Svobodné volby jsou jedním z hlavních předpokladů demokracie. S blížícími se parlamentními volbami bych se proto rád zaměřil na to, co ovlivňuje náš proces rozhodování. Nemyslím tím neustávající chrlení bizarních volebních hesel a nemalého počtu absurdních slibů, ale princip, který nás nutí často přehodnotit konečné rozhodnutí a volit „menší“ zlo. Zaměřím se na důsledky, které s sebou přináší důležitá součást českého volebního systému – uzavírací klauzule.
Základní výhodou proporčního volebního systému, který se používá v České republice, je, že tento systém upřednostňuje odrážení volebních preferencí na zastoupení v dolní komoře parlamentu a schopnost co nejpřesnějšího převedení hlasů na mandáty. Jde o alternativu k většinovému systému, užívanému ve Velké Británii nebo Spojených státech, kde naopak ve volebním obvodu vítěz bere vše a zástupci názorových proudů pod vítěznou stranou nejsou nijak zohledněni. Důležitým prvkem proporčních systémů bývá volební (neboli „uzavírací“) klauzule, která má určitým způsobem stabilizovat politický systém. Stabilizovat jak z pohledu nastavení matematického prahu, který strany musí přesáhnout, aby mohly participovat na moci, tak především z pohledu psychologického. Ten je projektován na voliče, aby volili „relevantní“ politické strany a hnutí, jež budou schopné onen práh přesáhnout.
Jedna z výhod proporčního volebního systému je reflektování i politicky menšinových názorových proudů, což většinové volební systémy příliš neřeší.
Nejčastějšími argumenty ospravedlňujícími zachování klauzule jsou tvrzení, že bez existence klauzule by do parlamentu pronikly extremistické a radikální politické strany, které jsou slovy této interpretace ve společnosti přítomné pouze v minimálním procentu. Současná situace v zemích střední Evropy však ukazuje, že strany na okraji politického spektra klauzuli bez problémů přesahují. Pravicově populistické strany a hnutí jsou zastoupeny v parlamentech téměř po celé Evropě, Českou republiku nevyjímaje. Strany reprezentující politický „okraj“ české politické osy pravice – levice, SPD a KSČM, přesahují volební práh zcela s přehledem a to jak ve volebních průzkumech, tak i ze zkušeností z předchozích volebních období.
Je proto nasnadě zamyslet se nad funkcí eliminace extremistických stran, kterou má volební klauzule splňovat. Jako možný příměr můžeme použít Polsko. Tam je obdobně jako v České republice nastavena pětiprocentní volební klauzule, ultra konzervativní (i na polské společenské poměry) vládní strana PiS zde dokázala sestavit jednobarevnou vládu i s 37 % hlasů. Pokud nahlédneme do volebních průzkumů, zjistíme, že veškeré agentury zabývající se veřejným míněním drtivě favorizují hnutí ANO (jehož volební potenciál dle agentury Median dosahuje až 35%). Jedná se o subjekt subjekt, který je silně centralizovaným hnutím volajícím po „zjednodušování“ demokratických rozhodovacích procesů, jako je například zrušení Senátu, změna volebního systému z poměrného na většinový nebo zrušení samosprávných krajů.
Vše o parlamentních volbách 2017 najdete zde >>>
Ve stínu těchto okolností lze usoudit, že argument eliminace krajně pravicových, nebo naopak levicových stran je spíše pouhou mantrou, užívanou za účelem zachování zakonzervovaného stranického systému. Existence těchto stran není závislá na volební klauzuli, ale je to především otázkou (ne)vyspělosti a stavu politické kultury. Když naopak přihlédneme k tomu, kterým stranám by volební klauzule mohla ve vstupu do Poslanecké sněmovny bránit nejvíce, ukazují nám průzkumy především na strany, jako jsou Piráti, Zelení či STAN. To jsou strany, jež mnohem méně přistupují na vlnu společenského populismu ve svých volebních programech a prohlášeních. Jedná se o strany více preferovanými mladými lidmi, pro které tak může být rozhodování se plné pochybností, jelikož mohou mít pocit, že jejich hlas v konečném důsledku stejně kvůli volebnímu prahu není vyslyšen a mohou se tak uchylovat k volbě strany pojímané jako „relevantní“.
Extrémním případem ve světě je volební klauzule používaná v Turecku, kde je vstup do parlamentu podmíněn nutností získat 10 % hlasů. V Nizozemsku naopak existuje zcela minimální volební klauzule, která má nastaven limit pouhého 0,67 % hlasu. Jaký by však byl rozdíl volebních preferencí v České republice s vědomím této minimální volební klauzule? Snížení volebního prahu by pomohlo k obměnění dlouholetých stran, které se staly v průběhu let příležitostí pro politický oportunismus a prospěchářství a díky státním příspěvkům mají daleko větší možnost hromadění prostředků na PR a kampaně na další volební období, což je neuvěřitelným způsobem zvýhodňuje oproti menším stranám.
Volební klauzule je určitou psychologickou bariérou, jež brání v realizaci „filozofie“ proporcionality, která je hlavní výhodou proporčního volebního systému. Rovněž se dá říci, že dojem toho, jaká strana je obecně politicky atraktivní a pro jakou stranu naopak nemá cenu „vyhazovat“ hlas, stanovují v zásadě voličské průzkumy. Ty však mohou být mnohdy zavádějící, například vlivem způsobu provedení sociologického průzkumu či možnosti zneužití konkrétní politickou stranou. Z toho plynou zjevná negativa, kdy nastolování volebně atraktivních stran stanovují voličské průzkumy a nikoliv program či ideje, které strany zastávají, nebo osobnosti, které v nich působí.
Volební klauzule je dnes již psychologická součást českého volebního systému, automaticky dochází k selekci kandidátů, kteří mají šanci získat mandát.
Klauzule tak ve světle těchto okolností slouží primárně zájmům velkých politických stran, jejichž hlavní potenciál a volební zisk ale těží nejen z povolebních státních příspěvků, ale i z pragmatičnosti voličů, kteří strany selektují na základě volebních průzkumů. Stanovení minimálního volebního prahu či jeho částečné snížení by napomohlo k většímu otevření prostoru menším politickým stranám. Zároveň by snížení prahu vedlo voliče k méně pragmatické, ale zato více upřímné volbě.
