Průvodním jevem ruské snahy vystupovat asertivně vůči Západu jsou deklarace užší spolupráce s Čínou. Rusista Tomáš Glanc však upozorňuje, že vztah Ruska k Číně provází už tradičně strach nebo aspoň nedůvěra. „Číňané se do ruských záležitostí nepletou, ale vzbuzují kromě nadějí i hrůzu, především z kolonizace. Je jich přece jenom desetkrát víc než obyvatel Ruska - a mají jen o málo víc než poloviční území,“ míní Glanc.
Co znamená Evropa pro Rusko?
Evropská civilizace ve svých nejrůznějších projevech vždy byla a bude pro Rusko absolutně důležitá — ať jako nepřítel nebo spojenec, to se podle okolností mění od různých modelů konfrontace až po identifikaci s Evropou.
Zřetelné je to v ekonomických vztazích, ale i intelektuálně jsou celé ruské dějiny odmítavou nebo obdivnou reakcí na evropské dění. Tím nechci říct, že Rusko je vůči Evropě nějak druhotné. To by bylo vulgární a eurošovinistické hledisko a neodpovídá současnému stavu humanitního myšlení, ani — jak se domnívám — historické skutečnosti.
Nyní se v ideologické rétorice ruského vedení zdůrazňuje odlišnost, její potřeba a historická podmíněnost. Nejde ale o pokus izolovat se vůči Západu. A nejen kvůli ekonomice. Ruské elity napříč profesemi na Západě studují, nehledě na to, kolik vzdělaných Rusů se do Evropy, USA a Izraele neustále hrne, aby tam zůstali navždy, přitom ale na rozdíl od někdejších emigrací mají mnohem víc příležitostí udržovat s Ruskem nadále kontakty.
Jak silná je tedy antizápadní rétorika v současné ruské mocenské struktuře? Na přednášce v Knihovně Václava Havla jste zmínil, že v Rusku se polohy vztahu k Západu po staletí střídají, ale ani nyní onen negativní pól neovládá celé Rusko.
V Rusku působí nejen mnozí jedinci, ale i celé instituce považující konfrontaci s Evropou a jejími hodnotami za naprostý nesmysl. Nejsou to jen podniky zahraničního původu, které ještě nebyly zlikvidovány v rámci boje proti cizím agentům, jako je agentura Carnegie Moscow Center nebo rozhlasová stanice Svobodná Evropa.
Patří k nim i čistě ruské instituce jako je třeba Vysoká škola ekonomická v Moskvě, takzvaná Vyška, která se navzdory svému jménu nevěnuje zdaleka jen ekonomice, ale i řadě humanitních oborů. Studuje tam skoro 30 tisíc studentů, přednášející mají slušné platy a téměř neomezenou svobodu.
Člověk má tendenci myslet v analogiích. Ale nynější ruská ideologická strategie není sovětská, i když se sovětským poměrům v jednotlivostech podobá nebo na ně i programově navazuje, nicméně odlišnosti jsou také výrazné. Pro úspěch a stabilitu režimu je výhodná dílčí propojenost s děním ve světě.
V Rusku existuje výrazná snaha vytvořit vlastní, národní popkulturu, domácí filmové blockbustery a samozřejmě i tuzemské fastfoodové řetězce. A dost se to daří
Do jaké míry tato propojenost s děním ve světě zaručuje v Rusku svobodu projevu?
Třeba muzeum současného umění Garáž, které financuje takzvaný oligarcha Roman Abramovič, by mohlo stejně jako na břehu řeky Moskvy s podobným programem fungovat v Berlíně, Paříži nebo San Francisku.
Pokud jde například o literaturu, v ní téměř neexistuje cenzura — není jí třeba, romány nejsou pro establishment nebezpečné ani zajímavé. Jednak se poměry v kulturní a mediální oblasti dost změnily, jednak měly komunistické orgány možná zbytečně takovou hrůzu z nekonvenčních uměleckých děl a intelektuálních produktů. Možná jejich autorům jen zajišťovaly věhlas a reputaci pronásledovaných hrdinů a mohly si to ušetřit.
Ukazuje se, že stačí kontrolovat televizi, velké noviny a tím pádem volby, nepohodlné projevy občanské společnosti kriminalizovat prostřednictvím daní a administrativních pák a pár výraznějších jedinců vytlačit do zahraničí, věznic nebo vnitřní emigrace — a všechno běží víceméně jako na drátkách.
Snaží se ruský stát nějak usměrňovat tzv. národní kulturu?
Ano a při pohledu zdálky rozhodně převažuje antizápadní vektor. A není to jen zdání. Existuje například oficiální dokument podepsaný ruským prezidentem, kterým se úředně stanovují základy státní kulturní politiky. V tomto prohlášení, ratifikovaném koncem roku 2014, se tvrdí, že Rusko nepatří k Západu (ani k Východu).
Údajně disponuje jakýmsi mystickým “jednotným kulturním kódem” a v každém případě se požaduje, aby se nepodporovaly, a už vůbec ne ze státních prostředků, projekty šířící cizorodé hodnotové normy. Multikulturní evropská ideologie a ideje plurality a tolerance jsou v tomto dokumentu zřetelně odmítnuty. To samozřejmě mnohým připadá jako ta pravá svrchovaná suverenita.
I na Západě je částí elit používán argument (například ve prospěch politické korektnosti), že jazyk náš svět a společnost nejen reflektuje, ale i vytváří.
Nejen na Západě. Takzvaný “jazykový obraz světa” je velmi populární ve východní Evropě postsovětského období. Poskytuje totiž tolik žádanou iluzi, že “náš” jazyk je naprosto jedinečný, tak jako “naše” vnímání reality. Lingvisticky jde o starý koncept, který původně nemá s xenofobií a nacionalismem nic společného.
