Průměrná mzda v Česku vyskočila na 34 tisíc korun. Odboráři přesto nejsou spokojeni a žádají další navýšení jak mezd v soukromé sféře, tak platů v té státní. „Budeme spokojeni až tehdy, kdy u nás budou chtít občané Německa, Rakouska, Francie nebo Belgie pracovat za české mzdy,“ prohlásil šéf největší odborové centrály Josef Středula.
Ambiciózní myšlenka, v dohledné době bohužel neproveditelná. V současnosti je česká průměrná mzda například ve srovnání s Německem zhruba na třetinové úrovni. Ceny jsou u sousedů pořád o dost vyšší, takže česká výplata je v přepočtu na paritu kupní síly nižší „jen“ o polovinu. I tak je to ohromná propast. Bývaly doby, kdy se české ceny pohybovaly níže, a díky tomu se v paritě kupní síly průměrné příjmy alespoň v Praze blížily bohatším zemím EU. Ty časy jsou ale pryč. Zejména vinou růstu nájmů a cen bytů, které už jsou v Praze vyšší než v drahém bavorském Mnichově.
Růst cen podle českých statistiků i Eurostatu postihl i služby a běžné zboží. Ceny potravin jsou dnes na 83 procentech průměru unie, energie na 87 procentech, oblečení a obuv stojí stejně jako v unii. Celková cenová hladina je na úrovni 70 procent EU, tedy o 12 procentních bodů výše, než když jsme do unie vstupovali.
České ceny patrně doženou Evropu rychleji než české mzdy. A to i přesto, že za 15 let v unii česká průměrná měsíční mzda stoupla o sto procent – v roce 2004 činila 17 222 korun. Totéž se ovšem dá říct třeba o Německu. Podle statistik OECD vydělával průměrný Němec před 15 lety 31 tisíc dolarů ročně, dnes je to 63 tisíc dolarů. Český průměr vychází v tomto přepočtu na 27 tisíc dolarů.
Středulova výzva ke zvyšování platů a mezd je tedy namístě. Otázkou je, zda na to ekonomika má. A kde se zvyšovat má a dá, a kde nikoli.
Středula na poušti
Růst české průměrné mzdy dnes netáhnou soukromníci, nýbrž stát. Ten dohání, co zanedbal, zejména ve školství a zdravotnictví. Platy v kulturních organizacích jsou také tristní. A srovnávat nespravedlnosti ve státním lze i jinde. Ženy ve službách státu třeba berou o 24 procent méně než muži.
Když ale stát dnes zvedne platy o dalších deset procent, vyrobí si do dalších let nepřekročitelný mandatorní výdaj. Dnes asi štědře rozdávat lze, není však jisté, zda to půjde i zítra, když například nikdo neví, jak se na Česku podepíše ochlazení v Německu. Opatrnost je namístě, protože stát je závislý na tom, jak si povede soukromý sektor, který za sebe a své zaměstnance odvádí daně do rozpočtu. Růst je stále solidní, řada podniků už ale hlásí méně objednávek právě v souvislosti s německým brzděním.
Odbory chtějí na platy deset miliard. To vláda může splnit, aniž by se jí deficit vymkl z ruky, musí to však udělat právě s vědomím, že vzniká další mandatorní výdaj. Současný střednědobý ekonomický výhled s takovými výdaji nepočítá, bylo by tedy třeba poupravit strategii a kvůli vyšším mzdám šetřit jinde. A to nejen na provozu, jak plánuje ministryně financí. Letos se jejích pokynů ohledně snížení provozních nákladů beztak nikdo nedržel.
To hlavní se ale pro vyšší mzdy musí udělat jinde. Česko musí změnit ekonomickou strukturu ve prospěch služeb a výrob s vyšší přidanou hodnotou. A musí udělat něco s odplouváním kapitálu, podle studií centrální banky jedním z největších v EU. Souvisí to i s velkou výnosností přímých zahraničních investic. Do Česka se díky investičním pobídkám, zaváděným ještě premiérem Zemanem, vyplatí investovat. Ale peníze, které vynesou, se nedaří udržet v Česku. Neumíme přimět jejich majitele, aby je ve větší míře vraceli do tuzemských zaměstnanců a nových investic. Dokud se z tohoto odlivu nestane příliv, bude Středulův jinak rozumný hlas připomínat křik volajícího na poušti.
Slováci v patách
Víra peněženky neuzdraví. Pomůže jen cílená hospodářská politika, která investice sváže s místem a budoucností země. Vládě už nebude stačit rozdávat jen tak, nýbrž bude muset usměrňovat finanční toky a starat se o lepší podnikatelské prostředí. Pokud to neudělá, nebudou nám v platech utíkat pouze Němci a Rakušané, ale i Poláci, kteří se nám už vyrovnali, a Slováci, kteří nám šlapou na paty.
