Kým byl David Lynch? Pražský DOX otevře výstavu jeho výtvarného díla
Je to poslední projekt, na kterém se David Lynch podílel. Centrum současného umění DOX v pražských Holešovicích otevře 19. června výstavu jeho výtvarného díla. Ano, výstavu výtvarných prací, jež vytvořil slavný filmový režisér, tvůrce snímků, ke kterým se snad nedá přiřadit žádné jiné výstižné adjektivum, než že to jsou filmy lynchovské.
Mnohé, a to i velké milovníky snímků, jako je Twin Peaks, Mulholland Drive, Lost Highway nebo Zběsilost v srdci, možná překvapí, že Lynch také maloval. Z předchozí věty si prosím vymažte slovo „také“. Lynch byl totiž především výtvarník. Ne, pojďme škrtnout ještě slovo „především“, protože ani toto tvrzení Lynche nevystihuje. Kým David Lynch byl a kým se cítil být, snad alespoň zčásti naznačí rozhovor s kurátorem výstavy a znalcem Lynchova díla Otto M. Urbanem.
V pravý a ten nejhorší možný čas. David Lynch nečekaně zemřel letos 16. ledna a nejen zarytí vyznavači jeho filmů si teď chtějí připomenout jeho dílo a znovu kultovního režiséra objevit. Cynicky řečeno nemohla mít pražská výstava lepší načasování. Otto M. Urban však s takovým výrokem otevírajícím náš rozhovor nesouhlasí.
„Smrt Davida Lynche byla natolik zásadní změnou, že v určité fázi ohrozila samotné konání výstavy,“ říká hlavní kurátor DOX. „Projekt jsme osobně probírali, on do něj iniciativně vstupoval. Skutečnost, že zemřel, určitě ovlivnila, jak bude výstava vypadat,“ dodává Urban. Ostatně DOX ji měl původně otevřít už v dubnu, po režisérově smrti to ale chvíli vypadalo, že se výstava nebude konat vůbec, jak byli umělcovi blízcí spolupracovníci událostí paralyzovaní.
Umělci mnoha forem
David Lynch byl výtvarnou tvorbou zcela pohlcen už od dětství. Když se jako malý kluk dozvěděl, že skutečně existují lidé profesí malíři, pevně se o své budoucnosti rozhodl. Malířství studoval v Bostonu a Filadelfii. A k filmu se dostal jen proto, že začal své obrazy rozhýbávat. Nakonec se stal režisérem tak slavným, že svět ani nepostřehl, že David Lynch je malíř.
Historik umění Otto M. Urban dlouho toužil Lynchovo výtvarné dílo poznat a uspořádat mu výstavu. „Vždy mě zajímali tvůrci, kteří se vyjadřovali pozoruhodně nejenom v jedné umělecké formě, ale ve více. Klíčovou postavou pro mě byl Karel Hlaváček, známý básník konce 19. století, ale také pozoruhodný výtvarník. To bylo první velké téma, kterému jsem se věnoval. A přišlo mi zajímavé neklást si otázku, zda byl více básník, nebo výtvarník, ale jak jsou tyto dvě formy tvůrčí činnosti navzájem propojené, anebo odlišné, jak poznání jednoho odkrývá poznání toho druhého,“ vysvětluje svůj přístup Urban.
Ve stejné logice se před lety v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru podílel na výstavě a knize věnované výtvarné tvorbě hudebního skladatele Arnolda Schönberga. „Tento famózní komponista zanechal několik set výtvarných děl. Udělali jsme z nich výstavu, která ukázala, že Schönberg nejintenzivněji maloval v době, kdy prováděl ty nejradikálnější experimenty v hudební kompozici. A tam si položíte otázku, do jaké míry fakt, že intenzivně maloval, mohl ovlivnit jeho uvažování o hudbě. To samo o sobě otevírá prostor pro úvahy o umělcích, jako je David Lynch,“ popisuje kurátor.
