Sunnité v Asadově baště na křivdy nezapomínají
V dodávce se tísní sedm mužů, žvýkají brambory a poslouchají bojovné písně. „Jsme tví vojáci, Usámo. Hledáme mučednickou smrt,“ zní z reproduktorů. Zvenku hudbu naruší motor MiG. Letoun míří k vozu, osazenstvo vybíhá ven a schovává se pod větvemi rozložitého ořechu. Kolem nevzrušeně projede na oslu stařec s pestrým šátkem na hlavě.
Z dálky je slyšet, jak se skupina rebelů snaží stroj zasáhnout z protiletadlového kanonu, avšak míjí. Letadlo mizí a odhazuje výbušniny na sousední kopec. Vrch se halí do bílého kouře. Muži se vracejí do auta a míří ke sloupcům dýmu a svým spolubojovníkům.
Nejsou mezi nimi jen Syřané, ale i ozbrojenci z Čečenska, Libye, Tuniska, Pákistánu, stejně tak jako Francie, Belgie nebo Německa. Některým skupinám cizinci dokonce velí. Část z nich otevřeně vystupuje proti na Západě vesměs uznávané Syrské svobodné armádě (FSA).
Radikálové FSA obviňují z pasivity, podezírají ji, že chce umožnit vznik odštěpeneckého alawitského státu. „Chtěli jsme konat a oni nás nenechali,“ stěžují si. „Tato tvrzení nejsou pravdivá. Byl jsem minulý rok na frontě a snažil se ji otevřít. Nešlo to, scházely zbraně a munice,“ brání se příslušník armády. Alawity považuje za společné nepřátele.
Pro radikály jsou to bezvěrci. Umírnění je nesnáší jako třídu, která měla vždy výhody. Její příslušník například dostal práci, když pro sunnitu nebyla. Odpůrci prezidenta si vše dobře pamatují a činnost sousedů sledují. „Víme, kdo patří mezi kolaboranty,“ podotýká výhružně jeden z bojovníků.
Státní média informovala o masových hrobech v alawitských vesnicích, islamisté nevyvrací, že zabili mnoho mužů. Desítky žen a dětí zadržují. „Ať cítí to, co jsme cítili my,“ říká starší žena. „Tato země je buď naše, nebo jejich,“ uzavírá.
