Autoritářský Putin, anektovaný Krym a televizí šířená státní propaganda. To si zřejmě představili všichni ti, kteří se mě nechápavě ptali, proč chci „proboha jet do Ruska“. Během měsíce stráveného v Petrozavodsku (republika Karélie) jsem se přesvědčila o tom, že Rusko má i jinou tvář, než kterou známe z většiny našich médií.
„Kam jsem se to dostala?“
Prší, je asi šest hodin ráno a já mám za sebou dvanáctihodinovou cestu autem. Zpoza okénka se začínají objevovat první věžáky na předměstí. Řidič Vasilij, který mě předešlého večera vyzvedával v Helsinkách, mi říká, že už brzy budeme na místě. Jedeme pomalu a neustále přibrzďujeme – to abychom se vyhnuli těm největším výmolům v asfaltové silnici. U jednoho takového kráteru téměř zastavujeme, a tak si můžu v klidu přečíst, co se v azbuce píše na vedlejší ceduli – Petrozavodsk.
Projíždíme kolem šedivých sídlišť. Balkony jednotlivých domů jsou zdobeny zajímavými ornamenty a mozaikami. I přes mou slabost pro paneláky a architekturu východního bloku mě ale pohled na „betonovou džungli“ v danou chvíli spíše děsí. Blížíme se centru města. Kolem nás se kodrcá čím dál tím více „maršrutek“ - minibusů, které tvoří páteř zdejší hromadné dopravy. Pohled na technický stav některých maršrutek ve mně vyvolává pocit, který by se možná dal nazvat lehkým kulturním šokem. Tomu pocitu se ale snažím bránit.
Věděla jsem přece, kam jedu, a počítala jsem i s tím, že v Rusku případně nenajdu všechny standardy, na které jsem zvyklá. Přesto se mi ale při pohledu na ošuntělý činžovní dům, před kterým Vasilij zastavuje a v němž bydlí má ruská hostitelka, dere na mysl otázka: „Kam jsem se to dostala? Neměli rodiče pravdu, když mě od cesty do Ruska odrazovali?“ Při stoupání do čtvrtého patra nasávám do nosu vlhkou zatuchlost starého domu a dál panicky přemítám: „A v tomhle mám jako strávit celý měsíc? Proč jsem se nejela učit ruštinu někam jinam? A proč se ji vlastně učím?“ Od dalších existenciálních otázek, ke kterým mě zřejmě dohnala jen kombinace únavy a depresivního počasí, mě zachránily otevřené dveře bytu číslo deset. „Dóbryj děň, Karalína!“ zdraví mě Valentina, má třiapadesátiletá hostitelka. Vcházím do jejího bytu a tím i vstupuji na měsíc do jejího života.
„Proč proboha Rusko?“
Vybaluji si věci ze svého obřího kufru, pod jehož tíhou se Vasilij při výstupu po schodech musel zapotit. Ve světlém prostorném pokoji s nábytkem značky Ikea a balkonem s výhledem na Oněžské jezero si znovu v hlavě procházím reakce, které doprovázely mé rozhodnutí odjet na jazykový kurz do Ruska. Rodiče se ze všeho nejvíce obávali toho, že si „tam někde v Rusku“ na mě jako mladou cestující ženu budou dovolovat „ruský mužici“. Komunisty perzekvovaná babička zase nedokázala pochopit, že chci mít s „Rusáky“ vůbec něco společného. Můj blízký kamarád mě dokonce chtěl od cesty odradit tvrzením, že svým pobytem finančně podpořím Putinův režim. Pochopení jsem našla jen u několika kolegů z fakulty, kteří se sami během prázdnin ubírali na východ. U všech ostatních jsem však narážela na ten samý nechápající výraz: „Proč proboha chceš jet do Ruska?“
Při sdělování svých plánů na léto jsem si navíc často připadala, jako kdybych se tím zároveň politicky kompromitovala. Měla jsem pocit, že „jet do Ruska“ v mnohých kromě nepochopení vyvolává i jisté podezření ohledně mých politických názorů. Skoro jako kdyby ze mě cesta do této země dělala čtenáře ruských dezinformačních webů či novodobého rusofila.
Z těchto myšlenek mě vytrhlo až zaklepání na dveře. Z toho, co mi Valentina říká, zachytím jen slovo „guljať“. Nejistě odpovídám „dá“ a vzápětí se s ní vydávám na procházku po městě.
