V nedělních předčasných volbách do parlamentu vyjádřili Srbové silnou naději, že je to Evropská unie se svou integrací, kdo zná správnou odpověď na dávné bolesti Evropy. O těch v Srbsku vědí hodně a země jimi ještě ve zcela živé historii velmi trpěla stejně jako její blízké okolí bývalé Jugoslávie.
Premiér Aleksandar Vučič ze Srbské pokrokové strany SNS přistoupil k vyhlášení voleb s dvouletým předstihem, protože chtěl prověřit odhodlání obyvatelstva k závažným reformám.
Ty jsou nutné nejen kvůli přístupovým jednáním s EU, která běží od roku 2014, ale také a především kvůli havarijnímu stavu srbského hospodářství, veřejného sektoru i řady velkých státních podniků.
Složité čtení
Čtení srbské politické scény není jednoduché, ale optimisté odhadují, že ve volbách s téměř 60procentní účastí se zhruba 85 procent zúčastněných voličů vyslovilo pro politická uskupení dávajících přednost integraci s EU, z toho téměř polovina pro SNS. Ovšem v přepočtu na mandáty obsadí proevropsky laděné síly úhrnem zhruba tak dvě třetiny křesel. Je totiž třeba přihlédnout ke kořenům, z nichž politická uskupení od počátků pluralitního systému v devadesátých letech vyrůstala. Z tohoto pohledu není orientace nastupujícího parlamentu již tak zcela jasně čitelná v pojmech Východ – Západ, a to ani co se týče hodnot demokracie či lidských práv, pro unii tak svatých.
U někdejších Miloševičových socialistů bych si jejich prounijní orientací byl jist, jen dokud z ní poplyne příslib většího blahobytu.
K tomu je třeba připočíst návrat proruských, respektive ortodoxně slovanských nacionalistů ze Srbské radikální strany a připojení obdobné koalice Demokratické strany Srbska s hnutím Dveře. To vše hovoří o aktivizaci zpátečnických proudů. Přitom jejich kampaň založená na pranýřování dekadentní a materialisticky založené západní Evropy stála na počátku takřka sebezničující války v bývalé Jugoslávii během první poloviny devadesátých let.
Tvrdá čísla
Jak nebezpečné myšlenky tento typ lidí v Srbsku šíří, o tom výmluvně hovořila třeba esej Ivana Čoloviče v revui Střední Evropa v roce 1998, kterou bych ještě i dnes bral smrtelně vážně. Cituje se tu například z textu, jejž v roce 1991 napsal metropolita Amfilohije: „Evropa není proti nám, protože my nejsme Evropa a ani jí být nechceme. (…) Západ se příliš upsal všemu materiálnímu, zbožnění svého díla.
Chtivost a malost jsou jeho vírou.“ Co k takovým názorům dodat? Například to, že jako by z oka vypadly tehdejší propagandě KGB, která se vypjatým nacionalismem a odsuzováním materialismu snažila udržet v rukou opratě chřadnoucího sovětského impéria. Materiální podstatu má však prakticky celý současný svět a zpátečnictví v tomto nacionalistickém smyslu přináší jen strasti a chudobu.
O tu nebyla v poválečné historii bývalé Jugoslávie nouze a prostý pohled na statistiky ukazuje, že kdo dříve přijal hodnoty demokracie a tržního hospodářství, je na tom dnes mnohem lépe.
Propadliště dějin
Slovinsko, které se jugoslávské válce vyhnulo, má dnes HDP na hlavu zhruba dvakrát vyšší než sice prozápadně orientované, ale tehdy válčící Chorvatsko. Zpátečnické Srbsko je na tom ještě zhruba o polovinu hůře než Chorvatsko a duševně rozpolcená Bosna ještě hůře.
Jistěže pouhé členství v Evropské unii není všelék. Chorvaté i po třech letech vědí, jak tvrdě na sobě musí pracovat, a to mají k hranicím zóny blahobytu mnohem blíže než Srbsko nebo Bosna, které jsou teprve na počátku přístupového procesu trvajícího obvykle dekádu. Není tedy divu, když volbami zocelený srbský vůdce Vučič prohlašuje, že hledá partnery nejen v unii, ale i v Rusku nebo Číně. Partnerství a přátelství je jedna věc, evropská rodina věc jiná. A doufejme, že její rozdělení je již dávno pohřbeno v propadlišti dějin, snad už i těch srbských.
Autor je publicista
