E15: V New Yorku je sto třicet galerií, kde se obchoduje s fotografiemi, pořádají se výstavy, samostatné aukce. Kolik podobných galerií je v Česku?
V Praze kolem dvaceti, některé galerie ale nejsou na fotku přímo specializované. Nicméně to není špatné číslo. Nezapomeňte, že jsme malinký trh, nás je jen deset milionů. Máme tady i Muzeum fotografie v Jindřichově Hradci.
E15: Přesto je u nás umělecká fotografie obrazně řečeno neviditelná. Málo se o ní hovoří, prodeje nevzbuzují emoce, jako když se na aukcích objeví obrazy Kupky, Toyen a média se předhánějí v informacích, za kolik byly prodány…
Máte pravdu, v Česku se o uměleckou fotografii zajímá zatím jen nepatrné množství lidí. Většinou jsou to bohatí podnikatelé, například pánové Kellner, Sekyra. Ti ji považují za kvalitní investici. Ale není se čemu divit. Ve světě se s fotografií začalo více obchodovat až v sedmdesátých letech minulého století, u nás se to rozjelo až od devadesátých let.
E15: Proč by si měl někdo kupovat právě českou fotografii?
Jedním slovem je nádherná. Co se týká umělecké fotografie, jsme pomalu světová velmoc. A to nemusí být jen krásné ženské akty, mohou to být i krajiny, zátiší, surrealistická fotografie. Navíc kvalitních fotografií existuje málo a o to jsou cennější. U nás se totiž obor umělecké fotografie vyvíjel ve zvláštním světě izolace. Kdykoli přijedu na nějaký veletrh, sběratelé se mě ptají, kolik kusů fotografií je v určité edici českého fotografa, kterého představujeme. Já jim vždycky odpovídám: „Fotograf u nás vytvořil jednu nebo dvě fotografie.“ Ve světě je přitom běžné mít v edici třicet fotografií. Naši fotografové tak stvořili velmi ojedinělá výtvarná díla.
E15: Proč byly edice českých fotografů tak omezené?
Fotograf u nás si v minulosti vytvořil jednu fotku, aby se podíval, jak to vypadá, druhou vytvořil pro noviny a třetí poslal na výstavu. Tady bylo hrozně málo lidí, kteří třeba v minulém režimu vytvořili pět povolených kusů fotografií, šli s nimi do Díla a tam si zažádali o schválení. Tehdy totiž bylo povoleno prodávat jen pět fotografií. Sběratelé ze zahraničí samozřejmě věděli, jakou hodnotu obecně měly určité kategorie fotografií. A u nás je našli.
E15: Co je nejvíce přitahovalo?
Naše meziválečná avantgarda pro ně byla naprosto magická. A omezený počet fotografií jejich cenu jen zvýšil. V sedmdesátých letech jezdil do bývalého Československa například sběratel Manfred Heiting. Kupoval fotografie našich autorů, v té době stály 50 nebo 100 korun. Asi před osmi lety pak svou sbírku fotografií prodal do Muzea moderního umění v Houstonu. Jednu třetinu sbírky přitom tvořily fotografie z bývalého Československa, od našich slavných autorů Sudka, Růžičky, Laušmana, Funkeho, Drtikola a dalších.
Když pořizujete fotografie chytře, většinou kupujete něco, čemu jen poroste cena. A taky si kupujete radost. Radost, kterou si můžete pověsit v kanceláři nebo v bytě
E15: Kolik za ni dostal?
Třicet milionů dolarů.
E15: Lze v Česku fotografie výše zmíněných autorů ještě sehnat?
Už vlastně moc ne, co se prodat dalo, to už se prodalo. Je to takový paradox. Naši špičkoví sběratelé dnes fotografie nekupují u nás, ale jezdí si pro ně hlavně do Spojených států. Tam je kupují od sběratelů, kteří je před pár lety nakoupili u nás. Občas se samozřejmě taková umělecká fotka dostane i u nás na aukci věnované výtvarnému umění. Když aukční dům získá nějakého pěkného Sudka nebo Drtikola nebo jiného slavného českého fotografa, rád ho zařadí, protože se většinou prodají. Musím ale zdůraznit, že česká fotka se bohužel stále prodává více ve světě než u nás.
E15: Kolik jsou schopni sběratelé ve světě za uměleckou fotografii zaplatit?
Dnes už není nic neobvyklého, že na aukcích světového umění ceny fotografií přesahují třeba milion dolarů.
E15: A jaké jsou ceny českých autorů?