Sportovci na nábřeží a Leninova nákupní třída
Během prohlídky Petrozavodsku mi Valentina ukazuje centrum města, různé obchody, supermarkety i jazykovou školu v ulici Karla Marxe, do níž budu denně docházet na kurzy ruštiny. Poté společně scházíme ke břehu Oněžského jezera. V tu chvíli na mě třísettisícové hlavní město republiky Karélie působí daleko přívětivějším dojmem než při ranním příjezdu. Nábřežní promenáda je během letního podvečera plná lidí, místních i několika málo (převážně ruských) turistů. Moje představa o Rusech, kteří svůj volný čas tráví doma zavření s lahví vodky, mě tu docela rychle opouští.
V přilehlém parku je to samý běžec či senior kmitající s trekingovými holemi v rukou. Na několika stech metrech rovného asfaltového povrchu, pro Petrozavodsk jinak dost netypického, se jezdí na kolečkových bruslích. Největší nával je ovšem u zbrusu nové venkovní posilovny. „Tu zde nechal postavit jeden z místních podnikatelů,“ vysvětluje mi Valentina, „kromě normálních posilovacích strojů tu jsou i trenažéry pro invalidy. To je velká novinka. Nedávno se na posilovnu přijel podívat dokonce sám Putin. To byla pro Petrozavodsk velká událost.“
To, že si handicapovaní občané karelské metropole mohou na nábřeží kdykoli zdarma zacvičit, mě docela překvapuje. Žila jsem totiž v domnění, že se v Rusku na lidi s handicapem příliš ohled nebere. Když se ale později na vlastní kůži seznamuji se zdejší městskou dopravou, kterou v žádném případě nelze označit jako bezbariérovou, dochází mi, že celý tento projekt má jeden závažný háček: vozíčkáři, pokud nebydlí přímo u břehu jezera, se k „bezbariérovým“ trenažérům nemají jak dostat.
Zpět k Valentinině bytu se vracíme po „prospektu Lenina“, hlavním petrozavodském bulváru, jenž vede od břehu jezera až k nádraží. Na této rušné ulici a především v místním nákupním centru nacházím četné obchody, které znám z domova či jiných evropských zemí. Na bulváru pojmenovaném po ruském revolucionáři, jenž má o kus dál svou monumentální sochu, si všímám i několika restaurací a kaváren, které by bylo možné označit jako „hipsterské“. „Ty jo, tak hipsterství už dorazilo dokonce i sem,“ říkám si v duchu, protože podniky tohoto typu jaksi nezapadají do mé představy zaostalého Ruska.
Procházíme kolem jedné z restaurací, která vypadá, jako by sem byla importovaná přímo z Berlína. Vevnitř je plno, chodí sem především mladí lidé. „Tohle je takový podnik pro mladé, tam ale asi nechoď. Ksuša říkala, že je to tam zbytečné drahé,“ radí mi Valentina na základě referencí své pětadvacetileté dcery. Dívám se na jídelní lístek. Porce boršče v přepočtu za 35 korun mi drahá nepřijde. To ale ještě neznám ceny v podnicích, které unifikovaný „hipsta-look“ nenabízejí, a jsou tudíž ještě o něco nižší. Valentině její radu odkývám a smiřuji se s tím, že za hipsterské pozlátko si budu muset připlatit i v Rusku.
Žádná vodka, ani Putin – jen čajové dýchánky
Po návratu z procházky nás u dveří vítá kocour Lucky, který je ve Valentinině prostorném třípokojovém bytě jejím jediným spolubydlícím. Valentina vyměňuje nepohodlné džíny za krátké pletené šaty, já na sebe natahuji domácí tepláky. „Mám postavit na čaj?“ ptá se mě hostitelka, přičemž opět s jistotou rozeznávám pouze poslední slovo, které je v ruštině i češtině stejné. S mou univerzální odpovědí „dá“ společně usedáme k malému kuchyňskému stolku. Zde, nad šálkem místního „ivan čaje“ a mísou ovesných sušenek, trávíme v průběhu mého měsíčního pobytu téměř každý večer.
„A tohle je naše malá Varvara,“ ukazuje mi rozněžnělá Valentina video své desetiměsíční vnučky. „Ještě se přidržuje sedačky, ale určitě už bude brzy chodit, jen zoubky jí pořád nechtějí růst…,“ dodává starostlivě novopečená babička a přeposílá video na Viberu svým kolegyním z práce.
Ještě před odjezdem jsem se těšila na to, jak se budu místních vyptávat, co si myslí o Putinovi, Krymu, Stalinovi či období Sovětského svazu. Během prvních pár večerů strávených konverzací či spíše poslechem Valentininých rozprav o životě však přicházím na to, že kontroverzní politika či historie nebudou zrovna nejvhodnějšími tématy pro naše čajové dýchánky.
