Vedle mnoha různých stížností na „tu dnešní mládež“, které ostatně provází lidstvo už tisíce let, zaznívá také, že mladí se dnes vůbec nezajímají o politiku. A statistiky tomu i odpovídají – volební účast je ve věkové skupině 18–24 dlouhodobě nejnižší, mezi volenými zástupci je tato věková skupina významně podreprezentována (na což upozorňuje i nedávná analýza TST o zapojení mladých do komunální politiky) a celkově zájem o politiku mezi mladými je v ČR nejmenší ze všech zemí OECD. Můžeme se tomu ale vůbec divit?
Obzvlášť v Česku se z politiky stalo téměř sprosté slovo. U někoho, kdo chce kandidovat či stát se členem nějaké politické strany, se obvykle předpokládají ty nejhorší úmysly. Pokud se podíváme na nejvyšší představitele naší země, pro vyjádření jejich politického názoru mimo volby není představitelný jiný důvod než peníze od Bakaly, americké ambasády, Sorose a kdo ví koho ještě. A ono ostatně ani v těch volbách mnoho z nich svůj názor nevyjadřuje. Proto asi ani není divu, že když je otázka položena ve stylu, jestli se mladí zajímají o politiku, většina odpoví, že ne. Rozhodně to ale neznamená, že by obecně neměli zájem o věci veřejné, jenom většina současných politických témat pravděpodobně není pro mladé lidi dostatečně přitažlivá – v době, kdy se před volbami řeší hlavně imaginární migrace do naší země, krádež lithia apod., a to jediné, co se řeší u mladých lidí, je školné a zlevněné jízdné, nemůže to pak ani nikoho zvlášť překvapovat. Úspěch Pirátské strany ale naopak naznačuje, že cílit na mladé i přes jejich údajný nezájem se může vyplatit.
Motivace k většímu zájmu o politiku
Situace ve Velké Británii ostatně ukazuje, že po pořádném impulzu mohou být mladí voliči významnou politickou silou. Tím impulzem bylo referendum o brexitu, které dopadlo opačně, než jak volila drtivá většina mladých Britů (71 % voličů mladších 25 let volilo pro setrvání Británie v EU), a to právě kvůli jejich nižší volební účasti (64 % u této věkové kategorie, zatímco u starších 65 let to bylo přes 90 %). Rok poté v předčasných volbách, kde se očekávalo drtivé vítězství konzervativní strany, už přišlo o pětinu více voličů mladších 25 let než v předchozích volbách a konzervativní strana i díky tomu ztratila v parlamentu většinu.
V současnosti to vypadá, že u nás k podobnému impulzu v podobě referenda o vystoupení z EU ani nedojde. Proč by se tedy měli i mladí Češi začít zajímat více o politiku a být aktivnější ve volbách? Při volbách jsou totiž málo zastoupenou skupinou a celkovému výsledku voleb odpovídá spíš to, jak volí starší občané, kteří jsou navíc ve své volební účasti disciplinovanější. Naopak studenti často volí velmi odlišně, jak pravidelně ukazují Studentské volby, které pořádá Člověk v tísni. Obecně však lze říci, že mladí lidé mají jiný světonázor než starší generace, a i ten by měl být v politice zastoupen.
Mladé lidi by také mělo motivovat k větší politické aktivitě to, že hlasují hlavně o své budoucnosti. Jak ostatně také ukazuje příklad Řecka, případné krize se podepisují na mladých velmi výrazně – nezaměstnanost Řeků ve věku 15 až 24 let dosahuje téměř 50 %, celkové procento nezaměstnaných je přitom poloviční – 22 %.
Mladí voliči a populismus
A jak by se pravděpodobně změnila česká politická sféra, kdyby více mladých chodilo volit? Zkušenosti z některých států ukazují, že mladí mají sklon volit spíše populisty a obecně extrémy – i když v USA volili mladí spíše Hillary Clintonovou než Donalda Trumpa a ve Velké Británii hlasovali spíš pro setrvání v EU, je to spíše výjimkou. Ve Francii jsou největšími podporovateli Marine Le Penové právě mladí (44 % mladých volilo Le Penovou, zatímco pouze 20 % voličů starších 65 let), v Rakousku, kde lidé mohou volit již od 16 let, významně pomáhají vzestupu Svobodným, průzkumy naznačují větší podporu krajně pravicových či levicových stran také třeba v Řecku, kde má krajně pravicový Zlatý úsvit trojnásobnou podporu u mladých než u ostatních voličů. Výzkumy ale také ukazují, že je to spíše současný fenomén – za posledních dvacet let se podpora krajně pravicových či levicových stran v zemích jako je Německo, Spojené státy či Velká Británie mezi mladými zdvojnásobila, ve Švédsku dokonce ztrojnásobila. Ukazuje se tedy, že generaci, která nebyla přímo konfrontována s totalitou a jiný systém než demokracii nepoznala, je potřeba víru v ní více učit.
Jak ale ukazuje případ studentské stávky Vyjdi ven, do které se zapojilo více než 30 tisíc studentů, i v Česku se mladí lidé umí ozvat a zapojovat se do politického dění – ostatně podobné celorepublikové protesty všech věkových skupin o moc větší účast neměly. Důležité tedy je, aby tento hlas nebyl zadušen negativními reakcemi některých politiků, ale naopak se stával čím dál tím významnějším a muselo se s ním tedy stále více počítat.