S pomocí spirituálního bratra
Otto M. Urban si dal podmínku, že pokud se do Lynchovy výstavy pustí, mělo by to být, když už ne přímo za účasti autora, alespoň s jeho vědomím. Mimo jiné proto, aby mohl čerpat z Lynchova archivu a neopakovat jen výstavu, kterou už někdo udělal před ním. Nejdřív se však musel ke kultovnímu americkému režisérovi dostat, oslovit jej.
„To bylo poměrně těžké. Není žádná webová stránka, na kterou byste mohli jít a napsat, já jsem Otto Urban z Prahy a rád bych udělal vaši výstavu,“ glosuje to Urban a vysvětluje, že většinou mají kurátoři dvě možnosti. Buď osloví galerii, jež autora zastupuje, anebo získají kontakt přímo na autora či jeho studio. O obojí se Urban od svého nástupu do DOX v roce 2020 intenzivně pokoušel. Marně. Galerie neodpovídaly a nikdo, i když to třeba tvrdil, nedisponoval spolehlivým kontaktem, který by k režisérovi skutečně vedl.
V Praze se ale našla jedna osobnost, jež bariéry kolem Lynche překonala: Franz Kafka. „Prolomilo se to, když jsme v DOX loni otvírali výstavu KAFKAesque, která se zabývala kafkovskou tematikou v současném výtvarném umění a v mezinárodním kontextu. Lynch se několikrát výrazně vyjádřil o svém vztahu ke Kafkovi, o tom, že uvažuje o natočení Proměny, a známá je jeho věta, že si myslí, že Kafka je jeho spirituální bratr. Takže nám zapadal do výběru umělců, kteří reflektují ono kafkovské,“ vypráví kurátor.
Deset Lynchových litografií, například s motivy osamělé figury nebo města, DOX ochotně zapůjčila pařížská litografická tiskárna Item éditions, tvůrčí místo, kam Lynch jezdil a kde vytvořil úctyhodných tři sta litografií. „Později jsem jel do Paříže a rozhodl se, že tiskárnu navštívím a poděkuji panu řediteli, že byl tak vstřícný, a věnuji mu katalog naší výstavy. Sešli jsme se, on byl velmi milý, katalog se mu moc líbil – a já jsem si posteskl, jak se mi nedaří realizovat moji dlouholetou ideu.“
Když někdo tiskne tři sta grafických děl ve vaší dílně, asi ho budete dobře znát. A to byl přesně případ šéfa pařížské tiskárny, který se ihned nabídl, že Lynchovi napíše. Urbana dokonce vyfotil u tiskařského lisu, u něhož Lynch při svém pobytu v dílně pracoval, a fotku poslal režisérovi. Mimochodem stejný snímek u lisu už pořídil i dvorní herečce Lynchových filmů Lauře Dernové.
Do týdne se Urbanovi z Lynchova studia v Los Angeles ozval režisérův blízký spolupracovník Michael Barile a začal s českým historikem umění intenzivně komunikovat o výstavě. To se odehrálo přesně před rokem.
Výsostně tvůrčí trojdomí
Tým DOX následně připravil koncept výstavy a Otto Urban loni počátkem září odletěl do Los Angeles, aby se s Lynchem setkal v jeho sídle. „Bylo to velmi příjemné. Tak, jak působí v rozhovorech, které jsou dostupné na internetu, takový byl Lynch i ve skutečnosti: milý, vstřícný, empatický,“ říká Urban. Michael Barile pak ještě provedl hosty Lynchovými studii. „Měl tři domy, které postupně scelil dohromady. Od roku 2020 už to místo neopouštěl, nikam necestoval, byl si vědom svých zdravotních omezení, ale zároveň pobýval, jak vyplývá ze starších rozhovorů a textů, právě v tomto prostředí nejraději. Vědomě si ho vybudoval tak, aby nemusel nikam chodit. Jeho výtvarný ateliér zabírá několik místností, něco je zámečnická dílna, něco je truhlárna, něco prostor, kde maloval. V dalším domě je domácí kino a nahrávací studio, kde je třeba i samostatná místnost pro nahrávání bicích. Tam se zase věnoval hudbě a zvuku,“ popisuje návštěvu kurátor.