Zaprvé si uvědomuji, že na takové diskuse mi má omezená slovní zásoba rozhodně nestačí. A zadruhé mi dochází, že možná nebude od věci nechat Valentinu, aby sama určovala témata našich večerních rozhovorů. Přijetím role pasivní posluchačky se totiž možná o Rusech můžu dozvědět víc, než kdybych své hostitelce kladla dotazy týkající se témat, jež vytvářejí mediální obraz Ruska v západním zpravodajství. Valentinu proto večer co večer nechávám mluvit o věcech, které jí očividně leží na srdci daleko více než například anexe Krymu.
„Víš, Karolíno, já jsem svoje děti zvládla vychovat a uživit úplně sama,“ vypráví mi Valentina a dává si pramen odbarvených vlasů za ucho. „Nebylo to vůbec snadné, a proto si myslím, že mě už jen tak něco nerozhodí. Přesto ale cítím, že potřebuji něčí oporu, mít někoho vedle sebe„“ Soucitně přikyvuji a usrkávám čaj. Začíná mi docházet, že má přítomnost pro Valentinu možná nepředstavuje pouze přilepšení do jejího rozpočtu. To, že tady každý večer sedím, je zároveň i vytržením ze samoty, která na ni po odchodu dospělých dětí z domova doléhá.
Z mého původního „vyzvědačského plánu“, v jehož rámci jsem chtěla zkoumat působení státní propagandy na místní obyvatele, se stává jakýsi způsob psychoterapie. Mezi mnou a Valentinou se brzy vytváří důvěrný vztah skoro jako mezi matkou a dcerou. Svou sklíčenou „ruskou mámu“ se proto občas snažím nějak rozptýlit: „A víte co?“ říkám jí jednoho večera, „přijeďte do Karlových Varů, tam už se pro vás nějaký rusky mluvící lázeňský švihák najde!“ Valentina se rozesměje a s mým návrhem souhlasí: „Charašo, dagavarilis!“
„To je Rusko!“
Čas mi v Karélii utíká neuvěřitelně rychle. Dostávám se tu do zajetého každodenního rytmu, který naplňují kurzy ruštiny, procházky po městě, nákupy a večerní hovory s Valentinou. V tom všedním shonu ani nestačím pořádně reflektovat, jaké to „v tom Rusku“ tedy vlastně je. Příležitost k zamyšlení mi ale brzy poskytuje drobná epizoda z petrozavodských ulic.
Je sedm hodin ráno a já kráčím k autobusové zastávce. Vyrážím totiž na výlet do Petrohradu a potřebuji se dostat na vlakové nádraží. Na zastávce hledám jízdní řád, abych se podívala, zda v sobotu ráno nějaké autobusy vůbec jezdí. Hledám marně.
Ptám se tedy pána s manažerským kufříkem: „Promiňte, nevíte, jestli tu teď vůbec jednou nějaké autobusy?“ Pán jen s odevzdaným úsměvem pokrčuje rameny a z jeho odpovědi vyplývá, že zřejmě i on čeká na zastávce zcela zbytečně. „Ale nádraží je beztak nedaleko, to zvládnete dojít pěšky,“ a ukazuje mi směr, kterým se mám vydat. Podle mého přízvuku i rozčarování z nepřehledného systému hromadné dopravy tento postarší muž zřejmě poznal, že jsem cizinka. Děkuji mu za pomoc a on s úsměvem, jako by se chtěl za nejedoucí autobusy omluvit, poznamenává: „To víte, éto Rasíja!“
Kráčím svižným krokem po rozbitém chodníku směrem k nádraží a přemýšlím, co je to vlastně „Rasíja“. Ještě před několika týdny bych tvrdila, že to je především autoritářský Putin, anektovaný Krym, pronásledování politických odpůrců, televizí šířená státní propaganda, homofobie a takřka nulové vyrovnávání se s minulostí. Za svůj dosavadní pobyt v Petrozavodsku jsem ale poznala i jiné aspekty života v Rusku. Rozbité silnice, neopravené fasády či lehce chaotická hromadná doprava, jak mínil pán ze zastávky, se však nestaly tím, s čím si „to Rusko“ v současnosti spojuji.
„Rasíja“ jsou pro mě spíše lidé, jako je právě muž ze zastávky, má „ruská máma“ Valentina či paní, která se se mnou jednou v kavárně jen tak podělila o svůj dezert. Jsou to otevření lidé, kteří se vymykají škatulce arogantních, panovačných „Rusáků“, kterou jsem si přivezla z Česka. Vím, že to může znít jako dost banální zjištění. Pro mě osobně ale bylo celkem podstatné. Dříve, ovlivněna pouze mediálním obrazem Ruska a Rusů, jsem totiž často zapomínala, že ve stínu Putina stojí ještě dalších 144 milionů lidí, kteří jsou stejně rozmanití jako jejich země.