Ale rádobyvědci v epoše rozpadu autoritativních hodnot, které garantovala studená válka, z něj učinili dojnou krávu. Dnes se v nekonečných sbornících z konferencí a monografiích dočtete, jak jedinečně jsou pojmy a skutečnosti označované slovy, které se principiálně liší od označení téhož v jiných jazycích.
Není náhoda, že Rusko v tomto mistrovství jedinečnosti zaujímá místa vítězů. Nejen že se tak potvrzuje svůdná jedinečnost v nepříjemně globalizovaném světě, ale navíc je tato víra i perverzně demokratická: svůj “jazykový obraz světa” má totiž každý národ, každý jazyk, ať jím mluví pár tisíc lidí, nebo desítky a stovky miliónů.
Jak důležitou roli hrají v ruském úsilí o národní kulturu represe?
Společnost, která je odhodlaná “zamezit negativnímu vlivu na společenské vědomí”, jak se praví v deklaraci ruské kulturní politiky, ospravedlňuje pochopitelně pronásledování umělců a intelektuálů, kteří se státní politice nehodí do krámu.
Evropská myšlenka vyvolává hodně nejasností a trpí mnoha neduhy. Ale nacionalisticky perzekuční vztah k umění a myšlení dávno odmítla. Pro Rusko je to naopak vítaný nástroj budování silné a jednotné společnosti.
V Rusku dále existuje výrazná snaha vytvořit vlastní, národní popkulturu, domácí filmové blockbustery a samozřejmě i tuzemské fastfoodové řetězce. A dost se to daří. Zaprvé je takovým snahám část obyvatelstva příznivě nakloněna a kromě toho se těmito projekty dnes nezabývají tupí straničtí ideologové jako kdysi, ale vysoce profesionální producenti, schopni kvalitně realizovat zakázku v podstatě s jakýmkoliv ideologickým zadáním.
Ruská vláda často zmiňuje touhu více se přimknout k Číně. Jakou má Čína v ruské kultuře v porovnání s Evropou historickou roli?
Zhoršené vztahy se Západem samozřejmě vedou k růstu sympatií k Číně, oba režimy mají společné rysy i nepřátele. Ale zároveň vztah Ruska k Číně provází už tradičně strach nebo aspoň nedůvěra. Tento “kód” má svoje kořeny na počátku 20. století, kdy filozof Vladimir Solovjov varoval před panmongolismem, vzkvétala silová geopolitika a Rusko prohrálo válku s Japonskem.
Přátelství s Čínou je dnes ambivalentní. Západní politiky se slabými demokratickými mandáty a ekonomikou založenou částečně na ruských surovinách je možné urážet nebo ignorovat. Číňané se do ruských záležitostí nepletou, ale vzbuzují kromě nadějí i hrůzu, především z kolonizace. Je jich přece jenom desetkrát víc než obyvatel Ruska - a mají jen o málo víc než poloviční území.
Z Ruska zaznívá kritika západního individualismu v protikladu s ruským kolektivním duchem. Jak je tato kritika konzistentní s ekonomickou realitou? Velmi dobře šla loni v Rusku na odbyt luxusní auta, zatímco zemi zasáhla ekonomická krize.
Kritika individualismu a obrany lidských práv, která ruský patriarcha nedávno odsoudil jako herezi poklonkování před člověkem (čelovekopoklonstvo), nesouvisí vůbec s odmítáním luxusu. V tom se nynější vysoce postavení úředníci liší od Lenina nebo Stalina, které podle všeho hromadění osobního majetku nijak nevzrušovalo. Ale časy se změnily.
Některé Rusku nakloněné české weby zmiňují slovanství jako spojující prvek ruského a českého národa. Jak jde slovanství dohromady se zmíněnou ideologií jedinečné ruské cesty dějinami?
Ideologie slovanství byla pružná a ohebná už od počátků svého vítězného tažení v nacionalistických hnutích během národních obrození. V Rusku paradoxně dlouho fungovala v rámci boje proti samoděržaví, které bylo ze své šlechtické podstaty dost kosmopolitní.
Teprve ve druhé polovině 19. století se někteří autoři v Rusku nadchli pro panslavismus, koncept, který se zrodil ve střední Evropě. Poslední, kdo slovanství povýšil na jednu ze základních myšlenek sovětského imperialismu byl Stalin v pozdním období své vlády.
Ruská slovanská hnutí jsou částečně v jeho stopách: jsou to v řadě případů fašizoidní a někdy i rasistické spolky, které jsou nejen antievropské a antiamerické, ale především xenofobní a přirozeně i antisemitské. Ruské perzekuční orgány je víceméně nechávají na pokoji, s jejich “myšlenkovou” výbavou se neidentifikují.
Jak neotřesitelná je slovanská solidarita v pojetí nynějšího ruského vedení ostatně názorně vidíme na Ukrajině. Na slovanských bratřích, kteří se chtějí paktovat se Západem, ruští vojevůdci s chutí zkoušejí nejmodernější způsoby boje v hybridní válce.
| Tomáš Glanc (47) |
|---|
| Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, nyní působí jako akademický pracovník na univerzitě v Curychu. Od konce 80. let se zabývá slavistikou, ruskou kulturou a kulturní teorií, obzvlášť současnou literaturou a výtvarným uměním, estetikou avantgardy, literární vědou, sémiotikou, později také ideologií slovanství. V Knihovně Václava Havla pořádá pravidelný cyklus přednášek Živé duše, další večer s názvem Rusko prizmatem halucinace proběhne 11. května. |