Průzkum promyšleně koncipovaného sídla nabízí jednu z možných odpovědí, kým David Lynch byl. Nejen tvůrce znepokojivé imaginace, ale zároveň člověk, který jednoduše miloval tvořivost jako takovou. Proto měl potřebu vyjadřovat se v mnoha uměleckých formách a proto se také věnoval nejednomu řemeslu. „Nářadí patří k nejúžasnějším záležitostem na světě, lidé vynalézají věci, aby s nimi mohli vyrábět jiné věci – což je neuvěřitelné,“ píše David Lynch v knize Místo snění. A Otto M. Urban k této jeho větě podotýká, že Lynch vyráběl i nábytek, a obzvlášť rád stavěl různé lampy. „Všechna svítidla, která se objevují ve filmu Inland Empire, a hlavně ve třetí sérii Twin Peaks, on sám vytvářel. Ta jeho fascinace nástroji vyplývá z toho, že jsou to věci, které sám denně používal. A jeho objekty jsou fenomenální právě v té dokonalé řemeslné práci,“ dodává kurátor.
Nikoli v kině, ale v galerii
Urban s Lynchem se shodli, že v Praze nechtějí uspořádat žádný retrospektivní projekt typu Lynch: život a dílo. „Zajímala ho výhradně výtvarná výstava ve výtvarné instituci, a to v zemi, kde nikdy takovou výstavu neměl, ale ke které měl vztah,“ říká kurátor a připomíná, že například na konci osmdesátých let Lynch natáčel v Praze s Angelem Badalamentim hudbu k filmu Modrý samet. Poukazuje ovšem i na to, že potenciál režisérova dobrého vztahu k Česku bohužel místní umělecká scéna nikdy naplno nevyužila. Na rozdíl od Poláků – Lynch se opakovaně vracel do Lodže a v Polsku také natáčel část zmíněného Inland Empire.
Pražská výstava se nesoustředí na Lynchovo výtvarné dílo v jeho mnoha polohách, ale pouze na jeden obor: na práce na papíře. Představí kresby, akvarely, litografie, dřevoryty a různé typy fotografického tisku. Díky zúžení záběru může DOX v daleko větší míře ukázat i Lynchova neznámá díla.
Figura, letadlo a oheň
Otto M. Urban popisuje, že pro Lynchovy výtvarné práce je typická figura, která se ocitá v těžko definovatelném prostředí. Obraz je často doplněný textem, téměř vždy je titul vepsaný přímo do díla samotného. „V názvech se objevují jména postav, Jimmy, Sally… A vy si to začínáte spojovat, ptát se: Je to odkaz na nějakou filmovou postavu? Lidské tělo se v jeho pracích objevuje často v nějaké destrukci, metamorfóze, rozostření.“
Asi málokterý divák Lynchových filmů se nebude zajímat o to, zda a která jeho díla souvisejí s konkrétními filmy. Urban odpovídá, že to z Lynchova díla patrné není, snad s výjimkou dlouhé série industriálních fotografií, jež nazýval Factory Photographs. „Začal je pořizovat letech 1980 a 1981, když natáčel v Londýně film Sloní muž, který v černobílém pojetí pracuje s industriální architekturou Londýna 19. století. Lynch pořídil řadu fotek fabrik v Londýně a okolí s podobnou atmosférou a potom v tom pokračoval v New Jersey, New Yorku, Berlíně a hodně také v polské Lodži.“ Sérii rozšiřoval po značnou část života, poslední snímky do ní zařazené jsou z období kolem roku 2010.
Ve svých obrazech, kresbách či grafikách se Lynch opakovaně vrací ke stejným motivům. „Jako řada umělců je koncentrovaný na několik málo témat, která probírá v průběhu celé výtvarné kariéry: lidská postava v nějakém prostředí, často spojeném s architekturou, důležitý je motiv domu, motiv ohně a také letadlo, motiv mlžení, mlhy, abstrakce. Když dáte vedle sebe dílo z roku 1974 a z roku 2020, budou ve své formě odlišná, ale tematizovat budou pořád totéž,“ upozorňuje kunsthistorik.
