"Celý svůj život jsem zasvětil službě Francii." Těmito slovy se Jacques Chirac v březnu 2007 loučil s prezidentským úřadem. Možná to tak opravdu viděl. Každopádně přesnější by bylo, že prakticky celý svůj život zasvětil politice. Anebo ještě pregnantněji – svému politickému úspěchu.
Nekrology o jednom z nejvýraznějších francouzských politiků poválečné éry, jehož tělo bude v pondělí pohřbeno na pařížském hřbitově Montparnasse, se rozpory jen hemžily. Často byl nazván „politickým chameleonem“, a to hlavně kvůli názorovým posunům během své kariéry. Ještě ostřejší byl britský týdeník The Economist: „Jeho charakteristickým znakem byl cynismus.“
V mnohém byl ale Jacques Chirac, který po řadě zdravotních problémů zemřel minulý týden ve čtvrtek ve věku 86 let, obdivuhodný: svou tváří a výrazem, jež nikoho nemohly nechat na pochybách, z které země pochází. Svým šarmantním vystupováním. Svým naléhavým, až dramatickým projevem. A především dobou, kdy se dokázal udržet ve vrcholné politice.
Chameleon vs. buldozer
Narodil se 29. listopadu 1932. Dostalo se mu kvalitního vzdělání, které završil studii na prestižním politologickém institutu Sciences Po a elitní přípravce pro státní úředníky ENA.
Hned po završení studií, ještě v 50. letech, začal pracovat ve státních službách. Zlomem v kariéře se ale pro něj stal rok 1962, kdy si jej k sobě vytáhl tehdejší francouzský premiér Georges Pompidou, který v něm viděl nadějného politického žáka. Z té doby pocházela i další z Chirakových přezdívek – buldozer – spojená s jeho schopností prosadit, co bylo třeba.
Byla to doba, kdy si Francie užívala poválečného růstu a nabývala ztracené sebevědomí. A rostl i Chirac. Jako mladík se zapletl s komunisty. V roce 1950 podepsal Stockholmskou výzvu, která vyzývala ke zničení všech jaderných zbraní a šla pochopitelně na ruku Moskvě. Mimochodem ten samý Chirac – už jako prezident – o 45 let později krátce obnovil francouzské atomové testy.
Pravolevé soužití
Významnější jsou ale jeho politické obraty. Gaullista, který se zprvu profiloval jako stoupenec volného trhu, později už ale zdůrazňoval sociální otázky. Postupně také víc a víc tíhl k protekcionismu. Zvláště poté co se stal v roce 1972 ministrem zemědělství, pro Francouze tak moc citlivého oboru.
Podobně to bylo s jeho vztahem k evropské integraci. Přinejmenším od 90. let se prezentoval jako velký propagátor sjednocené Evropy, kdysi ale býval odpůrce federalistického pojetí. To prosazoval někdejší prezident Valéry Giscard d’Estaing, který z Chiraka v roce 1974, tedy v jeho 41 letech, udělal premiéra. Oba se pak ale následně názorově i politicky rozešli. Giscard pak v roce 1981 Chiraka vinil i ze své prohry ve volbách.
Premiérem se Chirac stal ještě jednou. Ve druhé půlce 80. let za prezidentování socialisty Françoise Mitteranda, další výrazné postavy moderních francouzských dějin. Tehdy si také poprvé vyzkoušel takzvanou kohabitaci, pravolevé soužití prezidenta s premiérem.
V opačném gardu si dal repete na přelomu tisíciletí jako prezident se socialistou Lionelem Jospinem.
Konec kariéry
Napjatými vztahy bylo jeho prezidentství lemováno i na zahraniční frontě, především v souvislosti s invazí do Iráku v roce 2003. Zatímco první války v Zálivu počátkem 90. let se Francie účastnila, později hrozila v OSN vetem. Připomínalo se někdejší francouzské paktování s režimem Saddáma Husajna a Chirakova premiérská cesta do Bagdádu v půli 70. let. V Česku pak rezonovala Chirakova výčitka za podporu invaze: „Kandidátské země propásly dobrou příležitost mlčet.“
Konec jeho politické kariéry nebyl nijak slavný a nešlo jen o klesající popularitu během druhého mandátu. S odchodem z Elysejského paláce přišel i o trestní imunitu a dohnaly jej korupční skandály z doby, kdy byl pařížským starostou (1977 až 1995), za což v roce 2011 dostal dvouletý podmíněný trest.
Jeho úctyhodná politická kariéra je svým způsobem i odrazem toho, jak se vyvíjela francouzská pátá republika. A málokdo v tom zanechal tak viditelnou stopu jako právě Jacques Chirac.
