„Zkouším své štěstí, protože chci studovat na univerzitě v Cambridge,” odpovídá na dotazy sedmadvacetiletý Amaamer ze Súdánu. „Je to slavná univerzita. Chci tam už od střední školy.” Přestože si Amaamer při pádu z plotu zlomil nohu, neztrácí své odhodlání. Tvrdí, že to bude zkoušet dál, jakmile bude noha zdravá.
Podobně jako on je odhodláno mnoho dalších lidí, kteří zatím bydlí ve stanovém táboře za Calais, nazývaném Džungle. Proč touží zrovna po ostrovní zemi, osvětluje jiný mladý Súdánec, Amir: „Lidé neznají žádnou jinou zemi, jenom Anglii. Já znám dějiny Anglie,“ chlubí se a dodává, že jeho země patřila k britským koloniím až do roku 1956 a historická vazba je stále velmi silná. Je také přesvědčený, že udělení azylu je v Británii velmi rychlé.
OBRAZEM Calais v obležení imigrantů
Na rozdíl od mnoha jiných se Amir do Británie vniknout nechystá a snaží se získat azyl ve Francii. Svůj čas využívá produktivně a podílí se na provozování školy, kde se mohou migranti učit angličtinu a francouzštinu. „Anglie není žádný vysněný ráj,“ myslí si.
Britové rozdávají domy
Většina jeho vrstevníků to ale vidí jinak, jen neumí svoji fascinaci Británií nijak odůvodnit. „Anglie není Francie. Tam není žádná Džungle,“ zní typická odpověď. Nechuť k Francii je mezi místními uprchlíky také obecně sdílená. „Anglie je vstřícnější než Francie. Tady nás lidi odmítají,“ tvrdí Amir.
Naivita některých je až úsměvná. „V Anglii dostanete velký dům,“ je přesvědčen šestadvacetiletý Ibrahim. „Můžete tam pracovat, ale já budu studovat,“ věří a neopomene dodat, že se bude pokoušet překonat kanál každý den, dokud se mu to nepodaří.
„Britská vláda chápe naše problémy a poskytne nám ochranu,“ říká s neochvějným přesvědčením Mustafa z Etiopie. Do země se pokoušel dostat už dvacetkrát. „Žije tam člověk, kterého mám moc rád - David Beckham,“ přidává se Alpha, tesař z Mauritánie a hrdě ukazuje na svoji boudu: „Dokonce i můj dům se jmenuje Dům Davida Beckhama.
Lukáš Kovanda: Vlna imigrace nebude pro Evropu ekonomicky přínosná