Lynchovo pražské léto
Výstavu v DOX doprovodí deset Lynchových krátkých filmů od tříminutového až po dvacetiminutový. „Nejstarší bude z roku 1967, poslední z roku 2018 a všechno to jsou animace. Všechny mají výraznou zvukovou složku, od sirény přes hardcoreovou kytaru, klasickou hudbu až po zvuk lezení brouka. Výstava bude díky tomu mít i svou zvukovou stopu.“
Na výstavu David Lynch: Up in Flames navážou také doprovodné hudební a filmové akce. Organizátoři spolupracují s Národním filmovým archivem a kinem Ponrepo a na léto v DOX zřídí letní kino. Na programu budou nejen autorovy filmy, ale i snímky, které ho ovlivnily.
Fanoušci kultovního seriálu Městečko Twin Peaks budou mít na podzim díky výstavě svátek, Ponrepo se chystá promítnout celou třetí sérii Městečka Twin Peaks jako jeden celek. Tedy, přiznejme si, svátek možná není vhodný výraz. Tenhle osmnáctihodinový maraton „nejlynchovatější“ sezony seriálu může být s mírnou nadsázkou spíše hazardem s fyzickým, a hlavně psychickým zdravím diváků. Ovšem hazardem, který Lynchovi příznivci velmi rádi podstoupí – a někteří nikoli poprvé, několik Twin Peaks maratonů proběhlo v Česku i v devadesátých letech, kdy první dvě série odvysílala Česká televize.
Dramaturgii doprovodného hudebního programu má na starosti dvojice A.M. 180, což jsou kromě jiného pořadatelé festivalu Creepee Teepee, kteří už přivezli do Česka mnoho vytříbené nekomerční muziky. Kdo by se tu mohl objevit? „David Lynch sám při našem rozhovoru zmínil zpěvačku Chrystabell a napsal seznam ještě dalších pěti jmen, která by se mu líbila,“ prozrazuje Urban.
Gesamtkunstwerk
Nad nádvořím DOX, kde s Otto M. Urbanem sedíme u diktafonu, prolétá vrtulník a svým hlukem na chvíli náš rozhovor přeruší. „To je právě jeden z těch lynchovských motivů,“ poznamená kurátor. Je čas skončit, ale nelze vynechat otázku na Lynchovy filmy. Otto M. Urban přiznává, že si je pouští pravidelně a opakovaně. „Je zajímavé se na jeho filmy dívat znova a zkoumat, jak časem obstály nebo neobstály a jak je ten pohled odlišný,“ říká, ale obratem zdůrazňuje, že ho Lynchovy snímky nikdy nezklamou. A ještě dodává jeden osobní moment: „Překvapuje mě, že v řadě případů u Lynchových filmů zažívám emoci velmi podobnou té, jakou si pamatuji z chvíle, kdy jsem ten film viděl úplně poprvé.“
Takže kým byl ten muž, který se bytostně považoval za výtvarníka, slavný režisér, který vyráběl lampy, miloval nářadí, věnoval se transcendentální meditaci, světu představil spoustu pozoruhodné hudby – sám přispěl několika alby – a který obohatil kinematografii o Městečko Twin Peaks, Modrý samet nebo Lost Highway jen díky tomu, že chtěl rozpohybovat svůj obraz? Podle Urbana ve své umělecké tvorbě zasáhl všechna spektra, kunsthistorik připomíná pojem Gesamtkunstwerk, dílo programově spojující více uměleckých oborů do jednoho celku. „Jeho jednotlivé umělecké počiny jsou nerozpojitelné a v tom je možná jeho význam, který bude jednou doceněný,“ uvažuje Otto M. Urban. „Otázka je, jestli vůbec někdy bude nějaká relevantní kategorie, v níž by se o umělcích, jako je David Lynch, mohlo uvažovat. A jestli je vůbec smysluplné ji vytvářet.“
