Před 75 lety, 6. a 9. srpna 1945, dopadly jaderné bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. O život tak připravily okolo dvou set tisíc lidí. Přeživším přivodily mnohá těžká zranění a zničily jejich domovy.
Zda byl tento krok nutný, je až dodneška předmětem mnoha debat. Hlavním motivem Američanů pro rozhodnutí zasáhnout svého nepřítele nově vynalezenými a tak ničivými zbraněmi byla skutečnost, že Japonsko v roce 1945 i po šestiměsíčním bombardování svého území odmítalo přijmout porážku. Poslední bitvy s Japonskem znamenaly pro americké vojsko velké ztráty a atomové pumy Little Boy (Chlapeček) a Fat Man (Tlouštík) tak měly znamenat úplný konec šestileté, ve 20. století už druhé, totální války, k čemuž bylo potřeba porazit poslední stát Osy. Ke shození druhé z bomb přitom ani nemuselo dojít, kdyby se Japonsko vzdalo již po shození pumy Little Boy na Hirošimu. Po zasažení prvního z měst ale japonský ministr války Korečika Anami pronesl tuto větu: „Nebylo by pro celý tento národ skvělé být zničen jako krásná květina?“
Těmi, koho první sestrojené nukleární zbraně zasáhli, byli především civilisté. Jak říká Yoshiro Yamawaki, který se 9. srpna 1945 nacházel v Nagasaki, „nukleární výbuch se skládá ze tří částí, které znamenají schopnost zabíjet v masovém měřítku: z obrovské teploty, tlakové vlny a radiace. „Z přibližně dvou set tisíc obětí zemřela bezprostředně po explozích přibližně polovina lidí na ozáření, nebo v plamenech, asi třetina zahynula pod troskami. Následující měsíce znamenaly velký nárůst úmrtí na následky popálenin, nemoc z ozáření a mnoho lidí onemocnělo rakovinou.
Yasujiro Tanaka, který jako tříletý přežil shození jaderné pumy v Nagasaki, popisuje, že v momentu výbuchu vše bylo ozářeno silným bílým světlem a hned na to přišla tma. Tanaka se ocitl pod troskami svého domu. „Měl jsem znetvořený obličej, takže když mě našel můj strýc, byl přesvědčen, že jsem mrtvý,“ popsal pro magazín Time. Později se mu začaly na těle objevovat strupy a přišel o sluch v levém uchu. „Nejspíše kvůli tlakové vlně,“ odhaduje Tanaka. Asi deset let od výbuchu začala jeho matka nalézat na svém těle skleněné střepy a Tanakova mladší sestra začala po výbuchu trpět svalovými křečemi.
Na následky obou jaderných útoků zemřely tisíce lidí, najdou se ale i tací, kteří přežili obě katastrofy. Cutomu Jamagutčia se vydal ze svého města Nagasaki do Hirošimy na obchodní cestu. Když přišel první z nukleárních výbuchů, nacházel se tři kilometry od jeho epicentra, odkud se o dva dny později s těžkými popáleninami vrátil do Nagasaki, kde přežil i shození druhé z jaderných pum.
Jaderné zbraně jsou velkou hrozbou a je nezbytné jejich výrobu regulovat
75 let od této tragické události znamená nicméně i 75 let vývoje jaderných zbraní. Čtyři roky po sestrojení první americké jaderné pumy vyvinul svou první jadernou zbraň i Sovětský svaz, poté následovala Velká Británie, Francie, Čína, Indie, Pákistán, Izrael, Severní Korea a Jihoafrická republika. Dnešní jaderné arzenály jsou zároveň daleko ničivější, než byly Fat Man a Little Boy, a jejich použití by v krajním případě mohlo znamenat vyhlazení celé civilizace. Kromě vývoje těchto zbraňových systémů ale průběžně dochází i k jejich regulaci.
Mezinárodní agentura pro atomovou energii dohlíží na mírové využívání jaderné energie a na dodržování Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1970 a v současnosti je ratifikována 189 státy, mezi nimiž jsou jaderné i nejaderné státy s výjimkou Indie, Izraele, Pákistánu a Severní Koreji. Mezi jadernými velmocemi USA a Ruskem bylo už za studené války uzavřeno několik smluv regulujících jejich jaderné arzenály, kdy se jednalo jak o omezení množství vybraných systémů, tak i jejich technických parametrů. Některé z dohod již vypršely a od některých z nich studenoválečné velmoci odstoupily. Minulé léto odstoupila Trumpova administrativa od Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu a poslední smlouvou uzavřenou mezi Ruskou federací a Spojenými státy tak zbývá smlouva New START, která redukuje počty strategických jaderných zbraní.
