Vjíždíte do křižovatky a na semaforech svítí červená. Máte dvě možnosti – počkat na zelenou nebo nerespektovat pravidla a zakázaným projetím na červenou ohrozit sebe i ostatní. Jak byste se zachovali? Nejspíše byste pár minut počkali, až se na semaforu objeví zelená barva, a až poté se rozjeli. Čeští politici nám ale minulý týden ukázali, že budou raději jezdit na červenou, než se řídit platným právem.
,,Je třeba dát jasně najevo, že i když hlasujete proti něčemu, musíte dodržovat platné právo. Neměli jsme na vybranou, solidaritu nemůžeme nutit násilím,“ řekl při svém projevu ve Štrasburku Jean-Claude Juncker. Evropská komise s Českem zahájila řízení pro porušení evropského práva. Česká republika jako jeden ze tří států Unie odmítla plnit schválené uprchlické kvóty. Takže nedlouho poté, co vášnivá debata o uprchlické krizi konečně na chvíli utichla, se opět bavíme o „utečencích“.
Ministr vnitra Milan Chovanec prohlásil, že ,,Češi raději zaplatí miliónové pokuty, než aby přijali další uprchlíky“. Nutno podotknout, že jich je v Česku momentálně se vším všudy dvanáct. U Milana Chovance, který se podobným způsobem vyjadřoval i ke směrnici o zbraních, nás to zamrzí, ale asi příliš nepřekvapí. Za to komentář, který se objevil ve středečním Právu od místopředsedy KDU-ČSL Jana Bartošky, poukazuje na zajímavý fenomén. Bartošek zahájené řízení Evropské komise popisuje jako situaci, kdy ,,nikým nevolení europapaláši chtějí po Česku, aby si kleklo do kouta na hrách a zpytovalo své veskrze černé svědomí“. Slova pana Bartošky jsou oblíbeným evergreenem českých politiků, který sice dobře zní, ale s pravdou má málo společného. Dohoda o kvótách byla odhlasována ministry vnitra členských zemí, mezi nimiž byl zmiňovaný Milan Chovanec.
Řízení s Českou republikou zahájila Evropská komise. Její členové jsou schvalováni Evropskou radou, která je složena z premiérů vlád členských států, předsedy Komise a Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečností politiku a v závěru Evropským parlamentem. I přesto, že mají volby do Evropského parlamentu sotva 30% volební účast, své zástupce na půdě Unie si volí samotní čeští občané. Shrnuto, podtrženo: ,,nikým nevolení europapaláši“ je spojení, které je nejen nepřesné, ale odhaluje základní neznalost fungování Evropské unie.
Jak je to s kvótami
Podobné projevy ukazují především na nevyzrálost diskuse o uprchlických kvótách. S každým relokovaným uprchlíkem přijímací země dostane od Evropské unie 6 tisíc eur, což pokryje nejen veškeré náklady na azylové řízení, které na jednoho žadatele v Česku činí okolo 50–60 tisíc korun, ale zároveň země dostane i finanční kompenzaci v hodnotě 100 tisíc korun za pouhé umístění. Česká republika by podle dohody o uprchlických kvótách měla přijmout necelé tři tisíce osob kromě již dvanácti úspěšně integrovaných. A právě tento počet vyvolal málo vídaný odpor celé opozice a odmítnutí vlády v čele s Bohuslavem Sobotkou. Přitom každý rok do Česka přijde přes 8 tisíc nelegálních migrantů, většinou z Ukrajiny a Sýrie, a žádné velké téma se z toho nedělá. Proto je zvláštní, že se desetimiliónová země tak moc brání přijmout přibližně dvě procenta uprchlíků z Řecka a Itálie.
Nejčastějším českým argumentem, proč nerespektovat kvóty, je jejich „nefunkčnost“. Tento důvod se uvádí při každé diskusi o uprchlické krize. Jak je to ale ve skutečnosti? Když je žadatel o azyl umístěn do jiného státu Evropské unie, má právo žít zde a nikde jinde. Pokud se rozhodne odejít do jiného státu, dejme tomu do Německa, bude podle Dublinských dohod navrácen do země, kam byl původně umístěn. Jako další pojistka proti migraci uvnitř zemí Unie je mezinárodní ochrana – relokovaný uprchlík je chráněn pouze právem státu, kam byl podle kvót přiřazen. K identifikaci slouží povinně odebrané otisky prstů, podle kterých lze snadno rozpoznat, kde může azylant pobývat.
Ale i přesto můžeme neustále namítat, že kvóty nefungují a že se integrace osob z odlišné kultury nepovede. Jenže v momentě, kdy rozhodnutí o kvótách bylo schváleno evropskými zeměmi v poměru 24:4, nemají tyto argumenty žádný smysl. Česká republika měla dostatek času na vymezení se proti kvótám i způsobu hlasování. Dokonce Česko ze 150 hlasování souvisejících s uprchlickou krizí na půdě Unie hlasovalo ve 148 případech pro. K žádnému zásadnímu vystoupení českých zástupců nedošlo a evropští kolegové v Bruselu se diví náhlému odporu.
Schizofrenní Česko
Rozhodnutí o kvótách je platné a závazné pro všechny státy. To je fakt, který demokratické země musí respektovat. Jedná se o stejnou situaci, jako kdybychom v Česku přijali zákon a kvůli nesouhlasu jedné politické strany bychom normu nedodržovali. A především se v těchto dohadech zapomíná na jeden důležitý moment. Kvóty, ačkoliv nemusí být nejlepším řešením, představují gesto solidarity se zeměmi, které jsou uprchlickou krizí nejvíce zasaženy. Iniciativa řešit krizi (i když pro někoho „nedostatečným“ způsobem) by měla být naopak vítána, zvlášť když nejsme schopni přijít s lepším řešením.
Vše zapadá do schizofrenního pohledu České republiky na Evropskou unii. V oblastech, kde je to pro nás výhodné, spolupracujeme a snažíme se vyjednat co nejlepší podmínky. V opačných případech hledáme záminky, proč se nepodílet. A když se zástupce, dokonce místopředseda ,,proevropské strany“, jak se KDU-ČSL prezentuje, vyjadřuje tímto způsobem, vyvstává otázka, jak vážně lze brát její slova v budoucnu a jak na nás po výrocích českých politiků budou pohlížet ostatní země. Ano, pověst solidární země jsme nadobro ztratili. Nyní ale hrozí, že nebudeme považováni ani za zemi, která je ochotná dodržovat platné právo.
