Davutoglu na sjezdu vládní strany AKP oznámil, že odejít nechtěl, ale v zájmu jednoty strany přenechává funkci stranou vybranému nástupci. Tím se stal Erdoganovi oddaný dosavadní ministr dopravy Binali Yildirim.
Davutoglu se příliš držel demokratických pravidel dělby moci, čímž mezi ním a Erdoganem vznikalo politické tření. Yildirim dal naopak jasně najevo, proč byl zvolen a kam Turecko směřuje. Hned na sjezdu prohlásil, že jeho hlavním úkolem bude změna ústavy a zavedení prezidentského systému. Delegáti AKP jej zvolili do čela strany a vlády jednohlasně.
Erdogan ani AKP zatím nemají moc pevně v rukách, ale dlouhá léta na tom usilovně pracují, nezřídka gangsterskými metodami.
Volby sice probíhají formálně demokraticky, ale důsledné čistky v médiích i justici vytvářejí pro opozici krajně nepříznivé klima. Erdogan podobná pokřivení spravedlnosti a demokratických principů rád zdůvodňuje ohrožením bezpečnosti státu, k čemuž se mu hodí vypjatá situace kolem konfliktů v Sýrii a Iráku.
Turecko se přiblížilo standardům EU
Je pravda, že během Erdoganovy dlouhé vlády a během přístupových rozhovorů probíhajících od roku 2005 se Turecko v mnohém přiblížilo standardům EU. Ale ono nezáleží jen na formální legislativě, ale také na tom, kdo a jak ji uplatňuje. A obzvláště v posledních letech je toho opravdu hodně, co by se dalo Erdoganovi vytýkat. V zájmu řešení migrační krize, v níž se bez Turecka těžko obejde, se EU snaží tyto věci řešit spíše domluvami. Přesto nabírá na síle turecké brblání, že do toho či onoho Bruselu zhola nic není. V pondělí během návštěvy německé kancléřky Merkelové ekonomický poradce prezidenta Yigit Bulut prohlásil, že Ankara odstoupí nejen od uprchlických dohod, ale třeba i od celní unie, pokud jí Evropané budou stále něco vytýkat a neplnit své sliby.
Tato skutečně zarážející slova spolu s ostatními okolnostmi naznačují, že už nemusí jít jen o obvyklou orientální vyjednávací rétoriku. Pozdní Osmanské říši, jejíhož ducha Erdogan vzývá, se říkávalo nemocný muž na Bosporu. A tento nemocný muž se může snadno vrátit. Stačí nové volby nebo ústavní referendum, které by Erdoganovi definitivně vtisklo do rukou žezlo.
Unie by přes jeho podivné chování zatím neměla nad Tureckem lámat hůl. Nejen kvůli migrační krizi, ale i proto, že turecké prodemokratické síly, které možná brzy čeká zápas o budoucnost země, budou potřebovat podporu. Turci jsou zatím rozpolcení, ale většina by měla chápat, oč bez dobrých vztahů s Evropou přijdou.
Autor je publicista
