Americké stíhačky F-15 Eagle provází pověst jednoho z nejúspěšnějších letounů svého druhu, na kontě mají přes stovku sestřelů nepřátel bez ztráty jediné z nich. Letadlo, které časem získalo i variantu pro útoky na pozemní cíle, tvořilo desítky let páteř obrany amerického vzdušného prostoru a ani dnes, v éře "neviditelných" letounů stealth, ještě F-15 nepatří do "starého železa". Prototyp se přitom poprvé ocitl ve vzduchu už 27. července 1972 a americké letectvo USAF tento typ zařadilo do služby v lednu 1976.
„Bylo to jako bych letěl na simulátoru,“ popsal premiérový asi padesátiminutový let kolem kalifornské Edwardsovy letecké základny Irv Burrows, šéfpilot továrny McDonnell Douglas, která nový letoun na přelomu 60. a 70. let vyvinula. „Letadlo se od prvních okamžiků chovalo skvěle a bylo jasné, že máme vítěze (soutěže o novou stíhačku USAF),“ vzpomínal později Burrows, který už během prvního týdne od opatrného letu maximálně 460kilometrovou rychlostí přešel i k jedenapůlnásobku rychlosti zvuku.
V době prvního letu už měla za sebou nová stíhačka pro americké letectvo skoro deset let příprav a vývoje, které vycházely nejen ze zkušeností z vietnamské války, ale reagovaly také na nejnovější sovětská letadla. Na počátku proti sobě stály dvě koncepce: těžký stíhač s mohutnými motory, který by ale byl obratnější než dosavadní F-4 Phantom II (mimo jiné jeden z mála proudových typů, které současně používaly americké letectvo, námořnictvo i námořní pěchota), nebo menší obratná stíhačka za méně peněz, něco jako MiG-21.
Historie ukázala, že úspěch měly nakonec oba přístupy. Z toho druhého se i díky „stíhačkové mafii“ tvořené některými důstojníky a dalšími odborníky zrodily univerzální bojový typ F-16 či námořní F/A-18, pro hlavní stíhací typ letectva ale zvítězila filozofie, že čím lepší výkony jsou třeba, tím větší letadlo je nutné postavit a tím silnější motory musí dostat. Po zkušenostech z manévrového boje z Vietnamu, kde rakety nablízko často nefungovaly, nesměl chybět výkonný kanón (zvolen byl osvědčený Vulcan ráže 20 milimetrů).
Jaké jsou druhy atomových bomb a jak si před nimi zachránit život?
O lukrativní zakázku se původně ucházely čtyři firmy, letectvo ale brzy vyřadilo General Dynamics, a tak zůstaly jen Fairchild Republic, North American Rockwell a McDonnell Douglas - a posledně jmenovaná nakonec v prosinci 1969 dostala zelenou k vývoji nového typu. Na jeho podobu měla vliv nejen měření ve větrném tunelu NASA, která ukázala jako nejvýhodnější dvojité ocasní plochy a relativně široký trup s dvěma motory na jeho bocích, ale i v polovině 60. let zavedený sovětský přepadový stíhač MiG-25.
Konstruktér Michail Gurevič u své poslední stíhačky totiž nejen použil podobnou základní koncepci jako později Američané, ale také navrhl velká křídla, která na první pohled napovídala, že bude letadlo velmi obratné. Když se však američtí odborníci s migem v září 1976 seznámili poté, co jeden sovětský pilot uletěl do Japonska, zjistili, že velká křídla dostal kvůli velké hmotnosti a ve skutečnosti sloužil jen jako velmi rychlý nosič protiletadlových raket. Dokázal letět skoro trojnásobkem rychlosti zvuku, ovšem jeho dolet byl jen pár stovek kilometrů.
V té době už ale byla F-15, jejíž maximální rychlost je nakonec „jen“ 2,5násobek rychlosti zvuku, dávno hotová a používaly ji první americké jednotky. Kromě USAF si přitom tato poměrně drahá letadla (stojí zhruba dvojnásobek ceny F-16) pořídilo jen několik arabských zemí, Singapur, Japonsko, Jižní Korea a nejbližší americký spojenec na Blízkém východě, Izrael. A právě izraelské letouny F-15, které židovský stát zařadil do výzbroje v roce 1977, se jako první dostaly do ostré bojové operace.
V červnu 1981 totiž šestice stíhaček F-15 doprovázela osm stíhacích bombardérů F-16 při legendárním útoku na irácký jaderný reaktor Osirak. Během akce pojmenované Opera tehdy letadla s Davidovými hvězdami na křídlech pronikla nepozorována do hloubi Iráku a zničila důležitý objekt ležící jen 15 kilometrů západně od Bagdádu. Do podobné akce se izraelské stroje zapojily i o 26 let později, kdy v rámci operace Ovocný sad (a opět ve spolupráci s F-16) zničily syrský reaktor. V tomto případě ale F-15 letěly v roli stíhacích bombardérů.
Už během 80. let totiž vedle původní stíhací varianty nyní známé jako F-15A a cvičné dvoumístné F-15B (nyní slouží u USAF i jinde modernizované modely C/D) začal rodit právě stíhací bombardér. Za základ dostal cvičnou verzi, místo instruktora ale na druhém sedadle sedí operátor zbraňových systémů, mezi provedené úpravy patří i zvětšené nádrže. Výsledkem je verze F-15E Strike Eagle, která přitom vedle útoků na pozemní cíle stále dokáže fungovat jako stíhačka.
Za uplynulé půlstoletí vyrobila továrna McDonnell Douglas a později Boeing (který firmu převzal v roce 1997) téměř 1200 stíhacích a cvičných verzí „ef patnáctek“, k tomu vzniklo na 520 stíhacích bombardérů. Zapojily se do řady konfliktů od izraelsko-arabského boje přes obě války v Iráku až po bývalou Jugoslávii nebo Afghánistán. Jejich piloti sestřelili přes sto letadel, nepřátelská palba ale neposlala podle dostupných údajů k zemi žádný stroj F-15. Boeing dnes nabízí - byť zatím neúspěšně - i modernizovanou verzi F-15SE Silent Eagle s částečnými vlastnostmi stealth.
