Pokud si pod místem, kde se vyrábí ušlechtilý sladový destilát, představíte zamlžený sychravý obzor vesnice na Skotské vysočině, případně klikaté uličky irských měst, určitě se nespletete. Nebude to ale kompletní. Podobné místo totiž najdete i na předměstí Olomouce. Pravda, malá hanácká obec jménem Těšetice je o něco méně větrná a deštivá než ostrovní centra whisky, zato mnohem domáčtější a útulnější.
Právě zde v destilérce TOSH rozvíjí její majitel Jiří Omelka svůj ambiciózní plán na výrobu pravé moravské single malt whisky. Jeho začátky byste ale asi neuhodli. Příběh značky TOSH totiž vznikl zcela nečekaně, a to i díky úspěšné firmě AVG, vyrábějící antivirové programy pro celý svět. Právě tady, ve společnosti, která je dodnes braná za jeden z velkých úspěchů českého podnikání a propracovala se až na burzu cenných papírů v New Yorku, totiž dnešní majitel palírny pracoval jako viceprezident pro lidské zdroje. Život vrcholného manažera ovšem znamená spoustu času mimo domov, a proto se otec tří dcer po letech v korporaci rozhodl pro vlastní podnikání blíže rodině. A vrhl se na pivovarnictví.
Díky tomuto zmíněnému, mnohokrát oceněnému olomouckému pivovaru jménem Chomout se potom objevila i možnost zkusit vyrobit pivní pálenku. Z té později vzešla i možnost zainvestovat do těšetické palírny, a tak udělat první krok na cestě k vlastní whisky. Ve chvíli, kdy se Jiří Omelka se společníkem z pivovaru rozhodli vydat každý jinou cestou, bylo tak už jasné, že jeho osudem se stane palírna. Historie těšetické destilérky se začala psát už na konci šestnáctého století. Její novodobý osud ale začal být zajímavý především počátkem sedmdesátých let dnes už minulého století. V rámci tehdejšího zestátněného potravinářského průmyslu totiž fi rma léta vyráběla alkohol pod značkou Seliko Olomouc, když někoho z vedení Skotská místní všemocné strany napadlo, zda by se zde nedala vyrobit kvalitní whisky, která by nahradila nedostatkovou skotskou.
Proto se zde už od roku 1973 začala whisky vyrábět, a to pod značkou King Barley neboli Král Ječmínek. Ta byla tak úspěšná, že s ní soudruzi chtěli pochlubit i na moskevské olympiádě. Do Sovětského svazu se však mohly vyvážet jen destiláty s obsahem alkoholu do čtyřiceti procent, a tak se na Hané pustili do vývoje nové, trochu slabší whisky s názvem Gold Cock neboli Zlatý kohout. Právě na tyto tradice whiskařství dnes firma navazuje. A nemá malé ambice. „Každý dnes ví, co je bourbon, co je irská, co je skotská. Teď se do toho klubu dostala japonská, první palírny vznikají třeba i na Tchaj-wanu. Do této skupiny se musíte propracovat a věřím, že se to povede i nám s naší whisky. Unikátnost produktu vzniká z toho, z čeho to vyrábíte, jak to vyrábíte a také pro jaké chutě to vyrábíte,“ říká Jiří Omelka. Základem každého kvalitního destilátu je totiž lokálnost.
Na tu kladou důraz i na Moravě. „My nebudeme nikdy vyrábět nic laciného a rychloobrátkového, naše ambice je dlouhodobá, chceme vybudovat něco, co bude fungovat desetiletí. Ono to ani u whisky jinak nejde,“ směje se majitel značky TOSH. Za projektem moravské whisky ovšem není jen byznys. Kvůli rychlému výdělku tento nápoj dělat ani nelze. Je nutné mít lásku nejen k dobrému pití, ale i ke krajině, ze které vzniká. Třeba slad, který se do této whisky používá, vychází ze staleté tradice pěstování ječmene na Hané, i když dosud se používal hlavně k vaření piva a na whisky jsou potřeba jiné odrůdy. Tradici má na Moravě samozřejmě i pálení celkově, zejména vyhlášených ovocných pálenek. „Výroba alkoholu byla vlastně původně hlavně způsob konzervace. Jeden rok se vám urodilo více švestek nebo jablek, než spotřebujete, tak to dáte do bečky, zkvasíte, vypálíte a máte produkt, který se nikdy nezkazí. A podobný základ byl i ve skotské whisky.“
Samozřejmě whisky zatím ještě celou firmu neuživí, a tak jsou v nabídce i další destiláty, jako je třeba vyhlášený gin, ovocné pálenky typu slivovice, jak se na moravskou palírnu sluší, anebo také tradiční, dnes již polozapomenutý bylinný likér Jakamarus. „Zejména gin mě teď hrozně baví, protože výsledky vidíte rychleji než u sladových destilátů. U whisky po vypálení poznáte jen nejzákladnější vady, ale spárovat ji se sudem a poznat, jak se vyvine dál, to už chce nejméně rok čekání. Potřebuje to čas a já občas pochybuji, zda se to za celý život stihnu dokonale naučit. Za standardně vyzrálou whisky se ve Skotsku považuje nejméně dvanáct let, a když si vezmu svůj věk, tolik dvanáctiletých cyklů po sobě už zase nestihnu,“ dodává Jiří Omelka.
