týče počtu žádostí o azyl, vede Německo, následují USA, Turecko, Švédsko, Itálie, Francie, Maďarsko, Velká Británie, Rakousko a Nizozemsko. Některé z těchto zemí jsou pro uprchlíky pouze přestupní stanicí. Do vytoužené země se také dostane jen část z těch, co se o to pokusili.
Do Evropy proudí cizinci téměř výhradně z jihu a východu. V prvním případě asi každému vytane na mysli obrázek přeplněných a plavby sotva schopných lodí, na nichž se snaží překonat moře uprchlíci z Afriky. Koncem minulého týdne například zachraňovala italská pobřežní stráž stovky lidí, kteří se tísnili na nafukovacích člunech.
Tito lidé často platí nehorázné částky pašerákům lidí navzdory riziku, že pokus nemusí vyjít. Jen za první tři měsíce tohoto roku zemřelo ve Středozemním moři nejméně 480 běženců.
„Evropa je azylový kontinent,“ říká António Guterres, vysoký komisař pro uprchlíky při OSN. „Problém však je, že evropský azylový systém je velmi nefunkční.“ Guterres to zdůvodňuje mimo jiné tím, že azylová politika zemí EU se dramaticky liší. Zatímco v jižních státech běžence čekají tábory připomínající vězení, ve Švédsku se mohou těšit mnohem velkorysejšímu zacházení.
Odezva na zhoršující se situaci se stát od státu liší. Řecko třeba před třemi lety postavilo desetikilometrový plot na hranici s Tureckem. Uprchlíci na to reagovali změnou trasy a zkoušeli to přes Bulharsko. A plot na hranici s Tureckem teď pro změnu staví Bulhaři.
„Podle našich zkušeností zdi nepomohou,“ říká k tomu António Guterres. „Když zavřete dveře, lidé přijdou oknem. Vykopou tunel. Zdi mohou jejich pohyb přesměrovat, ale problém se tím neřeší.“
Jedním z nápadů, jak se s přílivem imigrantů lépe vyrovnat, je založení jakýchsi středisek v Egyptě a Tunisku, kde by uchazeči o azyl mohli podat žádost, aniž by kvůli tomu museli překonávat moře. Guterres prohlásil, že by to OSN uvítala, pokud by se ovšem z takových středisek nestaly „koncentrační tábory“, kde by lidé uvízli na celá léta bez naděje na dosažení Evropy.
Jiným návrhem je stanovení kvót, takže by každý stát EU musel přijmout určitý počet azylantů, aby byla zátěž rovnoměrnější. Komisař EU pro migraci Dimitris Avramopulos nyní pracuje na nové migrační strategii, kterou má představit v půlce května. Jak ale poznamenává reportérka deníku the Wall Street Journal Valentina Popová, zformulovat jednotnou evropskou migrační politiku v situaci, kdy za ni zodpovídají jednotlivé státy, je téměř nemožný úkol.
Kšeftaři s vízy srší nápady
Oblíbeným trikem, jak získat vízum pro nezkušené, ale platící zájemce je, že si „agent“ začne dopisovat s firmou, již si našel na internetu a předstírá zájem o obchod (nebo chce natočit film, zúčastnit se konference a podobně). Taková korespondence může trvat několik měsíců, nakonec dobrodinec napíše, že by rád přijel osobně. Samozřejmě ne sám. O vízum pak žádá jeden zcestovalý a angličtinu ovládající „byznysmen“ spolu s někým, kdo má pár dní starý pas, anglicky neumí a nikdy nikam nevycestoval.
„Je to praxe, s jakou se setkáváme téměř denně,“ prozradila nám bývalá konzulka, jež působila v několika asijských zemích. „V takovém případě vízum udělíme jen agentovi, který ale nemá důvod nikam cestovat a vízum nevyužije.“
Tento trik však může fungovat jen v případech, kdy ambasády na vízovou agendu najímají externí firmu, což je případ větších států. Vynalézavost podvodníků je ale daleko bohatší. Třeba před třemi lety Velvyslanectví ČR v Nigérii zaregistrovalo případy, kdy byly z falešných e-mailových adres osloveny české společnosti nigerijskými podvodníky vydávajícími se za obchodně ekonomického zástupce české ambasády.
Ministerstvo zahraničí na svých stránkách varuje, že podvodníci často disponují věrohodně se tvářícími a graficky dobře zpracovanými webovými stránkami, kde nechybí reference od „zákazníků“, výpisy z různých „rejstříků“ a fiktivní mapy „jak nás najdete“. Jakmile se však ptáček chytí a pošle zálohu (bývají to i statisíce dolarů), weby najednou přestanou fungovat a na e-mailové upomínky ani telefonáty nikdo neodpovídá.