Česká fotografie má dlouhou tradici, od počátku minulého století se vytvořilo veliké portfolio různých autorů, stylů, přístupů. Nyní se samozřejmě objevují jména nová a svět je vítá. Dokladem toho byl například zcela neznámý fotograf Miroslav Tichý, který se fotografií začal zabývat v šedesátých letech. Byl to samouk, svérázný umělec, aparáty i zvětšovací přístroje si stavěl sám – třeba z plechovek, brýlových skel a podobně. Tichého se ujal česko-švýcarský galerista a během krátkého času z něho „vytvořil“ mediální celebritu. Jeho fotografie se prodávaly za šest až deset tisíc eur. U Tichého to ale nebyl dlouhodobý přirozený vývoj, rychle zazářil a stejně rychle zmizel. Dneska už si jeho fotku můžete koupit i za deset tisíc korun. Obecně však platí, že pokud si fotograf neudělá jméno v zahraničí, u nás se neprosadí. I když jsou i opačné příklady.
E15: Můžete někoho zmínit?
Nabízel jsem v Česku jednu malinkou fotečku Jaroslava Rösslera, prvního českého avantgardního fotografa a člena Devětsilu. S Drtikolem, Sudkem a Funkem patřil k světově proslulým českým fotografům. Nabízel jsem ji u nás za pět tisíc korun a nikdo ji nechtěl. Tak jsme ji prodali v Americe za pět tisíc dolarů.
E15: Pokud by chtěl někdo investovat do fotografie, jak by měl postupovat?
Měl by mít alespoň minimální informace a trošku cit. Aby si mezi obrovským množstvím fotografií našel takové, u nichž je zjevné, že vybočují. Přitom nemusíte hledat jen umění meziválečné, prvorepublikové, můžete začít sbírat to, co je běžně na trhu. Tedy i fotografie z šedesátých a sedmdesátých let. Ty už dnes mají svou slušnou cenu.
E15: Takže nezačínat se Saudkem?
To určitě není dobrá investice, kupovat fotografie Jana Saudka, který je nahoře, za 80 tisíc. Nebo třeba Josefa Koudelky, který je také hodně drahý autor. Ale kupte si třeba fotky doktora Petra Helbicha, libereckého Ladislava Postupy nebo Josefa Bartušky. O něm až donedávna nikdo neslyšel, žil u Českých Budějovic, jeho fotografie se válely po antikvariátech. V momentě zařazení jeho děl do mezinárodní výstavy o středoevropské fotografii však cena jeho fotografií stoupla na tisícinásobek. Nebo Gribovského, Hajna, Vávru, Chocholu, Bělu Kolářovou – autory šedesátých let, kteří jsou už zapsaní v povědomí, už jsou v přehledech historie české fotografie. Jejich fotografie stojí pár tisíc. To je dostupné v podstatě pro každého. Jsou k nalezení v galeriích, na internetu, v soukromých sbírkách, pozůstalostech. A stále se objevují nová jména. Třeba Václav Jirásek, který začal fotografovat v roce 1988. Kdysi jsem od něho koupil fotografii za tři tisíce, dneska bych musel zaplatit desetkrát tolik. A některá jeho výtvarná díla stojí už sto tisíc.
E15: Co takzvaná slovenská nová vlna osmdesátých let? Fotografové Švolík, Stano, Stanko, Prekop, Varga, Župník, kteří žili a tvořili u nás?
Tono Stano se trošku inspiroval Drtikolem a jeho vrstevníky. Nasákl jimi a prosadil se ve světě. Je slavný, odplul díky svým americkým galeristům do jiných cenových hladin. Za jeho fotografie se platí i 150 tisíc. Ale když si pořídíte něco třeba od Vasila Stanka, neprohloupíte. On není tak drahý a přitom dělá unikátní fotografie. Stojí tak deset tisíc korun.
E15: A díla ještě mladších fotografů?
Pokud půjdete ještě o jednu generaci dále, můžete ubrat dalších pět tisíc a pořídíte také dobrou fotografii. A vždy to bude dobré rozhodnutí. Sice je to trochu risk zpočátku, to přiznávám, ale za pár let poznáte, zda se jeho dílo vyvíjí, jestli získává na hodnotě. V naprosté většině jeho hodnota jen vzroste. Je totiž obrovský rozdíl mezi cenou u nás a cenou toho díla, když se dostane na mezinárodní trh. Pokud začnete sbírat díla od současných autorů nebo půjdete do šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let a budete mít cit, můžete vytvořit během krátkého času zajímavou kolekci mnohem vyšší hodnoty.
E15: Hledání zajímavých fotografů, fotografií se věnujete dvacet let. Co vás na tom tak přitahuje?
Kromě jiného i poznání, že fotografie je nejcennější existující papír. Když pořizujete fotografie chytře, většinou kupujete něco, čemu jen poroste jeho cena. A má to ještě jeden bonus. Kromě toho, že je to výhodná investice, si kupujete radost. Radost, kterou si můžete pověsit v kanceláři nebo v bytě.
| Jiří Jaskmanický (50) |
|---|
| Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Původní profesí byl speciální pedagog, pracoval i jako terapeut narkomanů. V roce 1994 otevřel Galerii Pajda v Praze. Dnes je v Českém centru fotografie, spolupracuje s Galerií Mánesova 54. Věnuje se větším projektům, podílí se například na přípravě výstavy Františka Dostála na Pražském hradě. |
